Toulání Opočnem a návštěva zámku
Po dlouhé ranní cestě vlakem, náhradní dopravou (a pak znovu vlakem a busem) jsme konečně dorazili do cíle - do malebného městečka Opočna. Tohle východočeské sídlo (něco málo přes tři tisíce obyvatel) turistům nabízí především prohlídku hodnotného zámku a procházku jeho unikátním parkem. Krom toho se Opočno může pochlubit několika kostely, bývalým klášterem a dvěma pěknými náměstími. Menší a intimnější Trčkovo je „pupkem“ historického jádra, větší Kupkovo zase „dělítkem“ mezi starší a novější městskou zástavbou. Ke cti města patří, že je nepojmenovalo po „tatíčkovi“, ale po nejvýznamnějších lidech, kteří zde žili. Rod Trčků byl majitelem panství a po přestavbě svého feudálního sídla se zasloužil i o podobu staré části města. František Kupka byl zase velký český malíř a zakladatel orfismu – hnutí, jež vyjádřovalo vnímání světa pouze barvami. Svými abstraktními obrazy předběhl dobu, ve které žil, minimálně o půl století.
Nyní tedy stojíme na protáhlém „hlavním“ rynku a díky perfektnímu nasvícení klasicistních fasád bývalých měšťanských domů se nám na něm okamžitě zalíbilo. (Ono i to slunce – když se mu zrovna chce – umí vykonávat svoji práci opravdu svědomitě...)
K nejkrásnějším „světským“ objektům patří nárožní růžové stavení. Jedná se o barokní dům z roku 1740 s původní fasádou a částečně zachovanými klenbami. Z dalších objektů nás zaujal tzv.Sokolský dům, v němž žil básník a spisovatel Václav Trnobranský, a pak hlavně Kodymův národní dům, který v současnosti slouží jako „kulturák.“ Hraje se v něm divadlo, promítají filmy, provozují koncerty a pochopitelně v něm nechybí ani osvěžovna.
Pobíhali jsme po rynku sem a tam a vedle stavení s barokními jádry fotili i upravenou parčíkovou plochu. Nachází se v ní busta umělce a pomník padlým obětem, tady v podobě balvanu s vyrytými jmény. Největší dominantou volného prostoru náměstí je hned za stanovištěm busů vysoký Mariánský morový sloup z roku 1718.
Ještě nezapomenout na foto u barokní městské kašny a můžeme popojít zas o kousek dál. Třeba k té trošku strohé, ale nejvýznamnější stavbě náměstí (sídlo konšelů k nim bohužel nepatří) - ke kostelu Narození Páně a sousedním komplexu kapucínského kláštera.
Na jejich podobě se v sedmnáctém století podepsal architekt P.Bruno z Českých Budějovic a italský stavitel Bernard Minelli. Prostory kláštera obýval kapucínský (františkánský) řád až do roku 1950. Pak byl vládou „jedné strany“ zrušen a nastěhoval se do nich sociální ústav pro ženy. Od roku 2007 jsou jeho vnitřní prostory prázdné.
Jsme rádi, že jsme návštěvu Opočna uskutečnili teď v máji a ne třeba až začátkem osmého měsíce. To by totiž na Kupkově náměstí nebylo k hnutí – každý první srpnový víkend to tady žije velikou poutí, nazývanou poněkud neobvyklým slůvkem Porcinkule. Ve skutečnosti to bývala františkánská výroční pouť a její název je odvozen od místa poblíž italského Assisi, kde zakladatel řádu – sv.František, vystavěl kapli Panny Marie Andělské.
Tak – a nyní nastal čas na nějaké to osvěžení: v ústí Zámecké ulice jsme za restaurací U Slunce zahlédli sympatickou zahrádku, ale předtím je třeba zaskočit do obchůdku k Vietnamcům. Sluneční paprsky začínají být až moc oslnivé a je třeba zakoupit ochranné pomůcky: Janě sluneční brýle a mně bílou čepičku s kšiltem.
Pivečko i limonáda chutnaly, člověk by v příjemném prostředí posedět ještě vydržel, ale škoda každé minuty, když je tak hezky (však se cestou domů nasedíme v kromadných dopravních prostředcích až až) – Hej Hola, zámecká zahrada nás na prohlídku volá!
Neodolali jsme a rozhodně nelitovali (viz můj předešlý cestopis) a po příjemné procházce parkovou zelení vystoupali do kopce na terasu hlavního zámeckého nádvoří. Je krásné – ze tří stran vyzdobené renesančními arkádami, červenobílá fasáda je též zajímavá, o výhledu z terasy ani nemluvě...
Teďkonc ale to hlavní, kvůli čemu jsme sem přišli – na prohlídku! Je ale nutno si chvíli počkat, neboť se s návštěvníky dnes snad pytel roztrhl. Nakonec jsme byli zařazeni k účastníkům jakéhosi zájezdu až na tu předposlední (bohužel na ní neuvidíme proslulou zbrojnici), jenže všechno chtít člověk nemůže – jak bychom se pak dostali domů?
