Přechod Velká Javořina - Velký Javorník
V lednu 2018 jsme si s klukama vyšli na těžko na 3 denní zimní přechod podél Slovensko-Polských hranic. Na cca 100km jsme prošli hřeben mezí Babí horou a Velkou Račou. Myšlenka putování po horách podél hranic se mi zalíbila a věděla jsem, že si jednou něco podobného zopakuju. Na sezónu 2020 jsme měli velké cestovatelské plány, ty nám ovšem narušila pandemie viru COVID-19. První týden v květnu jsme se s Laďou viděli na silničních kolech a v běžeckých teniskách mezi vrcholky Dolomit, ale s blížícím se termínem odjezdu bylo více než jasné, že se do Itálie jen tak nedostaneme.
Nesmutnili jsme dlouho, protože si moc dobře uvědomujeme, že v Česku máme spoustu krásných pohoří. Stačilo, když Laďa naznačil myšlenku, že by jednou chtěl projít podél Česko-Slovenských hranic. Prodloužený květnový víkend byl pro takovou cestu jasnou volbou! Vzhledem na dopravní spojení jsme zvolili směr z jihu na sever.
Ve středu podvečer jsme vyrazili na naši pouť. Jako první vrchol jsme zvolili Velkú Javorinu, který je nejvyšším bodem trasy Lazové stovky. Tak trochu symbolicky jsme tedy první kilometry zahájili po trase Lazovky - z Javorníku u Velké nad Veličkou, Filipovským údolím, přes vrchol Velkej Javoriny. Z vrcholu už jsme klesali na českou stranu, k obci Květná a kousek nad vesnicí jsme si v lese našli místo na spaní. Úvodní den jsme našlapali bezmála 18km (s pozitivním převýšením 667m+).
Den 1: Bílé Karpaty (51km / 1840m+)
Ještě než vystoupáme na Velký Lopeník, nabíráme ve studánce do flašek Březovskou Kyselku (super zpestření pitného režimu). Je krásný slunečný den, ale silný vítr znepříjemňuje delší vysedávání, a tak celý den pomalu putujeme jen s minimem zastávek. V nejnižším bodě naší trasy - ve Vlárském průsmyku - máme obavy, aby nám nedělali problémy policejní hlídky, které hlídají státní hranice (turistická stezka křižuje silnici téměř na hraničním přechodu). Naštěstí si nás policisté nevšímají, koneckonců, vcházíme do ulice, na které bydlí Češi i Slováci pohromadě. Podél říčky Vlárky stoupáme vesnicí Sidonie (součást obce Brumov-Bylnice), která je zapsaná v Unescu (řetězový typ osídlení původní sklářské kolonie se společnými pecemi na pečení chleba). Nad Sidonií večer konečně nacházíme pohodlné spací místo v lese.
Den 2: Javorníky (45km / 1860m+)
Snídani si dopřejeme až po pár kilometrech na zahřátí, a to na prosluněném svahu s výhledem na zelené plochy všech odstínů. Ve Francově Lhotě se rozhodneme zlehka opustit hraniční hřeben a stáhneme se na českou stranu, přes Pulčín. Také oběd si užíváme s krásnými výhledy, na vrcholku Pulčínských skal. Dále už se stahujeme zpátky na východ a na vrcholu Makyta už pokračujeme javornickým hřebenem podél hranic. Máme za sebou krásný den plný úžasných výhledů. Uléháme kousek za Portášem.
Den 3: Beskydy (50km / 1420m+)
Ráno posnídáme na vrcholu Malého Javorníku a pokračujeme na sever po hřebenu. Od začátku dne máme po levici výhledy na celé Beskydy a vyhlížíme kopečky, které nás dnes ještě čekají. Makovský průsmyk, Trojačka,...a jsme v Beskydech. Pramen Vsetínské Bečvy je suchý, vodu nabíráme až na Beneškách. O 3km dále, pod Kotlovou, je krásné občerstvení (já jsem toto místo neznala, v každém případě doporučuji alespoň krátké zastavení s posezením u valašské chalupy). Přes Soláň pokračujeme dále na vrchol Tanečnice. Opět se kocháme jasnými výhledy na hlavní hřeben Beskyd - Smrk a Radhošť jako na dlani. Se zapadajícím sluncem klesáme k Rožnovu pod Radhoštěm. Užívám si pohledy na valašskou krajinu a nestíhám se divit, proč tak krásné místa (kousek od domu) neznám. Uléháme v posledním lesíku nad Rožnovem, pod Rysovou horou.
Den 4: Přes Javorník domů (15km / 580m+)
Poslední den už je jen na protáhnutí unavených nohou. V Rožnově se zásobujeme zeleninou, abychom doma měli z čeho navařit oběd. Na náměstí posnídáme a pohodovým tepem pokračujeme na poslední vrchol, Velký Javorník. Na vrcholku se potkáváme s přáteli, se kterými sestoupáme do Veřovic, kde naše putování končí.
Prošli jsme si něco málo přes 100 mil podél Česko-Slovenských hranic. Spoustu míst jsem znala, ale díky tomuto výletu jsem si jednotlivá známá místa poskládala jako puzzle a lépe jsem se zorientovala v geografii Moravských kopečků. Na první pohled tento výlet zněl jako celkem jednoduchá procházka. Koneckonců na závodech si naděluji běžně přes 100 kilometrů i s dvojnásobným převýšením. Jenže jít takovou trasu pohodovým tempem znamená jít dlouho a nést si na zádech spaní, jídlo a oblečení do špatného počasí. Byla jsem překvapená, jak jsem si na trase mákla. Přesto jsem si z výletu donesla domů hlavně spoustu krásných zážitků a rozradostněné srdce od krásných výhledů na naše kopečky.