Výlety a procházky krásnou přírodou okolo Tisovce.

Tak jsem se konečně dostal k tomu, abych se s vámi podělil se zážitky z mých putování, či jen procházek přírodou okolo města Tisovec. Krása této téměř nedotčené přírody je někdy až fascinující a proto už jsem delší dobu přemýšlel, jak bych vám tuto nádheru popsal. Dospěl jsem k tomu, že nejlepší to bude formou cestopisu, i když se nejedná o jeden cestopis, ale spíše hned o několik takových mini cestopisů.

Poprvé, když jsem v srpnu roku 2000 navštívil s rodinou Tisovec, jsem překvapeně zíral ani ne tak město, jako na okolní přírodou. Takto vysoké kopce sem viděl snad poprvé. A když nás pak náš příbuzný Ivan provedl tou okolní krásou, byl jsem jí tak nadchnut, že když jsme odjížděli asi po týdnu domů, jen těžko jsem se s tímto krásným koutem loučil, to mi věřte. Utvrdil jsem se tedy v tom, že další roky, jak to půjde, se sem budu vracet. Někdy do roku 2007 to bylo nepravidelně, ale od dalšího už jsem sem začal jezdit pravidelně. Za tu dobu, co sem jezdím, jsem tu už našlapal mnoho kilometrů a poznal mnoho krásných koutů a míst, ale stále je tu ještě dost toho, co jsem ještě nepoznal. To ale neznamená, že ještě nepoznám, ono ještě zbývá dost času na to, abych poznával dál.

Jak už jsem na začátku napsal, poznávání zdejší přírody jsem zažíval při mých výletech například na horu Hradová-výraznou dominantu Tisovce, Voniacu, Tŕstie. Z těchto třech majestátných vrcholů jsou krásné výhledy, tedy, když opomenu zmenšené výhledy z vrcholu hory Tŕstie. Ale je tu zase úžasný klid, takový, který je dnes čím dále více vzácnější- posadit se tu, odpočinout si nejen tělesně, ale i na duši, nic lepšího snad nepoznám. Ale abych neupřednostňoval jen tyto tři hory-mimochodem jen Hradová se z nich nezařazuje mezi tisícovky, samozřejmě se rozprostírají krásné výhledy i z různých zdejších svahů, polí a luk.

Další možností, jak jsem poznával toto krásné území, byly procházky. Když jsem se vracel z nějakého výletu, například z Banské Bystrice, nějaké jeskyně, tak mi do večera ještě zbýval čas a ten jsem tedy využil právě jen k takovým poznávacím procházkám například do lesa, při tom jsem náhodně objevil výhledy na do KRAJINY a nebo jsem pátral po cestě, jak se dostat na svahovité louky nad městem. Většinou jsem ale dostal rady od mé příbuzné Eleny, jak se kam dostat. Budu se tedy ještě chvíli zabývat již zmíněnými loukami.

Snad ode dne, kdy jsem se poprvé ocitl v Tisovci, mě vrtalo v hlavě, jak může tyto očividně strojem sekané louky vůbec někdo obstarávat, vždyť jsou na takovém svahu, že to snad není ani možné. Ale jak bylo vidět a stále je, že to jde. Dnešní vyspělá technika dokáže zázraky. Řekl jsem si tedy, že by z těch luk mohli být také krásné výhledy. Po radách, kudy jít, jsem tedy na tu ani ne hodinkovou procházku vyrazil. Po přibližně dvaceti minutách jsem se vydrápal na ty louky a dle mého předpokladu se na mě začaly ,,usmívat“ majestátné vrcholy Hradové, Káštera a jiných. Zůstal jsem opět ohromen, jako vždy, když poznám nějaký krásný kout přírody. Chvíli jsem tu tedy zůstal, samozřejmě udělal nějaké snímky a pak se vrátil zpět.