I bez té rytířské zbroje jsme byli prohlídkou interiéru víc jak nadšeni: přehršel dojmů vyvolala už etnografická sbírka předmětů z Ameriky a Afriky, ale to byl jen takový předkrm k hlavnímu chodu - zámeckým komnatám a nádherné obrazové galerii! Rádi bychom se sem jednou zase vrátili... a i kdyby snad zámek do té doby po soudním rozhodnutí připadl jeho předválečným majitelům – rodu Colloredo- Mansfeld, doufáme, že ty poklady budou návštěvníkům přístupny i poté...
Cesta vedoucí předzámčím s bývalým pivovarem nás vyplivla na náměstíčko přímo pohádkové. Rozlohou nijak impozantním, ale vyzařoval z něj takový klid a pohoda, že jsme se v něm cítili jako doma. Tenhle ryneček se jmenuje po rodu Trčkových a od jihu jej chrání členitá hmota děkanského kostela Nejsvětější Trojice. První gotický chrám zde vznikl už v polovině 14.století na místě hradní kaple, která byla zasvěcena sv.Ondřeji. V roce 1567 si ale tehdejší majitelé panství – Trčkové z Lípy, přáli v kostele zbudovat rodinnou hrobku a nechali jej přestavit v duchu renesance. Za barokní přestavbou na začátku století osmnáctého pak stojí jméno stavitele G.B.Alliprandiho. Tahle přestavba se ale týkala jen vnější podoby chrámu a renesanční interiér zůstal nezměněn.
Pod stromy malého parčíku se skrývají dvě hodnotná barokní sousoší. První znázorňuje sv.Jana Nepomuckého a ducha lidského umu do kamene tady vtiskl Ignác Rohrbath z Chrudimi, autorem sousoší sv.Floriána je Braunův následník – sochař J.F.Pacák. Obě díla spočívají na trojbokých soklech a jsou kol dokola ohraničena balustrádovým zábradlím.
Další stavení na rynku jsou zase velmi pěknou ukázkou měšťanských domů. V současnosti do ulice vystrkují své převážně klasicistní fasády, ale v interiérech se stále nacházejí gotické, renesanční či barokní prvky. Naprosto nepřehlédnutelným je krásný barokní dům s penzionem Podloubí, jehož přízemí zdobí nejen poslední zachovalé podloubí z celého náměstí, ale je v něm umístěna i sympatická restaurace.
(Však jsme si v ní na venkovní zahrádce na pozdním obědě dobře pošmákli a přitom nemohli zraky odtrhnout od blízké opravené a plně funkční městské kašny.)
Po jídle jsme vyrazili na prohlídku zbytku rynku. Vedle renesančního domu, jehož exteriér byl ozdoben „psaníčky“, se nachází rozlehlý objekt se secesní fasádou, vystavěný na místě původní renesanční radnice a slavného hostince jménem Maglaj. Hlavní vstupní průčelí umožnilo nejen vstup do domu: klenutým průchodem totiž skrze celý blok stavení prochází až na Kodymovu ulici tzv.Cesta světla, která nás zavedla i do dalších zajímavých historických zákoutí starého Opočna.
(Že i ta za vidění stojí, svědčilo množství obrázků, které jsme si z výletu domů přivezli a „oblažili“ jimi naše noťásky...)
Starobylými uličkami jsme se dotoulali až k masivní hranolové renesanční věži s vělkou cibulovou bání, která sloužila jako zvonice vedlejšímu kostelu Panny Marie. Po odsvěcení kostelíka (dnes se v jeho interiéru konají koncerty a výstavy) se zvonice v osmdesátých letech minulého století přestala používat a chátrala. V současnosti bylo obnoveno pravidelné zvonění o svátcích a o nedělích.
Věž se zvony je umístěna nad travnatým srázem spadajícím do údolí Zlatého potoka a je od ní pěkný výhled na horní konec údolí zlatonosné vodoteče a na čtvrt Podkostelí. Její dodnes zachované dřevěné chalupy jsou rozhozeny v travnaté stráni od hřbitovní zdi až dolů do údolí. Roubenky doplněné kamennými opěrnými zdmi byly zbudovány na terasách a jejich původně barokní podoba se od svého vzniku různými přestavbami mnohokrát změnila. Nicméně i tak nás zaujaly svým rozmístěním v krajině - ojedinělé to symbióze staveb člověka a okolní přírody, kde se vše navzájem doplňuje. Nejhořejším stavením Podkostelí je tzv.“stará fara.“ Její předchůdkyně (spolu s předchůdcem chrámu Panny Marie) roku 1364 vyhořela a nová budova se nad údolím vypíná až od konce 16.století.
Od zvonice jsme se oklikou ješě vrátili dát sbohem líbeznému Trčkovo náměstí a cestou k busu, který nás odveze k vlaku, samozřejmě nezapomněli – když už jsme v tom Opočně – ochutnat i místní tolik proslulou zmrzlinu...