Z Drahotuší přes Maleník do lázní Teplice nad Bečvou

Už je to hodně dávno, když mne při studiu map překvapilo, že se zřícenina hradu Drahotuš nevypíná u stejnojmenného sídla, ale kupodivu až nad obcí Podhoří - vzdušnou čarou asi 3 km odsud! Romantické zbytky ruiny jsem prolezl, ale městečko Drahotuše dosud ne, a tak přišel čas tento nedostatek napravit. Na průzkum jeho památek (a na túru do okolí) pochopitelně nejedu sám, ale jako obvykle mne doprovází můj věrný a trpělivý anděl strážný, převtělený do podoby manželky Jany. Brzy ráno v Otrokovicích nasedáme do pohodlného rychlíku Helfštýn a po pikantním extempore v Přerově, kdy přesedáme do osobního vlaku a průvodčí cestující informuje, že musíme mít strpení, neb se jim někam zatoulal strojvůdce, pokračujeme po slabých 10 minutách zpoždění dál. Výhled z oken je už daleko zajímavější - brzy se totiž ocitáme na dohled Maleníku, což je při pohledu ze sníženiny Moravské brány docela impozantní "horská" kulisa. Navíc blízko Lipníka korunována nekorunovaným králem moravských hradních zřícenin - Helfštýnem. Naše oči se krátce potěší pohledem na jeho mohutné hradby, paláce a věže, trčící nad koruny stromů, a pak už se chystáme k výstupu, neboť se přiblížil startovní bod naší pouti.

Z drahotušského nádražíčka na nás dýchne nostalgie starých pohodových časů, k čemuž nemalou měrou přispěje nejen nádherné prosluněné červnové ráno, ale také lahodná camelka, až do posledního nikotinového morku vycucaná na nádražní lavičce ve stínu mohutných líp. Pak už baťoh na ramena a pochod zkratkou k místnímu hřbitovu. Není to cintorín jen tak ledajaký - zdobí jej barokní kaple, zasvěcená svaté Anně (a ve stejném slohu vystavená unikátní křížová cesta) kteréžto objekty byly po právu zařazeny do seznamu chráněných památek. Jak si tak při přímo vzorovém osvětlení obcházím jednotlivá kapličkovitá zastavení křížové cesty s krásnými obrazy, zastaví mne místní babička, vyzví, odkud jsem, a pak si postěžuje: "Také se u vás tak krade? Tady hlavně ti bohatí..."

Od hřbitova pokračujeme směrem k náměstí, kde nám cestu zkříží obchod s potravinami. Protože se bohužel člověk prozatím krásou nenasytí a musí svou uvadající tělesnou schránku nakopnout zcela jinými produkty, nezbývá než podniknout nákup svačiny a pití na další cestu. Dalším bodem našeho programu se stává blízké Náměstí Osvobození, které má docela zajímavý tvar - úvodní část tvoří obdélník a ten zbytek má tvar lunety o délce 150 m, jejíž oblouk dosahuje největšího rozpětí asi 80 m. Středobodem naší pozornosti se stává pozdně barokní kostel svatého Vavřince, chlubící se velmi Vysokou věží, ale za pozornost stojí i některé staré měšťanské domy, které prošly úpravou na empírový sloh. Za kostelem si procházíme menší parčík, ve kterém se nachází požární nádrž, socha sv.Floriána a černý balvan (pomník kališníků) s nápisem: "Tvoje víra, tvoje síla, tvůj charakter." Před kostelem narazíme na sochu sv.Jana Nepomuckého, kterou vysochal neznámý prostějovský umělec. Ale takových jsou u nás tisíce. Daleko zajímavější je světcův štukový reliéf, obklopený poletujícími andělíčky a nacházející se na domě s číslem popisným 56, patřícím už po generace rodině Bernkopfových. (Reliéf je to skutečně moc hezký, jenom bychom se rádi přimluvili za jeho brzkou rekonstrukci...)

