Velké putování za obrazy Hieronyma Bosche, belgická část 1. (Gent, Brusel)

V polovině letošního června jsem se rozhodl, že je čas si splnit některé sny i odčinit dávné resty, a proto jsem se vydal na výpravu za obrazy Hieronyma Bosche. Podobná atrakce, seznamující „účastníky zájezdu“ s tvorbou největšího světového malíře všech dob, se konala naposledy před několika málo lety, ale tenkrát jsem se nestihl přihlásit včas. Prokletí opoždění mě provázelo i tentokrát, ale na listinu „vyvolených“ jsem už pronikl. Vzhledem k tomu, že jsem jel sám, neponechal jsem nic náhodě a na cestu se řádně připravil. Noční vlaky nám zrušili, a tak jsem se vydal do Prahy již den předem. Vlaky jely ten den opravdu skvěle a zvolený RegioJet přijel na místo určení jen s asi dvouhodinovým zpožděním. Ubytoval jsem se u kamarádky, se kterou jsme vzápětí vyrazili podebatovat na Slamník, a později i do Už jsme doma. Protože mi však bylo jasné, že se bude jednat o zájezd lidí vzdělaných a uměnímilovných, šel jsem brzy spát, abych na sebe hned od začátku neobrátil nežádoucí pozornost. Koneckonců významný historik umění a autor mnoha uznávaných knih o mé oblíbené gotice, mi ještě průvodce nikdy nedělal …

Všechno by klaplo na jedničku, kdybych si lépe spočítal počet stanic metra a uvědomil si, v jakých intervalech pražské metro ráno jezdí. Stanovený odjezd v 6,00 hod. jsem prostě nestihl a v 6,05 odjel autobus beze mě. O minutu později jsem se vyřítil z undergroundu já … a v první chvíli nevěděl, jestli mě dříve skolí mozková nebo srdeční slabost. Ve spolupráci s rodinou a majitelem CK se mi podařilo autobus vrátit zpět a za chvíli už jsem se vezl na zadním sedadle jako pán. Později jsem se dozvěděl, že se těmto místům říká trestná lavice pro singles, ale v dané chvíli jsem se schovával za knihou a snažil se být neviditelným. Náladu mi zvedla až poslední zastávka na našem území. Jednak jsem si dal pivo zvané vyprošťovák, jednak na mě celkem přátelsky poprvé prohovořil někdo z výpravy. Koneckonců byl jsem „on the road“, čekalo mě setkání s milovaným Jheronimem a na vše ostatní jsem se snažil rychle zapomenout.

Celkem brzy jsem se také dozvěděl, jak že to vlastně vzniklo krásné české slovo chlast, respektive chlastat. Stalo se tak prý díky vlámským malířům v rudolfínské Praze, kteří poctivě svlažovali svá hrdélka v pražských krčmách a neustále se dožadovali přísunu dalších a dalších tekutin voláním slova glass, tedy sklo neboli půllitr. A protože – jak je všeobecně známo – i dnes platí, že tento jazyk není řečí, ale nemocí hrdla, místo „g“ z jejich hlasivek vycházelo chrochtavé „ch“. No a od té doby tedy chlastáme. Jak je jistě každému jasné, již tato informace mi celý zájezd zaplatila.

Projeli jsme Německem a vjeli do Belgie. Naším cílem nebyly pralinky, ale město Gent, které se mělo – respektive jeho někdejší výstaviště - na tři noci stát naším přechodným domovem. Hned ta první z nich stála za to. Ubytovali mě s pánem, který měl 82 let. V tom problém nebyl, jednalo se o člověka, který na zájezdy tohoto typu jezdí pravidelně a znalosti i vitalitu jsem mu mohl jen závidět. Problém byli moskitos, tedy komáři. Přesto, že jsme celou noc nespali, vypadal jsem ráno jako chlapeček, který se propadl do včelího úlu. Ještě, že alespoň obličej zůstal ušetřen a já mohl sledovat výklad průvodce i klenoty Gentu. Jenom jsme díky nutné výměně našeho pokoje vyjížděli s desetiminutovým zpožděním a moje „popularita“ opět stoupala do nadoblačných výšin. V této chvíli je středa 17.6.2015 a nás čeká několik „výživných“ dní … a tím nemyslím opravdu bohaté hotelové snídaně.

