Vodojemy, kostely a historické domy aneb po čase opět prázdninové Brno

Cestopisy

pohled ze Špilasu ke katedrále • Fotografie (47) • Foto: markyz63

Vstoupit do fotogalerie (47 fotografií)

pohled ke katedrále od kapucínů

tím jsme ovšem do Brna nepřijeli

Vstoupit do fotogalerie (47 fotografií)

Prázdninový výlet do Brna jsme absolvovali po několika letech a můžeme ho – alespoň v této podobě - každému doporučit. Nejenže jihomoravská metropole v uplynulých letech docela prokoukla, ale nabízí i několik poměrně nových atrakcí. A také se nám povedlo nahlédnout do sakrálních památek, do kterých se člověk většinou nepodívá, a ohodnotit fasády několika domů, kterým často vládla paní Secese.

Po nějaké době jsme se do Brna podívali vlakem, využili zdejší MHD a bez nějakého většího vypětí sil hodně viděli. Přitom jsme původní program vyměnili za alternativní řešení. V praxi to hlavně znamenalo, že jsme historické a historizující vily vyměnily za podobně charakterizovatelné domy v centru města … a hlavně za významné kostely, z nichž mnohé - jak už bylo naznačeno výše - zcela běžně rozhodně přístupné nebývají.

Na úvod jsme si dali – tak jako bývalo zvykem ve škole – opakování „učiva předchozích ročníků“. Takže kolem kapucínů za Zelňák, kolem Husy na Petrov a potom již pod Špilasem a podél několika zajímavých modernistických i secesních domů na Žluťák. Tady na nás čekal hlavní bod programu a atrakce, kvůli které jsme se v podstatě do Brna vypravili. A byl to skutečný vrchol dne …

Vodojemy na Žlutém kopci jsou dnes jistě nejvyhledávanější brněnskou atrakcí, na kterou se jezdí (nejen) z celé republiky a které se dodnes nenabažili ani místní. Jedná se o tři vodojemy o celkem čtyřech nádržích, které postupně vznikaly v letech 1868 až 1917. Dva jsou cihelné, ten nejmladší – dvoukomorový – betonový. Všechny svým způsobem připomínají mnoholodní katedrály a jedná se o vzácnou technickou památku, která v Evropě moc konkurence zřejmě nemá. Alespoň v té kontinentální ne - a to i proto, že první brněnský podzemní „svatostánek“ navrhl uznávaný anglický architekt a stavitel.

Návštěva trojice unikátních vodojemů sice není zrovna nejlevnější záležitostí, ale i tak jsme byli maximálně spokojeni. A tak jsme se v družné debatě vydali dál kolem špilberského kopce do centra města. Cestou jsme narazili na další vily a domy, které si opravdu zasloužily naši pozornost a trošku toho zdržení. Radostnou událostí byl také objev hospůdky, kde jsme si dali za výborné peníze vynikající oběd a k tomu docela dobré pivo.

V té chvíli už jsme tak trošku tušili, že nám plánovaná návštěva lokality plné zajímavých a architektonicky cenných brněnských vil asi nevyjde a že tyto stavby zřejmě vyměníme za stavby sakrální. Odpoledne totiž měly být otevřeny některé brněnské kostely, a to dokonce s komentovaným prohlížením. Mezi nimi i kostel sv. Tomáše. Ten se nachází na Moravském náměstí, je barokní a jeho dějiny začínají psát ve 14. století, kdy zde moravský markrabě Jan Jindřich založil augustiniánský klášter. A nikdo z nás si nemohl vzpomenout, že by tento kostel zažil někdy otevřený. Takže jsme si před ním rádi tu chybějící čtvrthodinku postáli ...

Interiér kostela sv. Tomáše za návštěvu rozhodně stál. Je tady toho totiž k vidění opravdu hodně. Například gotický Kristus na kříži, Pieta Jindřicha Parléře, oltářní obraz F.A. Maulbertsche nebo sochy Josefa Winterhaldera st. Autor článku se však musí přiznat, že ho asi nejvíce zaujala barokní socha sv. Jenovéfy na oltáři sv. Starosty. Byla totiž goticky štíhlá a velmi necudně odhalovala kolínko …

Potom jsme nasedli na tramvaj a ve zrychleném režimu se vydali na Mendlovo náměstí. Nebylo to ale ani kvůli nedalekému pivovaru Starobrno, ani kvůli Mendelovu muzeu, ale jen a pouze kvůli bazilice Nanebevzetí Panny Marie. Na tu jsem se ovšem těšil natolik, že mě pak ve finále tak trošku zklamala. Ale opravdu jen malinko ...

