Toulání okolo Buchlova
Nepopírám, že hlavním cílem tohoto výletu se měla stát prohlídka hradu Buchlova, jenže to by bylo na celý den málo. Už dlouho jsem na mapě pošilhával i po zajímavých místech v jeho okolí a letošní (v pořadí třetí) májovou sobotu, se mi asi 15 km dlouhý trek podařilo zrealizovat.
Nejprve bylo třeba dostat se do bodu A, kde své putování začnu, což nebyl problém – stačilo brzy ráno usednout do dálkového busu a nechat se jím ze Zlína vézt přes Uherské Hradiště a Staré Město do Chřibů. Ještě než jsme se vnořili do hlubokého bukového hvozdu, přání šťastné pouti k nám z dáli telepaticky vyslal i samotný král slováckých hradů a něco jako pozdrav pípla i kaple sv.Barbory ze sousední Modly.
Mnohokrát jsem touto neblaze proslulou vysokorychlostní silnicí směrem na Brno projížděl a vždy, když se po zdolání první vlny Buchlovských kopců vpravo za oknem mihl kratičký pohled na hluboké údolí s dědinkou Staré Hutě, zatoužil jsem se těmi místy jednou projít.
Dlouho jsem měl právě tudy naplánován výšlap na Buchlovský kámen, ale nadarmo se neříká, že kdo si počká, ten se dočká...
Po delším období dešťů totiž na obloze právě dnes vysvitlo sluníčko a ve chvíli, kdy jsem od zastávky busu Staré Hutě – horní zastávka scházel do hluboce zaříznutého údolí se zástavbou, jeho paprsky už vyháněly stíny i z těch nejskrytějších zákoutí doliny.
Jak jsem si cestou od zastávky stačil povšimnout, jsou stavení obce v docela slušné délce rozhozena podél obou břehů říčky Kyjovky (tady v její nejhořejší části pochopitelně ještě potokem) a jsou lemována stráněmi s pastvinami a zelení remízků a hájků postupně přecházejících do mnohem rozsáhlejší a hlubší zeleně chřibských listnatých lesů.
Staré Hutě jsou poprvé připomínány začátkem osmnáctého století, kdy zde za tehdejších pánů Buchlovského panství – Petřvaldů, vznikla sklářská huť, nazývaná Buchlovskou sklárnou. Počet obyvatel dědiny se rychle zvyšoval. Kromě sklářů zde žili brusiči skla, dekoratéři, leštiči, baliči a také formani, kteří hotový tovar rozváželi do blízkého i vzdálenějšího okolí k zákazníkům.
Vyrábělo se sklo převážně užitkové a tabulové, jen menší část výroby sloužila k produkci skla reprezentačního. Později nastaly problémy s odbytem a sklárny byly uzavřeny.
O jejich znovuoživení se zasloužil podnikatel Ignác Reich (známý též jako majitel podobných provozů v Kyjově, Koryčanech či Karolince), který vsadil na výrobu dutého skla. Dlouhá léta to celkem fungovalo, jenže pak se na sklárně podepsala její odloučenost a špatná přístupnost, takže odbyt klesal a roku 1876 byly hutě definitivně uzavřeny.
Po jejich zániku se odtud spousta lidí odstěhovala a několik místních se ve správní budově skláren jistý čas živilo výrobou perleťových knoflíků a ozdobných předmětů. Na začátku minulého století byla ale veškerá stavení staré hutě rozebrána a použita na stavební materiál.
V dobách největší slávy v dolině žilo okolo 366 obyvatel, dnes jich zde zůstalo jen asi 130.
Střed obce připomínající na několik kilometrů protáhlé pasekářské osídlení dnes tvoří Obecní úřad s kulturním domem, hospodou U Kata a malým obchůdkem. K vidění jsou tu kromě penzionu a dalších novodobých stavení i původní chalupy a oko návštěvníka osvěží také pohled na cihlovou kapličku Panny Marie z poloviny 19.století a dva kříže.
Od horního konce dědiny už turistická trasa najednou zamířila do kopců. Nejprve blátivou lesní cestou a o několik desítek nadmořských metrů výš se na okraji velké louky vyšvihla na solidnější zpevněnou cestu mířící k Buchlovu. Můj další cíl se ale nacházel na kraji lesa nad horním cípem lučiny a „moje značka“ k němu vzhůru do kopčiska nekompromisně zamířila.
