Týden s vnoučaty ve Švihově - vodní hrad Švihov - po stopách natáčení pohádky Tři oříšky pro Popelku; výlety do okolí: Mezihoří, Červené Poříčí (zámek), Kamýcká skála - vyhlídka

Každoročně trávíme téměř týden s našimi vnoučaty. Letos jsme se rozhodli ubytovat se s nimi v penzionu přímo ve Švihově s výhledem na hrad. Tomášovi bude 6, Karle bylo 7, proto jsme se rozhodli dovolenou užít trochu netradičně – z Plzně pojedeme vlakem. Tomáš byl nadšený, Karla tolik radosti neprojevovala, ale chtěli jsme jim ukázat, že ne vždy je auto jediný dopravní prostředek. V našem nápadu nás podpořili i rodiče. Na nádraží, kam nám v neděli dopoledne děti dovezli, přijeli také tramvají.

Cesta trvala něco přes půl hodiny, takže než děti zjistily, že by mohly začít zlobit, vystupovali jsme. Do penzionu jsme to měli něco přes kilometr, pro nás to však bylo trochu náročnější. Děti toho zatím moc neunesou, Karla si ani batůžek nevzala a rodiče jim nabalili celou řadu zbytečností. Takže my jsme měli každý batoh na zádech, další zavazadlo na kolečkách jsme táhli za sebou a k tomu thermo tašku s jídlem. Tomáš nesmí lepek, ale je alergický i na mléko a celou řadu dalších potravin, tak jsem mu s sebou vezla jeho dietě odpovídající jídlo. Nevěděla jsem, zda pro něj něco seženeme. Je to však po rovině a z mírného kopečka - s jednou přestávkou jsem to zvládla.

Už v poledne jsme se mohli ubytovat. Bydleli jsme v rodinném penzionu Švihovský dvůr, kde to mohu jedině doporučit. Pokoje jsou prostorné, s příslušenstvím, televizí i lednicí, majitelé velice příjemní a milí. Současně s námi tam byly ubytovány děti z koloběžkářského tábora. Trochu jsem měla strach, jak to bude vypadat, ale i vedoucí byli fajn, dovedli je zabavit a kravál v penzionu nebyl. V penzionu se pro veřejnost nevaří, mohli jsme si však objednat snídaně a večer se s dětmi najíst, ale kvůli Tomově dietě jsme snídaně odřekli, přes den jsme chodili na obědy a večer už dali jen něco lehčího, studeného.

Nebudu se rozepisovat o historii vodního hradu. Myslím, že je dost známý nebo se o něm dočtete i na internetu. Jen se zmíním, že je to jeden z nejmladších českých hradů, který byl postaven v letech 1480–1489. I když se nedochovaly všechny 4 bašty a vodní příkop v původní velikosti, je to mohutný hrad s velkým nádvořím. Právě to nádvoří a zdejší hospodářské budovy byly využity ve filmu Tři oříšky pro Popelku. Zmíněné prostředí bylo upraveno na statek, kde Popelka s macechou bydlela. Samotný hrad ve filmu vidět úmyslně nebyl.

Ve čtyřech podlažích Bílé bašty je expozice věnovaná Popelce a natáčení tohoto filmu. Na třech obrazovkách běží ukázky z filmu, ale je zde i koňské spřežení s Vinckem, který Popelce přivezl tři oříšky, kuchyně s nešikovným kuchtíkem, Popelka s Rozárkou, Popelka na plese i nezapomenutelná závěrečná scéna se střevíčkem a prstenem. To vše je doplněno velkými fotkami herců z pohádky i různými otázkami pro děti. Dospělí si zde mohou přečíst i řadu zajímavostí z natáčení i ze života herců. To samozřejmě děti moc nezajímalo.

S dětmi jsme zvládli prohlídku jednoho ze tří okruhů vodního hradu – okruh Hrad, který začíná v Červené baště, kde jsme se dozvěděli něco z historie hradu a prošli se přes vstupní halu do reprezentačních prostor, do ložnice hradní paní, hradní kaple, tanečního sálu, hodovní síně a skončili jsme ve zbrojnici. Vybrali jsme ideální dobu prohlídky – tu poslední ve všední den, o kterou kromě nás nikdo už neměl zájem. Byli jsme rádi, že děti nebudou při výkladu vyrušovat – vyrušovaly, ale jen všetečnými otázkami, kdy dokonce Tomáš vysvětloval průvodci, jak fungoval katapult. Průvodce byl nadšený, jak se děti o to zajímají a co vše ví a dokonce se nás ptal, zda nám nebude vadit, když neskončíme s prohlídkou včas. Nám to nevadilo, ale dokonce ani jemu. Padesátiminutovou prohlídku přetáhl o 15 minut a dokonce děti pustil za provaz, kam se běžně nesmí, aby se mohly podívat do hradního záchodu – prevetu. I děti si tedy prohlídku užily, i když nejvíc Toma zaujaly samozřejmě zbraně. To bylo otázek, až mi to bylo blbý. Ale průvodce byl pohodář a vše dětem trpělivě vysvětloval.

