Opočenské selské deputace k císaři v letech 1844-1846

Počátek 40. let 19. století byl na opočenském panství ve znamení stále se zvyšujících daní a roboty. S panstvem a vrchnostenskými úředníky nebyla žádná řeč, dokonce bylo vyřčeno i to, že panstvo musí dostat své, i kdyby poddaní hlady pomřít měli. Lidem nepomohla ani žaloba, která byla podána ke krajskému úřadu v Hradci Králové v roce 1844, v níž si stěžovali, že musí robotovat a platit stále zvyšující se daně, přičemž žádali vyšetření a pomoc. Jediné, čeho se poddaní dočkali, bylo to, že krajský úřad nařídil, aby vrchnost tuto záležitost projednala se všemi svými poddanými. Ti ze svého středu vybrali jako zástupce: Josefa Linharta z Bačetína čp. 1, Antonína Hartmanna z Kamenice čp. 5, Jana France ze Semechnice čp. 46, Jakuba Němečka z Českého Meziříčí čp. 75, Josefa Samka z Českého Meziříčí čp. 115, Václava Javůrka z Pohoří čp. 69, Jana Hrocha z Bolehoště čp. 40 a Josefa Štěpána z Ohnišova čp. 71.

Následně došlo k jednání ve vrchnostenské kanceláři v Opočně. Zprvu se zdálo, že se poddaní domohou nějakého snížení daní a roboty, protože vrchní Daniel Longin (psán i jako Daňhel Longín) Machek pocházel z Dobrušky a byl nakloněn k tomu, aby náhrada poddaným za robotu byla zvýšena a urbární daň snížena. Tento úředník byl vůbec obdařen řadou zájmů o zdejší lid, i když musel postupovat v rámci svých pravomocí a možností. Díky němu např. vznikla v roce 1841 česká školní bibliotéka.

To se však panstvu příliš nezamlouvalo a František hrabě Colloredo z Mannsfeldu propustil vrchního Machka a na jeho místo byl jmenován Karel Komers (psán i jako Komrs), rodák z Humpolce, který byl sice velmi vzdělaný, ale zároveň vychytralý a velmi přísný. Svých známostí využil též při tom, aby rekursy sedláků na zemském guberniu i u správce království Českého arcivévody Štěpána neměly žádného úspěchu. Sedláci ho se sepjatýma rukama a se slzami v očích prosili, aby vyslyšel jejich žádost o zmírnění roboty a daní, ale ten se obměkčit nenechal. Navíc zanedlouho přišel výnos od krajského úřadu, že vše zůstane při starém a ten, kdo nebude chtít robotovat a platit, bude potrestán holí i žalářem 8-16 dnů o chlebu a vodě. Jiný trest byl, být zavřen ve vězení v noci a ve dne sbírat a tlouci kamení po silnici a zřizovat příkopy; rány měly být udělovány nejdříve po pěti, pak po deseti a potřetí po dvaceti.

Tím však odpor poddaných zlomen nebyl. Zprvu byla potají vyslána deputace k císaři Ferdinandovi do Vídně, kterou tvořili: Hartmann, Linhart a Franc ze Semechnice. Když se ale vrátili s nepořízenou, dostal Franc „nekřesťanských“ 20 ran, Hartmann 14 dní žaláře a Linhart byl vypovězen z panství a jeho usedlost mu byla prodána. To dopálilo poddané ještě víc, takže vrchní Komers nakonec na panství pozval vojsko. Přijel c. k. guberniální rada a krajský hejtman Karel baron Meczéry (též psán jako Metsery či Mecsery) z Hradce Králové, 2 švadrony hardeggovských kyrysníků z Josefova a 2 prapory pěšího pluku Reisingrova č. 18. Obce, kde se lidé nejvíce bouřily, byly dány do jakéhosi stavu obležení a ubytované vojáky musely živit. Když mířili poddaní na robotu, tak za každým oráčem vyrážel kyrysník s vytasenou šavlí.

Navíc byla vytvořena komise v čele s krajským hejtmanem a vrchním Komersem, která v doprovodu 2 setnin pěšáků vyrazila po vsích, kde byl velký odpor proti panstvu. Takto vtrhla i do Bačetína, kde byli všichni sedláci zbičováni, ale ani jeden z nich nepovolil a nechtěl robotovat za těchto podmínek. Odtud se vydala komise s nepořízenou do Ohnišova, kde nejvíce utpěl sedlák Ježek. Výsledek však byl stejný.