Bylo nebylo... Ve Starých Hutích stával mlýn, jehož pan otec měl krásnou dceru Majdalenku. Co čert nechtěl – vlastně chtěl – právě jeden rohatý žijící v lese na nedalekém vršku se do ní tak zamiloval, až přišel za mlynářem loudit o její ruku. Pantatík souhlasil. Dceru mu za manželku dá, ale pod jednou podmínkou: do svítání, dříve než kohout zakokrhá, musí navršit z balvanů horu vyšší než mlýn, jinak z toho nic nebude.
Rarach nebyl hloupý, a tak před tou rachotou všechny kohouty v okolí pochytal a pozabíjel. Jenže i mlynář měl vysoké Íkvé (dokonce vyšší než čert) a prozíravě si jednoho kokrháče do mlýnice schoval. Těsně před kuropěním kohoutka vytáhl ven, ten zapěl svůj chorál a čertu, který právě přelétal blízký vrch s ohromným balvanem v náručí, nezbylo než zasakrovat, kámen upustit na zem a zmizet rovnou do pekla.
Rarach z těchto míst sice navěky zmizel, ale odhozený šutr je k vidění dodnes. Dokonce se stal nejstarší pojmenovanou skálou v oblasti Chřibů, neboť se o něm v análech z roku 1555 ve své smlouvě zmiňují i dva význační Jani. Ten první, příjmením Greifensels, byl opatem velehradského kláštera, no a ten druhý Jan - Žďánský ze Zástřizl – byl pánem čtyři kilometry vzdáleného hradu Buchlova.
(Byl jsem v těchto místech poprvé (a zároveň naposled) před více jak třiceti lety. Tehdy jsem podnikal několikadenní dobrodružný přechod přes celé Chřiby, kdy jsem svoji trasu začal v Halenkově a skončil v Koryčanech. Po prvním noclehu pod jednou skálou u Bunče jsem ještě za brzkého jitra vystoupil na Velké Brdo (tehdy ještě pochopitelně bez rozhledny) a pustil se od Vlčáku po červené k Buchlovu. Vzpomínám si, že mne tehdy Velký Buchlovský kámen velmi mile překvapil, neboť skalisko trčící z ranní mlhy se jevilo útvarem pohádkovým až tajemným. Méně nadšen už jsem byl opodál stojícím Malým Buchlovským kamenem, který je jen skalkou, ale zato se mi z něj tehdy otevřel pohled na hlavní hřeben Chřibů, který jsem procházel předtím.)
Dnes jsem si před důkladnou prohlídkou a nafocením hlavní skály nejprve po pěšině odskočil téměř o sto metrů dál, k Malému Buchlovskému kameni. Okolo krátké skalní hradbičky se ale mé nožky dlouho nemotaly (navíc bývalý výhled dávno zarostl), takže následovalo čelem vzad a průzkum Velkého Buchlovského kamene, který je vlastně docela členitou skalní věží. Dosahuje výše sice „jen“ asi 12 metrů, ale zatímco je věž směrem od turistického altánku tvořena nepřívětivou stěnou a ozdobena navíc i tím debilním bílým nápisem, na ostatních světových stranách už si romanticky založený návštěvník přijde na své.
Skalisko člení několik puklin prostupujících až k vrcholu a na zápraží jedné nižší stěny je k viděni i hezky vyvinutá skalní mísa. Velkou radost mi udělalo i spolupracující slunce, neboť jeho paprsky prosvětlily jižní a východní stěnu do všech detailů a daly vyniknout hlavně té fantaskní obří hlavě, která na mne z výše shlížela a sledovala každičký můj krok.
Zdá se, že víc jak turisté a tuláci mají Velký Buchlovský kámen v oblibě horolezci, neboť ti skálu v roce 2006 zkultivovali, přejistili a nyní si na cestu k jejímu vrcholu mohou vybrat ze 17 cest o stupních obtížnosti 3 – 9.