Od června ve Švihově zavedli možnost projet se na kovových pramičkách po kanálu okolo hradu. Vyjížďka dlouhá cca 40 minut je pro 3 – 4 lidi za 100,- Kč. Je to jen kousek, v lodi jsou kartičky s informacemi o střílnách, baštách, funkci kanálu, ale i řece Úhlavě a dalších zajímavostech. Tomáš byl na loďce dokonce prvně, takže jeho nadšení neznalo mezí. Děti se pokoušely i veslovat, takže Ota měl co dělat to korigovat, abychom nezbourali hrad, ale užili jsme si to všichni. Nejvíc asi já, která se jen vezla a bavila se tím, jak se děti snaží.

Jako bonus tam je o prázdninách sokolník, takže jsme ještě zvládli i ukázku dravců i sov. Myslím, že už tak by bylo dost zážitků.

Ještě jsme však zvládli 3 cca 9 km dlouhé okruhy, kdy jsme prošli poměrně velkou část naučné stezky Švihov a okolí. Mysleli jsme si, že děti utaháme a bude večer klid. Bylo to naopak. My byli zničení a děti byly plny elánu až do večera. 

Nejdřív jsme zůstali věrni Popelce a vyrazili jsme po Popelčině pohádkové stezce. Jenže zrovna ta nás trochu zklamala. Je 3 km dlouhá a tvrdí, že na informačních tabulích seznamuje s místy natáčení filmu. Vede po silnici do Mezihoří. První tabule je přímo u hradu, druhá je kousek za polovinou cesty do Mezihoří, jenže není u silnice, ale je na odbočce vlevo k chaloupce, kde Popelka měla svoji sovičku Rozárku. Trasa není značená, tabule ze silnice moc vidět není. Navíc, když jdete s dětmi po silnici, věnujete se spíš tomu, aby je nesrazilo auto, i když tu provoz velký není. Kde cedule je, to jsme zjistili až večer v penzionu, navíc zmíněná chaloupka je nyní soukromá a přestavěná, takže původního tam není skoro nic. Třetí poslední tabule je pak na hrázi u rybníka Mezihoří za stejnojmennou obcí. Tady jsou vidět stromy na hrázi, mezi kterými projížděli s kočárem. Nechá se i přesně určit místo, kde do rybníka macecha sjela. Já jsem s sebou bohužel neměla foťák a tak rybník zadokumentován není.

My jsme si rybník obešli a za ním jsme se napojili na zelenou turistickou trasu a NS Švihov a okolí. Prošli jsme pod kopcem Tuhoštěm, kde jsme se dozvěděli, že tam bývalo 3000 let staré pravěké hradiště z pozdní doby bronzové. Došli jsme na silnici ze Lhovic do Švihova (cestou jsme posbírali spoustu malin), po které jsme se vrátili zase do Švihova. Tady byl provoz ještě menší, takže vše dopadlo dobře. Dokonce jsme stačili si dát trochu opožděný oběd v bistru na severním okraji Švihova, kde je otevřeno jen do 14. hodiny. Do centra to pak bylo už jen kousek.

Druhý výlet začal bohužel zase po silnici, která vede do obce Kamýk. Právě tudy vede zelená turistická trasa a NS Švihov a okolí. I tady byl provoz nepatrný. Za řekou a hlavní silnící míjíme starý židovský hřbitov, který byl založen již r. 1644. Je zde zhruba 140 náhrobků renesančních, barokních nebo klasicistních.  Cílem tohoto výletu byla buližníková poměrně vysoká Kamýcká skála, na jejíž vrchol s vyhlídkou vedou dva žebříky. Na vrcholu je od konce 19. století dřevěný kříž, kterým lesní Antonín Solpera poděkoval za záchranu před padajícím kamenem. Děti rády lezou po skalách, ale kupodivu nebyl problém jim vysvětlit, že nahoru se mají vydat po žebříku. Trochu jsme se pokochali výhledy a dali svačinu. Děti si trochu prolezly ostatní nižší skalky a byly opět spokojení.
Po zelené a NS jsme pak pokračovali dál. Do obce Kamýk jsme neodbočili, jen jsme se zastavili u památné lípy - v místech, kde od poč. 17. století stál poplužní  dvůr. O kousek dál jsme odbočili do lesa a cestu si o kousek zkrátili lesem. I tady byla opět spousta malin, dokonce i ostružin. Po zelené jsme došli k nádraží a po žluté jsme se ke hradu dostali přes jez na Úhlavě. Je v místech, kde se odděluje kanál, který plní vodní příkop hradu. Takže pro děti tady byl opět další zážitek - nejen samotný jez, ale i přechod po kovovém mostu nad jezem.