Kostel a přilehlý klášter cisterciaček založila vdova po králi Václavu II. Eliška Rejčka v roce 1323, aby zde také byla o 12 let později pohřbena (svůj poslední sen s ní sdílí její druh Jindřich z Lipé). Bazilika je stále považována za skvost moravské gotiky, ale pro její interiér to už zase až tak moc neplatí. Ten totiž byl v 18. století, kdy sem také přišli augustiniáni od sv. Tomáše, zbarokizován. Na přelomu 19. a 20. století získal interiér navíc secesní výmalbu, takže připomíná např. Vyšehrad.

Předchozí řádky ovšem neznamenají, že bychom si návštěvu této mariánské baziliky neužili. Za zvýšenou pozornost zde stojí např. klenby, Stříbrný oltář, obraz Panny Marie Svatotomské, díla sochaře Ondřeje Schweigela nebo velké vitrážové okno s motivem Meditace o stvoření světa, které je moderním dílem z let 1972 až 1973.

Další pokračování naší srpnové návštěvy Brna jsme zaměřili už jen na centrum města. Takže opět šalina a potom již pěšky kolem sv. Jakuba ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie (ano, kostel je to jiný, jezuitský, ale zasvěcení předchozí památky zůstává), kde to však bylo pouze „přes mříž“. Je to škoda, protože tento kostel by za návštěvu rozhodně stál. Takto jsme se museli spokojit jen s někdejší vstupní bránou jezuitské koleje, což je pozoruhodná a bohatě zdobená barokní architektura vedle chrámového presbytáře, a s několika zajímavými domy v okolí, které většinou charakterizuje dotek secese.

Jako poslední bod programu jsme si nechali minoritský kostel sv. Janů s Loretou a Svatými schody. Bohužel zde právě probíhala bohoslužba, takže jsme jen tiše proklouzli ke Svaté chýši. Brněnská Loreta je pozoruhodnou – i když méně známou – brněnskou barokní památkou, pocházející z I. čtvrtiny 18. století a spolu se sv. Jany vytvářející něco jako dvojkostel. Navíc ji doplňují Svaté schody, takže zde je rozhodně se na co dívat. A protože se podle zvuků z reproduktorů mše v kostele blížila ke svému vrcholu a čas nás ještě nijak netlačil, vytáhli jsme drobné, zapálili svíčky a tiše relaxovali.

Vzápětí nám byl opět připomenut nepříjemný fakt, že se do naší země opět plíživě navrací totalita a lidé jako Karel Kryl se v hrobě nestačí obracet. Přistoupila k nám totiž nějaká novodobá soudružka, na náš pozdrav neodpověděla a jen vyštěkla: „Co tady děláte tak dlouho?“. Když jsme jí odpověděli, odsekla, že nám nevěří a že právě takoví jako my jim v kostele kradou. Vzápětí nasupeně odplula a my chvíli přemýšleli, jestli by potřebovala spíše ránu srpem nebo kladivem.

Je možné, že vše proběhlo jen a pouze kvůli kamarádovým dlouhým vlasům a vousům (někomu může připomínat trpaslíka Gimliho z filmové trilogie Pán prstenů), ale o to je to asi ještě horší, protože je to vzdělaný a věřící člověk. Město Brno by asi mělo zvážit, jestli je vhodné, aby prázdninovou službu v kostelích svěřovalo i agresivním agentkám KGB, které dodnes s láskou vzpomínají na ono „krásné“ období, kdy se za vlasy mlátili lidé na koncertech Plastiků. V ostatních brněnských svatostáncích jsme se ale setkali jen s dámami příjemnými a vysoce komunikativními, takže u minoritů to byla snad jediná kaňka na jinak velmi vydařené akci.

Na závěr dne jsme se na chvíli rozdělili – někdo na kávu, někdo do minipivovaru Charlie´s Square na pivko (obsluha moc fajn, ale pivo – hlavně ta dvanáctka – zase až tak nenadchlo) a byl konec. Vlak jel – kupodivu – téměř na čas, takže jsem dokonce v pohodě stihnul i tradiční tiskovku na Koupáku …

Poslední aktualizace: 28.9.2024

Vodojemy, kostely a historické domy aneb po čase opět prázdninové Brno na mapě