Chodníček od skály klesal dolů lesem a vyústil na další zpevněnou cestu. Žlutá trasa pokračovala vlevo a já po ní v hlubokém zamyšlení celých pět minut kráčel, než mne poloha slunce upozornila na to, že jdu přesně na opačnou stranu. Omyl napraven a brzy poté jsem se z hvozdu vynořil a stanul před rozsáhlým statkem obklopeném lučinami s pasoucími se lichokopytníky. Tahle samota má na mapách jméno Zikmundov.
Už za majitele buchlovského panství – pana Zikmunda II. Berchtolda byl v Buchlovicích založen hřebčín, který se brzy stal nejvýznačnějším na Moravě. Pro ušlechtilé koně ale bylo také potřeba většího množství - pokud možno klidných pastvin. A tu zrak zámeckého pána (hrad už jím nebyl v té době nastálo obýván a změnil se na muzeum rodu) padl na nevyužité rozsáhlé louky nad Starými Hutěmi. Ty vznikly vyrubáním bukových lesů, jejichž dřevo byly hlavní potravou nenasytných sklářských pecí.
Roku 1860 zde nechal vybudovat statek zvaný Berchtoldshof (Berchtoldův dvůr) časem přejmenovaný na Zikmundov, ale starousedlíci Starých Hutí jej vždy nazývali Dvorkem.
Plnokrevníci na zdejších lukách, z nichž jedna se dodnes jmenuje Hříběcí, trávili podstatnou část jara, celé léto a až v pozdním podzimu se stěhovali do stájí v Buchlovicích. V dokumentech najdeme zmínku o tom, že zde roku 1886 pobývalo 86 chovných koní...
V současnosti jich na okolních pastvinách uvidíme ani ne polovinu, ale zato je nám umožněno na jejich hřbetech poznat okolní, tolik půvabnou chřibskou krajinu. Zikmundov nacházející se v samém centru přírodního parku Chřiby totiž není jen „pouhým“ statkem, ale v jeho areálu se nachází i luxusní penzion s domácí kuchyní a zrekonstruovanými moderními pokoji. Hostům zde ubytovaným je pak k dispozici spousta tras do překrásného okolí (ať už pěšmo, na kolech či na koních) a k pobavení přímo na místě slouží venkovní krytá kuchyně, dětská hřiště i herna, lezecká stěna a grilovací altán. Milovníci estetiky určitě ocení i ty pohledy na hladiny nedalekých rybníčků a na pastviny s pasoucími se koňmi.
O pořádný kus dál za Zikmundovem se moje silnička napojila na tu, odbočující zdola od frekventované komunikace k parkovišti pod HRAdem BUCHLOvem. Nejprve stoupá lesem, pak se překulí na odlesněný hřeben zdejší „náhorní planiny“ a auta se už bez zábran řítí až pod mohutnou kulisu bývalé středověké pevnosti. Při té rychlosti se ale málokdo z projíždějících stačí pokochat hezkým výhledem na okolní krajinu (zvláště na protější Holý kopec), ba i to novotou zářící stavení na dohled od hradu míjí téměř bez povšimnutí.
Chyba! Ono to není stavení jen tak ledajaké. Jedná se o budovu bývalé hájenky z roku 1871, které bylo před pěti lety díky víc jak pětimilionové finanční injekci vzorně zrekonstruováno.
Od té doby slouží jako centrum pro lesní pedagogiku a enviromentální vzdělávání, no a část objektu byla upravena na malé muzeum lesnictví a myslivosti v Chřibech. Návštěvnici si zde mohou prohlédnout ukázky preparované lesní zvěře, lovecké vábničky a funkční repliky historických palných zbraní, nechybí ani audiovizuální technika. Největším magnetem muzea je fořtova kancelář, zařízená stejně jako ve třicátých letech minulého století.
Kromě tohoto Lesy ČR už roku 2011 otevřely Lesnickou naučnou stezku. Je asi 3 km dlouhá, vede okolo hradu Buchlova a Modly s kaplí sv.Barbory a turisté a jejich děti se na ní mohou potěšit pohledem na 16 dřevěných skulptur lesní zvěře.
