Toulání po Slováckém Horňácku - 2.část
Po rozloučení se starým kuželovským mlýnem jsme po polní cestě zamířili k temeni vrchu Bojiště. Abychom cestou zažili i nějaké to vzrůšo, chytla nás krátká, leč intenzivní přeháňka a nezbylo než se schovat do větrolamu. Naštěstí – jak přišla, tak odešla – a my se poté mohli kochat zajímavým pohledem na bělokarpatské vrcholky, nad nimiž se valily mraky tmavé tak, jakoby se předtím namočily v tiskařské modři. Dobytek pasoucí se na louce odběhl do protějšího lesa, ale s prvními paprsky slunce se vracel nazpět... no a naše nožky též pokračovaly v cestě k blízkému stožáru větrné elektrárny.
Jedná se o dánský výrobek – typ DWT 150, kteréžto číslo označuje max.výkon v kilowatthodinách - vysoký 30 metrů a nahoře osazen třemi vrtulovými listy. JZD Horňácko jej roku 1990 vystavělo jako první větrnou elektrárnu v republice. Funkční byla do roku 1993, poté se na dlouhých šest let její provoz zastavil, neboť jednotné zemědělské družstvo se rozpadlo a ona byla zastavena Agrobance. Díky snaze přidružených obcí je od ledna 2000 opět v provozu a v současnosti se jedná o přestavbě na větší výkon, k čemuž by se ale musel její stožár navýšit na 80 metrů! Což se pochopitelně nelíbí správě chráněné oblasti Bílých Karpat, která argumentuje tím, že by se tím změnil přirozený ráz krajiny a došlo by k narušení tahů ptactva.
Konečné rozhodnutí zatím ještě nepadlo...
Nečekaně krásná horské panorámata pak oblažila naše zraky při výhledu z vrchu Bojiště, dosahujícím výše „pouhých“ 439 metrů.
Směrem k východu se vypínaly mohutné táhlé vrchy, pokryté rozsáhlými loukami s remízky i souvislými hvozdy. Ty nejbližší patřily bělokarpatskému kopci Paličky a Hradisku a pásmo nad nimi patřilo už velké části pohraničního hřebene. Všechny zmiňované vrcholky bohužel zakrývaly pohled na královnu Bílých Karpat – Velkou Javořinu, jejímuž temenu chybí k dosažení „tisícovky“ pouhých 30 metrů!
Směrem k jihu byly vidět kopce nacházející se již na slovenském území... a ten, jménem Ostrý vrch a „přizdobený“ rovněž stožárem větrné elektrárny, se tyčí nad obcí Vrbovce.
Další naše kroky vedly po polní cestě při okraji lesa dolů do údolí, které vyhloubila říčka Velička. I když to k mostku nad želelezniční tratí a hlavní silnici byly sotva slabé dva kilometry, plazili jsme se z kopce rychlostí hlemýžďů – těm ustavičně se měnícím krásným výhledům totiž nešlo odolat a smlsnout si na nich samozřejmě chtěly i čočky našich fotoaparátů.
Aby těch rozhledů nebylo málo, čekala na nás u hlavní komunikace další „výhledovna“, tentokrát ale zbudovaná lidskýma rukama a honosící se jménem Drahy.
Drahy jsou prapodivnou rozhlednou: místo aby stála na nejbližším bělokarpatském kopci, tyčí se nad zářezem železniční trati poblíž zastávky Javorník nad Veličkou z okraje pole v podstatě ze dna doliny! Přitom se z ní ale kupodivu na okolní hornaté panoráma nabízí velmi překvapivý výhled...
Byla zde vystavěna koncem prvního desetiletí třetího tisíciletí (2009) a její nosná dřevěná konstrukce je upevněna do betonového soklu a zpevněna ocelovými lany. Vyhlídková plošina ční bezmála 20 metrů nad její základnou a nabízí na všechny světové strany velmi zajímavé rozhledy.
Směrem na sever na blízkou obec Velká nad Veličkou, přičemž bývá za dobrého počasí vidět i hrad Buchlov.
Západní směr nabídne pohled na jizvu bývalé jámy na dobývku cihlářské hlíny – na PP Velický Hliník, na kopec Léšť (421 m) a vrch Bojiště (435 m) se stožárem větrné elektrárny.
Jižní směr naše zraky seznámí se slovenským příhraničím, konkrétně s kopci Stráň (551 m), Novú horú (533 m) a Ostrým vrchem (601 m), tyčící se poblíž Vrbovců.
Východní směr pak nabídne pohled na obec Javorník, jehož zástavba už splynula s Velkou nad Veličkou, na rozložitý vrch Hradisko (630 m) nad ním a na Čupec (811 m). Ten ční už z hlavního hřebene Bílých Karpat a zakrývá jeho hlavní Top s 970 metry nadmořské výše – majestátní Velkou Javořinu.
Velkou část toho všeho jsem z ní opravdu pod nebem znovu ztemnělým těžkými mraky skutečně viděl, ale delšího kochání se mi nebylo dopřáno: najednou se zdvihl prudký vítr, rozkýval celou rozhlednu a já od jejího úpatí tak tak doběhl za Janou do blízkého přístřešku, neboť z nebe začaly padat snad čagany!
Ale kdeže čagany... obyčejné kroupy to byly, ale dobrých deset minut mlátily do plechové střechy jak zběsilé! Pak to konečně mraky přestalo bavit, rychle odtáhly a předaly žezlo slunci.
Vytáhl jsem z kapsy papír s náčrtkem z map.cz, mrkl na něj, pak chytil manželku za křídlo a táhl ji po polní cestě k nejbližšímu horizontu. Byl načechrán dlouhým remízkem a za ním se další polní cesta stáčela dolů do centra obce jménem Javorník.
