Velké putování za obrazy Hieronyma Bosche, holandská část (Rotterdam, ´s-Hertogenbosch)

Holandská – nebo musíte-li to mít, tak nizozemská – část našeho putování je pro mě druhým vrcholem zájezdu. Tedy přesněji řečeno se velice těším na Boschovo město a Rotterdam jako takový mě nechává takřka zcela chladným. Nakonec jsem si mezi zdejšími mrakodrapy i různými kubismy a futurismy velice odpočinul od starého umění a ve finále jsem tady byl takřka nadšen. Jedinými vadami na kráse největšího přístavu Evropy – donedávna i světa – a druhého největšího holandského města (více než 600 tisíc obyvatel) tak byly pouze podstatně slabší snídaně a až přehnaně zdůrazněná multikulturnost. Hned příjezd do Rotterdamu totiž ukazuje, kam až dospěla současná – kdysi křesťanská – Evropa. Město nás přivítalo nejdříve svatostánkem zdejších bohů, zvaných Feyenoord, a vzápětí gigantickou mešitou s minarety, tyčícími se kamsi k nebesům. Však v tomto městě už mají přistěhovalci z jiných kontinentů nad domorodci mírnou převahu a minimálně 25 procent obyvatelstva má Alláha nade vše. Na druhé straně musím uznat, že na večerní procházce jsem se tady nijak ohroženě necítil a nestěžovaly si ani zástupkyně něžnější poloviny lidstva.

Večer jsem si v každém případě vzal s sebou jen malý kapesní fotoaparát. Nijak to nevadilo, protože se mi – přes zataženou oblohu – zdálo, že jsem snad omylem zavítal do Petrohradu v období bílých nocí. Navíc jsme byli skvěle ubytováni, takže spoustu zdejších zajímavostí a zřejmě nejvýznamnějších staveb města jsme měli od hotelu takříkajíc na dostřel. Zmínit musím minimálně mrakodrapy Red Apple (dominanta města, komplex budov), KPN Telecom Tower, De Rotterdam (44 podlaží, jedna z největších holandských staveb, dokončená v roce 2013) a Maastoren nebo pozoruhodné mosty; bílý Erasmusbrug, červený Willemsbrug a historický De Hef. Nešťastnou náhodou jsme minuli ulici slavných kubistických řadovek, ale „muzeum pod otevřeným nebem“ ve starém přístavu jsem si prošel hned dvakrát a stejně často jsem viděl zvedání a spouštění silničních mostů, což se mi zatím poprvé a naposledy povedlo před nějakými sedmi lety v Londýně. Po dlouhé době jsem také viděl vozítko značky Lotus a poprvé v životě rybáře - černocha.

Zmíněné „muzeum pod otevřeným nebem“ je skutečně venkovní – a volně přístupnou – expozicí rotterdamského Námořního muzea (Maritiem Museum), které založil princ Henrik van Oranje-Nassau již v roce 1873. Muzeum se od roku 1986 nachází na konci přístavu Leuvehaven, při ulici Leuvehatan, a svým návštěvníkům nabízí vše od různých lodí, přes přístavní jeřáby až po starou lokomotivu nebo maják. Byl jsem zde pouze brzy ráno a pozdě večer, ale vím, že vstup do muzejní budovy přijde na 8,5 eura. Krom toho jsme ještě před ranním (sobota 20. června) odjezdem do muzea jsme se zastavili také před slavnou sochou Ossipa Zadkina Zničené město. Připomíná moment, kdy letka Luftwafe zcela zničila historický Rotterdam.

No a pak už je před námi rotterdamské muzeum, které se jmenuje Museum Boijmans van Beuningen a kde má být vysloveně přeboschováno. Minimálně Svatého Kryštofa, Marnotratného syna a Svatbu v Káni Galilejské nám slibuje program CK. Ovšem chyba lávky a další zklamání – v muzeu je teď k vidění pouze Marnotratný syn, tedy dílko nazývané občas také Poutník (pokud si ovšem přeložíte jeho název z popisky na zdi, tak vám ze všech jazyků vyjde Podomní obchodník ... a jen úplný blb nevidí, že to je název jediný správný a obraz vystihující). Sice se na něj díky odbornému výkladu začnu dívat jinýma očima a líbí se mi teď mnohem více než kdykoliv předtím, ale nemohu se zbavit červíčka pochybností. Zájezd se blíží ke konci, v této době jsem už měl vidět sedm konkrétních Hyeronymových obrazů … a viděl jsem tři (no dobře, a jednu neplánovanou autorskou repliku navíc). Tady snad něco zaskřípalo?! Což nic neměnilo na tom, že v muzeu bylo úžasných obrazů dost a dost, koneckonců zdejší kolekce děl z 15. až 20. století je skutečně světoznámá. Jenže tady bylo zase málo času, a tak po obsáhlejším upozornění na několik nejzajímavějších děl nám bylo sděleno, že přibližně za 15 minut odjíždíme. V zoufalství jsem – s několika dalšími – většinu muzea alespoň proběhl. I tak jsem k autobusu dosprintoval mezi posledními třemi opozdilci.