Poté se odbývaly komise opět v kanceláři v Opočně. Sedláci sem byli svoláni, na náměstí byli rozestaveni vojáci s nabitými ručnicemi a počalo vyslýchání, chtějí-li robotovat nebo ne. Ze všech úst se de facto ozvalo totéž: „Ano, zaplatí-li nám kníže pán!“, takže se komise nedobraly žádného výsledku. Po vsích leželo vojsko a dobrovolně robotovat nikdo nechtěl. Celý kraj vypadal jako sud se střelným prachem, jemuž stačilo málo k tomu, aby explodoval.

Roku 1846 se vydali sedláci opět k císaři. Šlo o Hartmanna z Kamenice, Jakuba Němečka z Českého Meziříčí a Josefa Samka z Českého Meziříčí. Němeček měl ve Vídni 2 bratrance, kteří byli v císařských maštalích podkoními. Byli to: Kautský z Královy Lhoty a Hrnčíř z Bohuslavic a ti se o to postarali, aby byla deputace připuštěna u císaře k audienci, i když vrchnost se tomu snažila zabránit, ale neúspěšně, neboť komu panovník slíbil přijetí, tak se k němu opravdu dostal. Otázkou však bylo, zda to dotčenému vždy k něčemu bylo, protože vyslechnutí problému neznamenalo ještě císařův zásah a jeho nápravu.

26. května téhož roku předstoupili opočenští sedláci před císaře a přednesli mu své utrpení a prosby selského lidu. Ten je milostivě vyslyšel řka: „Mlčte mé děti, nebudete robotovat. Hlásí se vás ještě mnohem více, hlavně ale z Opočenska.“ S tím byli propuštěni, na splnění císařova slibu si však museli počkat ještě 2 roky. Když se vrátili domů, byli hned na Opočně uvězněni. Druhého dne je vyslýchal vrchní Komers, kde byli a co tam dělali. Když se přiznali, byl jim vyměřen trest. Němeček a Samek obdrželi 20 ran, Hartmann pak 14 dní vězení o chlebu a vodě, které bylo zostřeno 4 posty. Prvním dvěma nechal vrchní ušít plátěné kalhoty, protože přes své kožené by rány tolik necítili. Hartmann trest přestál, Samek a Němeček také, ale na věčnou paměť zaznamenali o tom v soukromé pamětní knize jednoho českomeziříčského rolníka toto: „Běda tomu zlosynu, kterýž smrť Němečkovu na svědomí má, neboť z ran těch utržených upadl v chorobu, ze kteréž více nepovstal, nýbrž v Pánu zesnul ten týden před Matkou Boží léta Páně 1849.“ Samek od té doby také často churavěl, až zemřel 19. března 1862.

Takto byla rolnická vzpoura na Opočensku násilně potlačena a francouzskou revolucí z roku 1798 podnícený a neposlušný lid musel opět robotovat a platit vrchnosti přemrštěné daně a poplatky, jejichž výše stále rostla, aniž by panstvo přemýšlelo nad následky svého konání, že by v důsledku toho mohlo dopadnout bledě, neboť bylo na svých poddaných závislé v mnoha ohledech. Nic nepomohlo vydání patentu z 15. prosince 1846, jímž byla vrchnost vyzývána k dobrovolné dohodě o výkupu poddaných z roboty. Neochota šlechty a nedůvěra sedláků byla tomu velkou překážkou, i když na okolních panstvích se tomu kolikrát dělo a záleželo pouze na tom, jak osvícení byli jejich vlastníci. Zdejší oběti z řad poddaných, mnohdy dnes již po jménu neznámé, však nebyly marnými, protože přinesly po 2 letech žádoucí vykoupení v podobě konstituce, díky níž došlo i k zrušení roboty, jež byla oficiálně za přiměřenou náhradu zrušena k 31. březnu 1849, a to podle císařského patentu z 28. března 1848. Tím nastala éra, kdy si mohli sedláci konečně trochu oddechnout.