Na značení NS jsem skutečně těsně pod Buchlovem narazil, ale pustil se po ní směrem k sousední Modle s kaplí sv.Barbory a skalnímu městečku pod ní až po pohádkové prohlídce hradu. Než jsem se nahoru ke kapli prudkým svahem vyplazil, mozek pro osvěžení mysli promítl krátkou rekapitulaci znalostí o lokalitě.
Chřiby jsou pohořím, které je charakteristické výskytem velkého množství pískovcových a slepencových skal, ale většinou se jedná o solitéry. Shluky útvarů, dosahující množiny skalního městečka, aby v hlubokých bučinách bystrozraký pohledal. Ale i takové se zde najdou. Jedním z nich, ale naprosto miniaturním, jsou například Čertovy skály u Osvětiman. Větší koncentraci spolu sousedícího bizarního kamení u Stupavy, Vlčích jam v Kudlovické dolině, skal u Salaše, stádečka u Kozla či Skaliček u Koryčan lze označit spíše za skalní dědinky.
Celkovou bilanci tak napravuje výskyt rozsáhlého seskupení na vrchu Modla, mnohem známějšího pod jménem Barborka, neboť z něj nad koruny stromů trčí z daleka viditelná střecha a báň raně barokní kaple. Byla dokončena roku 1673 a sloužila pánům Buchlova jako rodinná hrobka.
Já bohužel „průzkum“ skal pod ní – kvůli naplánované prohlídce hradu – uskutečnil v naprosto nevhodné obuvi.
(Zdejší extémně strmý jižní svah totiž na sestup v teniskách opravdu není, jenže kdybych měl na tlapách kanady, neobul bych na ně na hradě zase ty papuče!)
Od vrcholového palouku s lavičkami a sochou Panny Marie jsem zamířil za kapli k zábradlí na okraji srázu a odtud se mezi bludiště skalisek vydal prudce klesajícím horolezeckým chodníčkem. Ten žel místy křižovaly pásy spadaného listí, takže s očima na šťopkách nezbylo než pečlivě volit každý krok a být co nejopatrnější.
I tak jsem po dosáhnutí vrcholu Hlavního kamene obsypaném horolezci raději dolů pod úpatí skal nepokračoval a musel se spokojit s výskytem nejbližších okrajovek. Ani to osvětlení nebylo k čočce fotoaparátu zrovna nejvlídnější, jenže co už!
Z toho, co jsem viděl, jsem si udělal jakous takous představu a kvůli divokému terénu návštěvu skal rozhodně běžnému turistovi doporučit nemohu.
Skalním tulákům a dobrodruhům (pokud budou vyzbrojeni dobrou obuví) ale ano, neboť se jedná o úžasné místo. Všechny ty skalní věže a bloky – ať už je to Hlavní kámen, Hradby, Pelcova plotna, Plotna pod Barborkou, Dunivá plotna, Baba, Kohútík, Prcek, Sousední kámen anebo Dvojitá věž – jsou totiž fantasticky vypreparovanými až sochařskými díly a zaujme nejen jejich bizarnost, ale i to množství kulovitých otvorů je proděravějících.
Však jsem si také - jakmile jsem se dalším chodníčkem, ústícím na druhé straně zábradlí u kaple, vyškrábal opět nahoru – řekl, že se sem v kanadách určitě jednou zase vrátím. Ale s ohledem na už vzrostlou vegetaci dubové bučiny, chráněné spolu se skalisky v přírodní památce na ploše téměř osmi hektarů, tak učiním raději zjara anebo až v čase pozdního podzimku.
Další moje trasa pokračovala prudkým sestupem k místu zvaném Čertovo sedlo. Jak už z minulosti vím, stejnojmenným sedlem jsme spolu s Janou před lety stoupali na HRAD BUCHLOV, jenže tohle se nacházelo na opačné straně kopce. Že by omyl anebo překlep? A které z nich je potom to „pravé?“
Možná se budete divit, ale obě!
První Čertovo sedlo se nachází přibližně v polovině stoupání mezi rozcestím Pod Barborkou a Buchlovem- rozcestím. Žluté a červené značení nás provede starým hvozdem pod západním úpatím kopce a v jednom místě zúžený chodník prochází mezi skalkou a balvanem. V nižším kameni je vidět prohlubeň, na níž sedával čert, tomu protějšímu a vyššímu se říká Čertova kasa a do její horní puklinové spáry si prý ukládal peníze. Jestli je bral ubohým pocestným, to bohužel není známo.