Kromě Marnotratného syna zde stála za vidění hlavně stará známá jména jako Provoost, oba Eyckové, Sint Jans, Rembrandt, Guardiho Benátky, Kokoschkův Mandril nebo Bruegelova Babylonská věž. Líbil se mi také Signac, Dalí a – kupodivu – opět i Rubens (to asi ty Antverpy). Vynechat nejde různé gotické dřevořezby, ale absolutně nejzajímavější byl jednoznačně menší a méně známý Jheronimův diptych Potopa světa, zejména jeho část Zlý svět. Tady někteří z nás strávili tolik času, že pak prostě pochybilo. Proti až příliš brzkému odjezdu jsem ale tentokrát nijak neprotestoval, protože nás čekala další záležitost, na kterou jsem se těšil jako děti na Ježíška. Tou záležitostí bylo Hieronymovo město Hertogenbosch.

Správně tedy ´s-Hertogenbosch, domácky den Bosch … a moc nás tady asi nechtěli. Jak jinak si vysvětlit, že ani z jednoho směru nás dopravní značky prostě do města nepustili. Ale nakonec jsme větší kousek popošli a bylo to. ´s-Hertogenbosch není žádným bezvýznamným městečkem. Jedná se o sídlo biskupa a hlavní město Severního Brabantska. Žije zde více než 140 tisíc obyvatel a pravidelně se zde – po skončení antukového French Open – pořádá tenisový turnaj na travnatých kurtech. K jeho vítězům patří taková jména jako Simona Halep, Nadia Petrova nebo Justine Henin mezi ženami a David Ferrer, Boris Becker, Lleyton Hewitt, Patrick Rafter nebo Richard Krajicek mezi pány tvorstva. Posledními vítězi zde byli Francouz Nicolas Mahut a Italka Camila Giorgi. Všechna tato jména tady však blednou před jménem jediným: Jhieronymus Bosch. Tomuto muži je zde opravdu zasvěceno vše.

Od první chvíle bylo jasné, že jakkoliv dlouhý čas k prohlídce města mi zde prostě stačit nebude a budu si muset určit jasné priority. Ve finále jsme se se slovenskou ekipou a několika málo dalšími shodli téměř jednoznačně. Prostě za celou dobu pobytu v Boschově rodném městě jsme stihli jen místní katedrálu a Boschovo „kostelní“ Art Center. A to ještě oboje v hodně okleštěné podobě. Do centra města, kde zrovna probíhali nějaké slavnosti a kde se nachází Hieronymova socha, jsme se nedostali ani na onu pověstnou chviličku. Zato v katedrále jsme byli dvakrát a z Boschova uměleckého centra jsme se museli vzájemně – a téměř násilím – vyhánět. O obou uvedených atrakcích jsem již na stránkách Turistiky psal, takže opravdu jen heslovitě.

Zdejší katedrála sv. Jana je jedním z nejvýznamnějších chrámů celé země. Tento skvost brabantské gotiky vznikl v průběhu 14. až 16. století na místě starší stavby, takže základna věže a některé kaple jsou ještě románské. Jedná se o pětilodní chrám s ambitem chórových kaplí. Na opěracích katedrály najdeme – kromě různých zvířat – posedávat 96 různých postaviček, které se silně podobají těm z Boschových obrazů. I interiér je s tímto fenomenálním malířem spojen. Jednak je zde kaple bratrstva, jehož byl Jhieronymus členem, jednak jsou zde dva obrazy, pocházející z dřevěného orloje, které bývají přisuzovány Boschově dílně. Je však možné, že se jedná pouze o reklamní trik. V každém případě je to katedrála nádherná a zážitek z její návštěvy mi ještě zvýšil varhanní „koncert“, který zde právě probíhal. Svíčky zde prodávají dráž než jinde, ale tu svou jsem tady za některé živé i mrtvé prostě zapálit musel. Sluší se snad ještě dodat, že komplexní restaurování katedrály bylo dokončeno v roce 2010, že je 115 metrů dlouhá a její věž se tyčí do výšky 73 m (dost na provinční město, ne?) a že se může pochlubit největšími varhany v Nizozemsku.