Kdybych měl do detailu popsat všechny mé výpravy do okolní přírody, tak nevím, pravděpodobně bych zavařil celý počítač, nebo minimálně klávesnici. Takhle jsem vám stručně shrnul mé zážitky, ale přeci mi to ještě nedá, abych se s vámi nepodělil ještě z mým ,,čerstvým" zážitkem.

Tedy, jak už je o mě známo, jsem velký fanoušek železnice, ve svátek práce jsem se vypravil zdokumentovat mechanické závory ve vsi Hačava. Jsem sem dojel vlakem, zdokumentoval, prohodil jsem pár slov z příjemnou paní závorářkou a pěšky se vydal opět do Tisovca. Ale vzhledem k tomu, že jsem vyrazil už ráno a zbývalo mi veľa času, tak jsem se rozhodl zase poznat nepoznané, tedy v tomto případě přírodu (o přírodě je přece tento článek, tak nebudu popisovat něco jiného, že). Nemusel jsem ale sházet z kolejí, po kterých sem kráčel, abych neobjevil další majestátný vrchol, tyčící se nad Rimavskou Pílou, místní částí Tisovca. Při cestě se mi na něj rozprostíraly krásné výhledy, ale jak se jmenuje, to byl oříšek. Zkoušel jsem pátrat, ale pořád nic, až jsem se zeptal přes infocentrum Tisovec a díky němu bylo zjištěno, že tento vrchol se jmenuje Ostrá (1011 metrů). Jak jsem byl taktéž informován, tak z Rimavské Píly vede na něho zeleně značená turistická cesta. Příště ho navštívím.

Po asi hodině jsem po kolejích dorazil na okraj samotného města. Sešel jsem na přejezdu na cestu a po ní až dolu k silnici, po které jsem udělal jen pár kroků a vlevo odbočil k místnímu rybníku a dál jsem pokračoval po další cestě. Mým původním plánem bylo dostat se co nejblíže k Okrúhle skale, výrazné dominantě Hradové, následně jsem ale dospěl k rozhodnutí, že toto nechám na příště a že se vydám na blízký téměř holý vršek, jehož místní název je Obadovo očko. Po jeho úpatí by měla vést modře značená turistická cesta, ale ouha. U místního zemědělského družstva mě značka vedla Doprava, dál ale po cestě nebyla ani stopa. Jen kopřivy a močáliště. Nechápu, jak to tudy mohl někdo takto označit. Úvaha byla, že bych se možná pooptal v družstvu, ale nikdo nikde a pes na okraji nevypadal zrovna mírumilovně. Tak jsem se otočil a z trochu hořkou náladou se vydal zpět. Jenže mi to nedalo a tak jsem hledal kudy se na to Obadovo očko vyšplhat, v cestě mi ale stál buď potok, nebo křoví. Ale po chvíli jsem narazil na průsek ve svahu, tak jsem se po něm vyšplhal až na horu na louky. Zde se přede mnou rozevřely další krásné výhledy a na samotný vrchol Obadova očka to byl už jednoduchý výstup.

Po vyšlápnutí na vrchol jsem opět poznal další neznámé pohledy do kraje. Chvíli, asi půlhodinu jsem tu zůstal, něco drobného hodil do žaludku a pak jsem vyrazil zpět k mým příbuzným, kde pokaždé, když jsem v Tisovci, přebývám.

Tak to by bylo asi tak vše, co jsem chtěl napsat. Když se zpětně podívám do té minulosti, tedy těch 13 let, co jsem jezdím, už jsem toho doopravdy poznal docela hodně, co se týče zdejší krásné přírody, ale jak už jsem jednou napsal, stále je toho tu dost, co jsem ještě nepoznal. Kdo by chtěl, tak se sem může přijet podívat, bude tu bez problému přijat, zdejší lidé jsou celkem v pohodě. Ale jedna rada na závěr, při putování zdejší přírodou nespěchejte a užijte si tu krásu, co to nejvíc jde.