Island Skógasafn - muzeum Skógar, Katla Geopark – přírodní rezervace Dyrhólaey

2.1. den

Druhý den pobytu se nám Island  předvedl  v plné parádě.

Golfský proud  sice  velmi otepluje tuto severskou zemi (v zimě  tu bývá max. do -2°C), ale mísení teplých a chladných mořských vod  způsobuje oblačnost a  vydatné srážky. Vítr je zde všudypřítomný, nepříjemný a při větší rychlosti umí být i  nebezpečný. Právě  díky  prudkému větru zde  často  neprší shora, ale vodorovně!

Pro místní není déšť, zima  ani fičák ničím neobvyklým, pro nás návštěvníky (nevybavené Gore-Texem), zvyklé na  něžný český vánek, však tato sibérie byla doslova očistcem. Předem jsme byli varováni, že  zdejší počasí  bývá velmi nevyzpytatelné, netušili jsme však, že dokáže být až tak zákeřné. Deštníky či pláštěnky byly téměř zbytečné, poznali jsme  to na vlastní kůži.

Ráno jsme za prudkého lijavce z kempu naskákali do našeho dostavníku a vydali se směrem na jih. Po levé ruce jsme  (v dáli) míjeli Heklu, královnu islandských sopek  a také několik farem.

Průvodkyně přehodnotila plánovaný program a  snažila se nás co nejvíce schovávat pod  střechy.

Nejdříve nás zavedla do etnografického  muzea Skógasafn, nacházejícího se 150 km východně od Reykjavíku, v těsné blízkosti obrovského vodopádu Skógafoss. Ke krasavci jsme se vrátili cestou zpět.

Muzeum je sbírkou kulturního dědictví. Dělí se na tři části a nabízí 15 000 předmětů regionálních lidových řemesel - nástrojů používaných k chovu a rybolovu (včetně rybářské lodi), taktéž  artefaktů pocházejících z doby vikingů, dále knih, výšivek, obrazů, ošacení atd. Muzeum dopravy, vyprávějící příběh vývoje a technologie dopravních prostředků, jsem jaksi vynechala, stejně tak obchůdek se suvenýry a kavárnu.

Nejvíce  času  jsem strávila v  přestavěných rašeliništích ve skanzenu. Dala se tu nádherně  nasát atmosféra  života minulých časů v několika etapách. Obydlí   byla miniaturní,  skromně vybavená, ale  velmi  útulná. Stejně  příjemně působil  i dřevěný kostelíček.

Muzeum bylo otevřeno  v prosinci  1949. Podnět k založení dal Þórður Tómasson. Na muzeu pracoval až do svých 92 let. Původně sídlilo  v Regionální škole Skógar, ale protože  věcí přibývalo, postavila se   v roce 1955 první muzejní budova. Jakmile muzeum získalo vlastní zařízení, zahájily se práce  na úpravách výše popisovaných  historických stavení.  Příbytky byly přivezeny z různých míst a v prostorách muzea rekonstruovány. Současným ředitelem muzea  je bývalý  ředitel  školy,  Sverrir Magnússon.   

Upoutaly mne především  domky se zelenou travnatou střechou, částečně  zapuštěné v zemi a  obsypané hlínou. (Vzpomněla jsem  si na podobné   kytičkotravnaté střechy v Norsku.) Tato izolace příbytků  bývávala  pro staré generace  zcela přirozená a také  nutná. Na dřevěnou střechu se pokladla kůra a na  ni rozložily dvě  vrstvy travních drnů (první   trávou ke kůře, aby umožňovala lepší odtékání  vody a druhá vrstva trávou nahoru). Střecha  odolávala povětrnostním vlivům a do domečku nezatékalo.

Brouzdali jsme  dostavníkem dál uplakanou  jižní částí Islandu, oblastí  Katla Geopark. Ve vísce Vík jsme  si prohlédli manufakturu na pleteninu. Ruční pletení je na Islandu tradicí. Ceny  za kvalitní výrobky však  byly pro nás, Čechy, astronomické. Návštěvě obchodu, pod jehož střechu jsme se šli schovat a ohřát,  předcházela  kratičká prohlídka pláže. Temná krajina se podobala konci světa. Počasí stále krutě stávkovalo. Udržet stabilitu bylo velmi náročné.

Spoušť jsem zvládla zmáčknout   za pomocí kolegy, který držel deštník a také  pláštěnku. Obojí pod  náporem prudkého bočního  deště  a neskutečně  silného větru ulétávalo. Kapky vody  fackovaly a  píchaly, vítr smetal, byla nám šílená zima… Byli jsme  durch. Neobešlo se to bez  špačkování.

Přemístili jsme se pak dostavníkem (z hlavního tahu odbočili na silničku 215) na další  pláž, kde jsme shlédli černé čedičové skály  a jeskyni Hálsanefshellir. Horko těžko jsme ve štěrbinách skal rozpoznali papuchalky. Ani těmto mořským ptákům  se  jaksi nechtělo v takovém vichoru  vystrkovat  nosy (velké červenooranžovočerné zobáky). 200m od  břehu rozdivočeného Atlantského oceánu  se   z vody nořila skalní  skulptura Reynisdrangar. Až 66m vysoké pilíře se též nazývají  Trolími skalami. Váže se k nim legenda o skřetech,  které  sluneční paprsky proměnily v kamenné špičaté kužely.

Poslední zastávka proběhla v  přírodní rezervaci (na poloostrově... kdysi ostrově) Dyrhólaey.

Pláže byly pokryty černým sopečným pískem. Vstup na některá islandská pobřeží  je zakázán. Zdejší vlny bývají zrádné. Jednou za čas přichází obří, která nemilosrdně  smete. Kvůli nepřízni počasí jsme přišli  o krásné výhledy na útesy, stěnu proraženou mohutným obloukem (jež je dominantou oblasti a dala tomuto ostrohu jméno) i o návštěvu majáku.

Prudký déšť ustal až po šesti hodinách, doslova jako když řízne.  Nedokážu si představit  takový kalamitní stav   po celou dobu  našeho poznávání. Prý to zde  ale není nic neobvyklého. Fotografie z přírodní rezervace byly hodně  drahé.

 
ALBUM - Island



Poděkování Ing. Lence  Drastichové za perfektní  průvodcovské schopnosti !!!

CK Poznání

 

5. den: Geopark Reykjanes - Modrá laguna, Gunnuhver, Seltún Krýsavík

6. a 7. den:Reykjavík - Harpa, Hallgrímskirkja, Hófđi, Perlan a nevelryby

Island Skógasafn - muzeum Skógar, Katla Geopark – přírodní rezervace Dyrhólaey na mapě