Jhieronymus Bosch Art Center se nachází v bývalém kostele sv. Jakuba a je to hlavně prvotřídní turistická atrakce a obchodní artikl. Za vstup necháte 6 éček a můžete si za své peníze prohlédnout Mistrovu imaginární dílnu, různé jeho 3D postavičky, zmíněný dřevěný orloj a vyjet zdviží do kostelní věže, ze které je nádherný výhled na svatojánskou katedrálu. Navíc si zde můžete nakoupit spoustu publikací o Boschovi a jeho díle, navíc publikací kvalitních a i pro nás poměrně nedrahých. Mají jen jednu vadu: jsou většinou pouze v chrochtavém jazyce nebo ve vlámštině. Tak jsme si zde koupili většinou jen pohledy, které jsou sice méně kvalitní, ale o to dražší. Hlavním prodejním artiklem muzea je však to, že zde najdete všechny Boschovy obrazy pohromadě. Sice jen v podobě fotografických replik, ale v Madridu si před Zahradou pozemských rozkoší nezapózujete ani si nebudete zblízka studovat detaily. Umělecky možná bezvýznamné, ale přesto svým způsobem úžasný zážitek. A vo tom to je …

Minimálně pro mě, Janu a pár dalších jedinců byla však největším zážitkem „výstavka listů s Mistrova skicáře“. Svoz z různých částí Evropy (tuším, že minimálně na Brusel, Oxford, Berlín a Vídeň bych mohl i přísahat) byl opravdovou třešničkou na dortu, která zastínila i hlavní chod (až o několik týdnů později jsme sice zjistili, že i toto byly fotokopie, ale spokojenost zůstává). Celé to kostelně-divadelní centrum bylo zábavné a fascinující dohromady, což k Boschovi koneckonců skutečně sedí. Kdysi jsem si ve Florencii o tomto místě vyprávěl s neteří majitelky jedné CK, která zde s manželem byla. Působilo to na ně tenkrát stejně. Na rozdíl od nich jsem si odpustil holandské brčko a také jsem nemusel následně simulovat srdeční slabost. Další rest, který jsem si mohl odškrtnout, další splněný sen, který nezklamal. A znovu jsem si musel připomenout, že kdyby zůstal u moci bolševik, tak jsem pravděpodobně viděl … však víte.

Pak tedy – kolem nové budovy Bratrstva Panny Marie, jehož byl Bosch členem, pocházející z 19. století - podruhé do katedrály, kde v té době probíhá rovněž jakási výstava o turínském plátnu. Teď už to je ale hlavně o kombinaci kochání se, fotografování a poslouchání varhanního koncertu. Konečně mám čas si prohlédnout chórové kaple s křídlovými oltáři, nádhernou křtitelnici a do podlahy vsazené náhrobníky z období renesance a baroka, až teď mohu v klidu nahlédnout do nádherné pozdně gotické kaple, ze které se největší malíř všech dob 9. srpna roku 1516 vydal na svou poslední cestu … až teď si také uvědomuji, že je na všechno strašně málo času. Nejen ve městě Den Bosch. Jenomže zaměstnavatele, který by mi dal 10 let dobře placené dovolené, už asi nikde neseženu.

Konec holandské části tohoto zájezdu přišel minimálně o nějakých 6 hodin dříve než bych potřeboval (a možná také o mnoho let později), ale byl prostě tady. Závěrečné foto a vydat se k autobusu. Nakonec se mi povedlo rozloučit se s Boschovým městem stylově. Jhieronymus rád maloval postavy s hlavou místo břicha, já jsem si pro změnu vyfotil vojáka s ptákem na hlavě …

Další fotografie najdete na odkazech

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Cesta_nejen_za_obrazy_Hieronyma_Bosche%2C_cast_5._Rotterdam_06_2015/

a 

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Cesta_nejen_za_obrazy_Hieronyma_Bosche%2C_cast_6._s-Hertogenbosch_06_2015/