V každém případě je Gent čtvrtmilionovým městem na soutoku řek Šelda a Leie a bývá považován za jedno z nejkrásnějších měst v Belgii. Mě osobně trošičku zklamal, ale bylo to dáno hlavně tím, že zde bylo na všechno hrozně málo času. Naopak mě velice zaujal fakt, že některé místní tramvaje jezdí do Moskvy. Jinak pozoruhodných pamětihodností i půvabných zákoutí je tady opravdu více než dost. Náš zdejší pobyt začal v místní katedrále sv. Bavona, a to kvůli jedinému obrazu, ke kterému vás pustí až po zaplacení vstupného. Jedná se o slavný tabulový Gentský oltář, který v I. polovině 15. století vytvořili bratří Hubert a Jan van Eyckové. Je skutečně nádherný a nic na tom nemění ani fakt, že jeho část byla v době naší návštěvy v rukou restaurátorů ani to, že při mé snaze o pořízení tajné fotografie od pasu jsem byl naprosto neúspěšný a vzniklé rozmazaniny jsem později vyhodil. Asi jsem ještě pořád nebyl zcela ve formě. Abych ale nebyl nespravedlivý, musím připustit, že jsme si prohlédli i interiér této gotické stavby z 14. až 16. století, stojící na místě kostela sv. Jana ze století 10., a to včetně románské krypty.

Na a pak jsme se už vrátili k autobusu a vyrazili ke gentskému Muzeu krásných umění s Boschovým Nesením kříže. Zde nás ovšem čekala první „rána do vazu“, protože další Mistrův obraz Svatý Jeroným na modlitbách je mimo muzeum, v restaurátorské dílně. Naše neskrývané zoufalství utěšila - alespoň částečně – možnost pozorovat při práci restaurátora, který dokončoval práce na části Gentského oltáře. Pro mě, který jsem byl na takovém zájezdu poprvé, je nepříjemným šokem také to, že průvodce vybere vždy jen několik stylotvorných děl, o kterých obšírně povypráví, a pokračuje se dál. Raději bych si v klidu prohlédl celé muzeum, zvláště když už se eura za vstupné vydávaly směrem ode mě až neuvěřitelnou rychlostí, ale časem jsem si také zvykl. Jinak muzeum nabízí kromě Hieronyma Bosche i několik dalších známých jmen, např. van der Weydena, Brueghela, Tintoreta nebo tradičního Rubense, ale proti tomu, co nás čekalo později, se opravdu jednalo o malé regionální muzeum. Náš denní program však nebyl zdaleka u konce.

Odpoledne nás čeká Brusel, tedy hlavní město země a jediné belgické město, po kterém jsem se již v minulosti procházel. Přesto, že Brusel je hlavním městem Evropy, je to vlastně jen „větší vesnice“ s nějakými 160 tisíci obyvateli (celá městská aglomerace však zahrnuje území, na kterém žije více než milion duší). Naším cílem se hned po vystoupení z autobusu stává zdejší Královské muzeum výtvarných umění. Tady se můžeme kromě Boschových předchůdců i současníků, např. van der Weydena, Boutse nebo Memlinga, těšit zejména na Mistrovo Ukřižování Krista s donátorem, které je všeobecně považováno za perlu z Boschova raného období. Ne, že by tento obraz patřil vysloveně mezi moje nejoblíbenější, ale vidět ho je prostě povinností. Koneckonců obrazů, připomínajících Hieronyma, je zde povícero, mě osobně ale udělají největší radost Cranach, Massys, Bruegel i Brueghel. Největším překvapením je zde ale Boschova autorská replika triptychu Pokušení sv. Antonína, který je jinak k vidění v Lisabonu. O této replice nevěděl ani náš průvodce a měl jsem pocit, že z ní má stejně dětinskou radost jako já. A u tohoto obrazu jsme se dali poprvé do rozhovoru s Janou, která se později stala mojí neocenitelnou a nenahraditelnou průvodkyní a rádkyní.