Horňácký soused Velké nad Veličkou s ní dnes tvoří jednu jedinou souvislou zástavbu, ale ta mnohem zajímavější část Javorníka se rozkládá na jeho opačném a vyšším konci, stísněném bělokarpatskou dolinou. Jak název obce naznačuje, byla pojmenována dle hojného okolního výskytu těchto krásných stromů a v análech je poprvé zmiňována roku 1350. Dnes v ní žije něco přes 700 obyvatel a kromě prastarého evangelického kostela se může pochlubit i nesmírně půvabnou vesnickou památkovou zónou. Zabírá úzkou nivu a svahy nad pravým břehem Veličky a lze tu spatřit velké množství malebných chalupářských usedlostí se stodolami a seníky.
Jak jsme mohli sami posoudit, památkově chráněná vesnická zóna zde byla roku 1996 vyhlášena naprosto zaslouženě. My její prohlídku začali od horního konce – od mostku přes říčku Veličky, a prvními spatřenými objekty byly roubené seníky. Směrem k bývalému starému centru obce s kostelem pak geometrickou řadou přibývalo obytných domů i hospodářských objektů, které kol chrámu vytvořily velmi zajímavé seskupení, průchozí úzkými uličkami.
Kupodivu zde ani ta největší stavení nedosahovaly honosnosti či zdobnosti známé ze slováckého Dolňácka. Většina byla ve spodní části zkrášlena jen modrým pásem a zbytek obílen, takže všechny domky vypadaly velmi prostě. Což ale neznamená, že tam, kde se žilo chudě, chybí krása. Vždyť i ta na první pohled prostá se umí pořádně vřezat do srdéčka!
Nám se do nich zarýply hlavně Kopánky - část, v níž žili jen chalupáři anebo bezzemci – jejichž stavení z nepálených cihel (kotovic) se vypínají ve svažité ulici nad starým tolerančním chrámem. No, stavení... ony spíš ty domečky připomínaly obydlí pohádkových hobbitů, tak byly mrňavé. Všechna se skládají jen z jizby, síně, komory a oplocené zahrádky ve svahu nad ulicí.
V jizbě s okny do ulice se jedlo a spalo... a těžko si představit, kolik lidí tu vlastně pohromadě bydlelo, protože jedináčci ve starých časech v oblibě zrovna nebyli.
Síň sloužila k vykonávaní drobných domácích prací a hlavně se v ní vařilo. V mnoha domech se zachovala tzv.“černá kuchyň“, kde probíhala příprava pokrmů na otevřeném ohništi, jehož dým byl pod stropem odváděn komínovým nádstavcem – kozubem.
Komora pak sloužila k uchovávání potravin a šatstva. To vše bylo uloženo v truhlách. V menších truhlicích oblečení a cennosti, ve větších (a také v dížích) obilí.
Domečky Kopánek jsou obývány dodnes. Většina už je zrekonstruována do líbivého stavu (zbytek se opravuje) a jediným novodobým prvkem na všech jejich valbových střechách je nová pálená taška, jejíž červeň nahradila původní doškovou krytinu.
Procházka až na horní konec ulice byla velmi zajímavá, a aby byl zážitek z viděného ještě větší, nechyběl ani plůtek přikrášlený keramikou...
Po návratu zpět do starého centra dědiny jsme ještě jednou obkoukli ten zvláštní kostel, kolem něhož jsme předtím jen rychle prošli.
Všichni javorničtí prapředci bývali už v šestnáctém století protestanty a spadali pod evangelickou jednotu bratrskou. Svoji víru si udrželi i za období tuhé rekatolizace a mše svaté mohli ve vlastním tolerančním kostele v obci navštěvovat až od roku 1783. Plně funkční chrám zde stojí dodnes a nejednoho návštěvníka překvapí svou prostou, až jednoduchou podobou. Navíc je kostel bez věže a jedinou ozdobou jeho exteriéru je nápis nad vchodem – Pojďtež ke mně všichni!
O moc honosněji to prý nevypadá ani uvnitř. Na rozdíl od katolických chrámů má kazatelnu se stolem Páně umístěnu ve svém středu a tu ze tří stran obklopují lavice. Na stole Páně leží na vyšívaném žlutobílém ubrusu Písmo svaté a podobná vyšívka s horňáckými ornamenty krášlí i stěnu nad kazatelnou. Na kruchtě jsou umístěny varhany z 80.let devatenáctého století. Dalších zajímavostí a ozdob již v interiéru nevidět, neboť evangelická víra není příznivkyní všelikých těch zbytečných „cingrlátek“, která by při bohoslužbách jen zbytečně rozptylovala oči a mysl věřících. Na rozdíl od katolických ale zas nemusí žít evangeličtí kněží v celibátu, takže mají manželky a kupy dětí.
Kostel si uchoval svou prapůvodní podobu až do dnešních časů a je památkově chráněn.
Před vchodem se směrem k novému centru Javorníka rozprostíralo menší prostranství, na jehož okrajích stála fara a Sborový dům. Od něj jsme pokračovali dolů dědinou k autobusovému spoji do Veselí nad Moravou a těsně před cílem narazili na další architektonicky hodnotný a rovněž památkově chráněný objekt.
Byla jím zvonice, zbudována poblíž dnešního středu obce roku 1773 a společnost jí za ohradní zdí dělal až do roku 1956 funkční evangelický hřbitov. Dnes je jeho prostor parčíkově upraven a my tady nalezli i tu „naši“ autobusovou zastávku.
Přidat do oblibených uživatelů
Javorník
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Toulání po Slováckém Horňácku - 2.část