On sám o sobě už zaráží fakt, že tomu nebylo naopak a rarach nějaké ty „chechtáky“ nenabízel (výměnou za dlužní úpis stvrzený krví) peněz chtivým lidským nešťastníkům...
Dnes se ale turisté procházející kamenitým sedlem žádného vyslance z pekel bát nemusí (ten odsud i se zlaťáky dávno zmizel) a o přebytečné oběživo nenásilnou formou přijdou až při prohlídce hradu a návštěvě místních pohostinných zařízení.
Na druhé Čertovo sedlo narazíme na východním hřebeni kopce Modly, po němž sestupuje zelená turistická trasa vedoucí k restauraci pod Břesteckou skálou. Asi po pěti minutách chůze protneme kamenité sedlo, kde byl k pěknému přírodnímu zákoutí od Lesů ČR přidán bonus v podobě dřevěného sousoší lesní zvěře. Skalnatý hrb nad ním zase zdobí vyhlídkový altánek. Výhled sice směřuje jen jedním směrem, ale i tak stojí za to a za pěkného počasí se naše oči mohou pokochat celou tou široširou krajinou Slovácka i vzdálenou hradbou Bílých Karpat.
Tohle Čertovo sedlo se jeví daleko významnějším místem, neboť si prý zde jakýsi význačný pekelník vystavěl hrad. I když si některé pověsti trošku protiřečí, bylo to nejspíš asi takhle:
Jana Bočka Kunu z Kunštátu, toho času pána na Buchlově, prý jeden podvečer požádal o slyšení tajemný černý rytíř a prosil o svolení vystavět si poblíž své sídlo, neboť o to své kdesi přišel.
Aby své prosbě dodal důraz, zachrastil váčky plnými zlaťáků, takže bylo jeho přání „kupodivu“ promptně vyhověno. Říkalo se, že si prý tenhle rytíř pak svůj hrad vystavěl právě na východním svahu Modly za pomoci nečistých sil, neboť zde lidé nikdy neviděli jediného řemeslníka a najednou tu stál celý hrad se vším všudy.
To by ale tolik nevadilo, horší bylo, že se po okolí začaly najednou ztrácet krásné panny. Nebylo to tím, že by je černý rytíř unášel – on prý byl švarný, charismatický a měl natolik uhrančivé oči, že si je každá ta panna chtěla prohlédnout hezky zblízka, a proto za ním od rodičů z domu utekla sama.
Očarována jím byla prý i chudá a osiřelá dívka Bohunka, která díky přímluvě k vrchnosti pečovala o čistotu a chod kaple sv.Barborky. Nejspíš to bylo děvče i upovídané, neboť se z ovládnutí temnou silou svěřilo poustevníku Joachimovi a ten je náležitě poučil, co má dělat.
Když se pak dívce v ohnivých plamenech pekelný kníže úderem půlnoci zjevil a začal ji po paloučku před kaplí pronásledovat, Bohunka poklekla před dubovým křížem, její ústa zašveholila vroucí modlitbu a černý rytíř i jeho hrad se v tom okamžiku propadl nazpět do pekla!
V rozvalinách pak prý lidé našli kosterní pozůstatky i zohavená těla všech těch děvčic, které se předtím – neznámo kam, ztratily.
Já bohužel v okolí sedla na žádnou mrtvou ani živou švarnou slováckou děvčicu nenarazil, neboť jsem se zde kromě šveholícího lesního ptactva z nás, člověků, vyskytoval naprosto sám.
K oživení mé pouti došlo až po návratu na hlavní chodník klesající od Buchlova do Buchlovic. Tady jsem na okraji louky procházel nově vysázenou alejí a cestou míjel množství šikovných robek s dětmi, mířících na prohlídku Buchlova... ale já jim vůbec nevěnoval pozornost, protože hlavním středobodem mého zájmu se stala silueta krále slováckých hradů, na níž byl - co pár desítek metrů – pokaždé jiný a to krásnější pohled...
Přidat do oblibených uživatelů
Buchlovice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Toulání okolo Buchlova
