Skrytá krása Lichtenštejnska

 

Když jsme se na základní škole v hodině zeměpisu učili jednotlivé země světa, u Lichtenštejnska, respektive Lichtenštejnského knížectví, bylo zmíněno pouze hlavní město Vaduz a hrad na skalnaté plošině nad stejnojmenným městem, který je oficiální rezidencí lichtenštejnské knížecí rodiny. Takto jsem si pamatovala tento malý stát, který je svou rozlohou, pouhých 160 km2, 4. nejmenším v Evropě.

Tato svérázná země ale skrývá mnohem víc, než co se učí ve školách. Je totiž jedinou zemí, která leží celou svou rozlohou v Alpách, a o tom jsem se přesvědčila na vlastní kůži před pár měsíci. Dodnes se i při vzpomínkách na tuto nádhernou zemi rozbuší srdce.

Ted ‘už ale zavítejme do malé, ale velmi bohaté země, kde se potkává luxus a skromnost zároveň, do země plné obdělaných políček, malých farem, přátelských lidí, půvabných horských vesniček a dech beroucí krajiny s výhledy na alpské velikány.

 

Fyzická kondice

První probuzení v kempu Mittagspitze v Triesenu je ve znamení husté mlhy a růžové tabletky Ibalginu. Nevím, jestli je to způsobené námahou z času stráveného na horách ve Švýcarsku minulý týden, nebo silným deštěm, ve term jsem včera večer stavěla stan. Díky tomu, ač nerada, měním plány, ale ne zásadně. I přes bolest zad so balím batoh do hor. Než ale dojdu k autu, cca 200 metrů, vím, že dnes se do hor nepodívám.

Dopoledne tedy strávíme v hlavním městě Vaduzu, navštívím pár obchůdků, v informačním centru utratím spoustu švýcarských franků za suvenýry a pohledy. Poté spolu s mým čtyřnohým part´ákem Pedrem zamíříme ke hradu, který se tyčí nad městem. Chůze do kopce mi dělá značné problémy. Naštěstí mi Pedro hodně pomáhá.

Mlha se pořád drží nad vrcholky kopců, ale mně to nedá. Po pár hodinách strávených ve Vaduzu sedáme do auta, otáčím klíčkem a odjíždíme do Malbunu - horské vesnice položené v nadmořské výšce 1 600 m.n.m, která je východiskem pro pěší turistiku.

Cestou mlha houstne, po projetí tunelem za vesnicí Steg není vidět na kro. Místní říkají, že právě tento tunel je rozhodující, co se počasí týká. Pokud je za tunelem sluníčko, bude krásně i na horách, pokud stále přetrvává mlha a zataženo, stejné počasí lze očekávat i nahoře. Což je tentokrát i náš případ. Jediné, co mě v tuto chvíli uklidňuje, je vědomí, že v takové fyzické kondici do hor jít v žádném případě nemůžu.

Na parkovišti v Malbunu se tedy otáčíme a sjíždíme zpět do kempu. Rozhodně se nechci smířit s tím, že se do místních hor nevydáme.

 

 Přej a bude Ti přáno

Začíná tedy čas intenzivního vysílání proseb a přání, aby nás k sobě hory další den alespoň na chvíli pustily. Ten den ráno ale vypadá stejně jako předchozí den s tím rozdílem, že alespoň záda polevila. Podívám se doleva, doprava, nahoru do kopců, pak na Pedra a prohlásím“ : Jdeme do toho, zkusíme to.“

Zanedlouho už frčíme po nám už známé cestě do Malbunu, kde překonáváme 1 425 výškových metrů na vzdálenosti 13 km. V Triesenbergu nás ovšem čeká překvapení v podobě ubývání mlhy a náznaky modré oblohy, Objeví se mi decentní úsměv na tváři, na radování se je ještě času dost, do Malbunu daleko. Nicméně stoupání 25% má za následek to, že s každou zatáčkou pomalu vyjedeme nad inverzní oblačnost. Projíždíme tunelem a jsem napjatá jako struna na kytaře, závidím Pedrovi, že nemusí prožívat takové stavy,

Moje prosby byly vyslyšeny - za tunelem nás přivítá blankytně modrá obloha a já rychle nasazuji sluneční brýle. Ted´ už jsem si jistá, že dnešní den bude plný slunce, štěstí a nezapomenutelných zážitků. Nahlas několikrát poděkuji a s pokorou vyrážíme do hor.

 

 

Alenka v říši divů

Abychom ušetřili čas a sílu, kupuji za 9,80 CHF lístek na otevřenou, sedačkovou lanovku, což s Pedrovými loveckými pudy a ptáky lítajícími těsně kolem nás v doprovodu pískání svišťů pod námi, je to opravdu jeden z prvních nezapomenutelných zážitků. Po jeho několika výskocích at´ už nahoru nebo dolu a snaze ulovit něco živého, se do lanovky tak zapřu, že mám později problém z ní v konečné stanici, která se nachází v 1 900 m.n.m., vystoupit.

První pohledy, které se mi naskytnou, jsou úchvatné a okamžitě si připadám jako Alenka v říši divů. Zatímco okolní údolí jsou zalitá šedivou mlhou, my stojíme pod azurovou oblohou, já v krátkém tričku, šortkách a dokonale namazaná opalovacím krémem. Tento den je pro mě obrovská odměna, které si upřímně moc vážím. Toto je poprvé, kdy se mi poštěstilo zažít inverzi v Alpách.