V bruselském královském muzeu se mi očekávaně a natolik líbilo, že jsem dobrovolně vynechal jak návštěvu Magrittova muzea, tak i velkou výstavu Marca Chagalla, která probíhala ve stejné muzejní budově jako stálá expozice (v tom druhém případě se z mé strany jednalo o nebetyčnou blbost). Obrazů od neznámých mistrů (v některých případech ovšem možná neznámých jen pro mě) zde bylo opravdu několik habadějů a dost se mi líbil dokonce i jeden Rubens. Po opuštění muzea jsem - ve stále se zvyšující teplotě – vyrazil do centra města. Na Grote Markt byly některé domy tradičně pod plachtou, Čurající chlapeček byl tentokrát netradičně hambatý a jako bonus jsem si přidal návštěvu kaple sv. Magdalény, kostela sv. Jakuba a pár snímků exteriérů královského paláce.

Po návratu do Gentu nás ještě čekala – alespoň v programu uváděná – noční procházka středověkým osvětleným Gentem. Slunci se však za obzor vůbec nechtělo, a tak jsme si v rychlosti prošli to nejcennější, co město mezi svými pamětihodnostmi nabízí, a šli spát. Abych ovšem pamětihodnosti Gentu neodbyl, zmíním alespoň ty zásadní. Koneckonců byl Gent údajně svého času větší než Londýn, krásnější než Paříž a každého Čecha jistě potěší fakt, že jen v centru města zde prý mají více než 260 hospod a v jedné z nich – stylově nazvané Bláznivá Markéta (Dulle Griet) - si prý návštěvník může vybrat z 250 druhů piva (autor tohoto článku, bohužel, poctivě běhal po památkách a musel se proto spokojit s jednou plechovkovou Stellou). Možná i proto se zde nachází také muzeum psychiatrie nebo možnost si objednat zvoníka, který s vámi bude chodit po hospodách a zvoněním vás popohánět k dalšímu šenku. Ale vraťme se raději k těm památkám.

Kromě již zmíněné katedrály sv. Bavona musíme uvést alespoň Gentskou zvonici zvanou Belfort (věž vysoká 95 m) a kostel sv. Mikuláše. Tyto tři stavby dávají také městu slavné Tři věže. K těmto stavbám je nutno přiřadit městskou radnici nebo nábřeží Graslei se zachovanými cechovními domy, hospůdkami a masnými krámy. Zapomenout bychom neměli ani na hrad Gravensteen z 12. století, kostel sv. Anny, nádražní budovu, kostel sv. Michaela nebo dům zvaný Dvůr sv. Jiří, který je údajně nejstarším hotelem Evropy. Příznivce sportu zaujme jistě stadion zdejšího prvoligového fotbalového týmu nebo kanoisté a kajakáři na městském kanále. A já osobně nemohu pominout tisíce a tisíce bicyklů, které v Belgii mívají běžně i své vlastní obrovské kryté parkovací domy.

Více fotografií z této části pozoruhodného zájezdu Uměleckého klubu si můžete prohlédnout také na níže uvedených odkazech (v případě občasných technických problémů je potřeba označit odkaz jako blok a ten následně vložit do vyhledávače):

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Cesta_nejen_za_obrazy_Hieronyma_Bosche%2C_cast_1._Gent_06_2015/

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Cesta_nejen_za_obrazy_Hieronyma_Bosche,_cast_2._Brusel_06_2015