Třetí výlet byl opět po zelené a stejné NS do Červeného Poříčí. Vede mezi tratí a Úhlavou. Dětem jsme slibovali místečko na hraní mezi skalami – tak to vypadalo na mapě za tratí kousek od nádraží Červené Poříčí. Všichni jsme se těšili na trochu chladu uprostřed skal, děti jak si tam budou hrát, jenže vše bylo jinak. Skály jsou z větší části zarostlé – to by tak nevadilo. Ale ono zmíněné místečko je oplocené a shora bylo vidět, že tam bývala střelnice. No, co se dalo dělat. Děti to pochopily, ani se moc nermoutily. Vyrazili jsme aspoň do Červeného Poříčí, kde bývala tvrz, která byla na poč. 17. století přestavěna na renesanční zámek, později barokně upravený. Zámek je v rekonstrukci. Prohlídky jsou možné, ale vstupenky se prodávají on-line a bylo vyprodáno. Ale ani nám to moc nevadilo. Tohle by asi nebylo to, co by zrovna děti moc bavilo. Stačilo jim, že vidí vodníka v okně bývalého mlýna. 
Do centra jsme šli proto, abychom měli změnu a najedli se jinde než ve Švihově. Tam můj vnuk s bezlepkovou dietou problém neměl, vždy jsem mu něco vybrala, i když to byl vždy kuřecí přírodní řízek nebo řízek na grilu s brusinkami s bramborem nebo hranolkami. Doufala jsem, že by tady mohla být změna. Tady v restauraci Česká koruna to však bylo s nabídkou nejhorší. Přírodní řízek mu odmítli udělat, že na to není čas. Nevím, o co je to složitější, než udělat řízek smažený. A tak dítě dostalo suché brambory – ani máslo nesmí. Já jsem mu aspoň z mých plněných bramborových knedlíků vybrala kousky uzeného, tak byl nakonec také spokojen. Ale on je takový všežravec, že jí vše, že by se spokojil chudák i s těmi suchými bramborami.

To byl poslední den naší dovolené, bylo až nesnesitelné horko. Proto jsme se zpátky do Švihova chtěli vrátit autobusem. Jenže děti odmítly hodinu tam někde čekat a samy se rozhodly vrátit se stejnou cestou částečně podle řeky. Také se jim nechtělo zde nechat klacky, které si cestou našly. Nakonec to zvládly zpátky překvapivě rychle.

Jediné, co nám trochu narušilo naše plány, byla úterní kontrola na chirurgii ve FN v Plzni. Tomáš doufal, že mu sádru už sundají. Syn pro nás přijel, ale v nemocnici to byla hrůza. Najeli na prázdninový režim, kdy ordinují pro děti z celého kraje pouze v úterý do 14 hodin. My tam dorazili v půl deváté a byli jsme rádi, že jsme zvládli ve ¾ na 2 vlak zpátky do Švihova. Tomášovi sádru sice sundali, ale dostal ještě dlahu. Aspoň to měl už trochu lehčí. Vraceli jsme se samozřejmě řádně hladoví, protože jsem s sebou klučinovi vzala svačinu – ne oběd. Ale hlady jsme cestou neumřeli a na oběd jsme šli i s Otou a Karlou, kteří na nás s jídlem počkali a přišli nám k vlaku naproti.

Volné chvilky, když jsme zrovna neměli jiný program, trávily děti na louce u hradu, kde úlohu skluzavky, prolézačky apod. plnil jeden poražený obrovský strom, zčásti dutý. Tam se tedy děti vždy vyřádily, že se jim ani nechtělo jít domů na večeři. Jen my obdivovali jejich energii.

Týden utekl jako voda a v pátek po obědě jsme už zase táhli ta naše zavazadla na nádraží. Je pravda, že pan domácí nás tam chtěl odvézt, ale to jsme nemohli dopustit, když jsme se rozhodli auto jako dopravní prostředek na letošní dovolenou vynechat. Bylo to tentokrát trošku do kopečka, takže náročnější, i když to bylo o něco lehčí, ale já byla víc unavená a bylo vedro. Na nádraží jsme zvládli dojít včas a v pořádku jsme dojeli do Plzně, kde jsme děti odevzdali jejich rodičům. Zpětně jsme pak zjistili, že děti byly skutečně moc spokojeny a další dny doma živily rodiče zážitky z dovolené. Já sice byla totálně zničená a v sobotu neschopná cokoli dělat, ale tyto informace mne skutečně potěšily.

Týden s vnoučaty ve Švihově - vodní hrad Švihov - po stopách natáčení pohádky Tři oříšky pro Popelku; výlety do okolí: Mezihoří, Červené Poříčí (zámek), Kamýcká skála - vyhlídka na mapě