Přesto mě z této euforie vytrhne bolest v zádech, která se opět ozývá. I když nerada, sáhnu do lékarničky pro další tabletku Ibalginu. Moje odhodlání zdolat panoramatický okruh Fürstin-Gina-Weg to ale nezmění. Pomalu se vzdalujeme od horní stanice lanovky, vychutnávám si každý krok, vnímám každý nádech a do paměti se mi vrývá každý pohled do dáli na překrásné výhledy na vrcholky hor Lichtenštejnska, Švýcarska a Rakouska.

 

Od rozcestníku Sareiserjoch nás čeká exponovaný úsek, který, jak se ukáže později, není na cestě jediný. Terén je zde náročný, proto pokaždé, když se chci rozhlédnout po kraji, raději zastavím. I tak ale občas ztratím rovnováhu při nepatrném zakopnutí o kámen. Úzká, kamenitá pěšinka nás dovede až ke stoupání na Augstenberg, kde si dáváme zasloužený odpočinek a něco k snědku. 360° výhled z tohoto, na Fürstin-Gina-Weg nejvyššího kopce, jsou nádherné. Lichtenštejnsko se mi vrývá hluboko pod kůži. Po hodině strávené  na vrcholu pokračujeme dál a po necelých 400 metrech narážíme na hraniční kámen Rakousko-Lichtenštejnsko. Cestou jich potkáváme ještě několik, potom se stočíme k severozápadu a od hranic se vzdalujeme.

 

 Neraduj se předčasně

Naším dalším cílem je chata Pfälzerhütte v údolí Naaftal na rakouských hranicích. Než se k ní dostaneme, čeká nás velmi obtížný úsek, který jen potvrzuje nelehký terén v lichtenštejnských horách. Sestupujeme 200 metrů skalnatý úsek jištěný ocelovými lany a železnými stupy, což je hlavně pro Pedra dost náročné. Věřím mu, nechávám mu prostor, at´si vše vymyslí a vyřeší. Všechno zvládáme na výbornou, Pedrovi dávám obrovskou pochvalu, pamlsek a jsem na něj zase o kousek víc hrdější. Na chatě si objednávám nealko pivo a nasávám atmosféru zdejších hor. Strávíme zde více než 2 hodiny, které mi připadají jako pár minut.

 

I v Lichtenštejnsku jsou krávy - bohužel

Ještě nás čeká cesta zpět, proto se zvedáme a po šotolinové pěšině scházíme až k chatě Gritsch Alm, kde nás čeká velké rozhodnutí. Cesta se rozdvojuje. Po zvážení pro a proti se naše kroky stáčí doprava, což znamená nějakým způsobem projít přes 3 stáda krav a necelých 200 výškových metrů nahoru. Sluníčko začíná pomalu zapadat za zelené štíty hor a vytváří neopakovatelnou atmosféru. V údolích pod námi stále panuje mlha. Nebude to ale dlouho trvat, a i my se ocitneme pod tzv. poličkou.

Vím, jak nebezpečné je se se psem přibližovat ke stádu krav, proto vymýšlím způsob, jak je obejít. Jedno je jasné - hodně velkým obloukem. Kladu si otázku, jestli jít zleva pod kopcem nebo zprava v kopci. Volím variantu „a“, a tak se za doprovodu rachotících zvonců desítek krav brodíme vysokou trávou, ve které na každém kroku šlápnu do kravského lejna. Po půl hodině se bezpečně napojujeme na vyšlapanou pěšinku s turistickým značením. Na horizontu posledního kopce se loučím s horami se slovy: „ Brzy na viděnou.“

 
Pomyslné dveře se zavírají

Ještě se několikrát otočím, ale hory už nevidím. Se Silberhornem za zády scházíme klikatící se cestičkou dolů do Malbunu. Mlha začíná pronikat do lesa a vytváří úžasnou podívanou. Mám pocit, jako by nám hory tímto signálem říkaly: „ Váš čas vypršel.“ Zavřely za námi dveře stejně jako nám je ráno otevřely - pustily nás k sobě jen jako návštěvníky.

 

Charakter krajiny            

Ráz lichtenštejnských hor je zcela odlišný od všech, které jsem zatím viděla. S batohem na zádech jsem prochodila hory v Rakousku, Slovinsku, Norsku, Slovensku, Černé hoře, Chorvatsku, Polsku, ve Velké Británii křížem krážem Národní park Snowdonia, u nás v České republice vylezla na kdejaký kopec a teď´ nedávno Švýcarsko.

V Lichtenštejnsku se ale našlo něco, co umocnilo můj zážitek z návštěvy této země ještě víc. Něco, co dokázalo předčít i zasněžená úbočí a vrcholky hor rakouských Alp v posledních 3 letech.

Hory tady mají tajemnou tvář, jejich nespoutanost a dravost je znatelná na každém kroku. Klid a ticho se mísí s vřískotem svišťů a zpěvem opeřených obyvatel hor. Vysoké skalnaté štíty vytváří půvabnou kulisu, kde sluneční paprsky tvoří velkolepá díla. A v tom se stačí zastavit, zhluboka dýchat a vnímat energii, která pulsuje všude kolem nás.