Zatímco si Jana fotí památky na náměstí, jdu nakouknout do nádherného interiéru chrámu. Je zdoben mnoha krásnými obrazy a hlavní oltář je složen dokonce hned ze čtyř druhů mramoru, z nichž má každý úplně jiné zbarvení. Ta honosnost o něčem napovídá: i když jsou v současnosti Drahotuše "pouze" místní částí blízkých Hranic, kdyby k nim nebyla historie tak nepřívětivá, mohlo být dnes všechno naopak. Připomínají se už v roce 1278, kdy je spolu se sousedním lipnickým panstvím spravoval moudrý moravský maršálek Bohuš, oblíbenec to krále "železného a zlatého." Po tragickém vpádu mongolských hord dokonce vymohl povýšení Drahotuš na městečko. Městem se ale staly až ve století patnáctém. K jeho největšímu rozkvětu došlo za majitele panství Albrechta Tovačovského z Cimburka, ale všechno se rázem změnilo za Penštejnů, kteří sloučili drahotušské a hranické panství dokupy a centrum toho prvního jim sloužilo jen jako zdroj příjmů při budování Hranic. I když byly té době Drahotuše velice bohatým venkovským městečkem, začala jejich sláva brzy uvadat a ony se už navždy ocitly ve stínu sousedního města...

Potěšující je, že se i na tak malé sídlo na náměstí nacházejí hned tři osvěžovny. Mají název Na Rynku, Smokie a U Jelena. My si ke krátkému odpočinku a osvěžení vybíráme útulný interiér té poslední a odcházíme odtud naprosto spokojeni. Naše další kroky nyní směřují ven z centra. Přicházíme k hlavní silnici s kruhovým objezdem a po jeho překročení pokračujeme směrem k jihu do osady Rybáře, rozkládající se naproti strmým svahů Maleníku u břehů Bečvy. Při překonávání dvoukilometrové vzdálenosti je vítaným vizuálním zpestřením cesty osamělý barokní kříž, pak už se ocitáme v samotných Rybářích. Jsou na památky skoupé a jejich střed zdobí jen dřevěná zvonička. Tato malá osada je v současnosti rájem chalupářů. Původně se nazývala Rybář a do historických análů se dostala zápisem z roku 1575: jistý Matěj Batěk z Drahotuš se před slovutnými spoluobčany kasal, že přeplave rozvodněnou Bečvu a sázku o deset kusů skopu (a svůj život) kupodivu při tomto svém nerozvážném činu vyhrál! Pro přechod řeky sloužívaly dvě lávky. Když je vzala voda, chopil se pracovní příležitosti jakýsi převozník... a nyní se přes Bečvu dostanete po krásném a esteticky výrazném technickém díle - novodobé moderní lávce, která zde byla vystavěna za finanční spoluúčasti družebního holandského města Voorburg.

Chvilku dovolíme očím našich fotoaparátů, aby se též pokochaly pohledy na unikátní lávku a vody Bečvy, ve kterých se pod námi šplouchá omladina. Pak krátce po velmi frekventované cyklotrase (nejen kolaři, ale i bruslaři), vzápětí zelená značka zamíří po serpentinách lesní asfaltky do svahů Maleníku. Hned u první zákruty se na konci Krátké rokliny ukrývá Jarní vodopád. Má výšku 4 m a jak jeho název napovídá, je úžasný hlavně za Jarního tání sněhů (či po dlouhodobých deštích), nám se prezentoval jen s velmi slabým čůrkem tekutiny, označovanou ve vědeckých kruzích jako H2O. Silnička dál pokračuje nad hlubokou roklí, v níž v nepravidelných intervalech vidíme zajímavé dřevěné i novodobější jezy. Působí jako zábrana dalšímu prohlubování strže, chrání erozi lesních svahů a zároveň slouží jako učební pomůcka pro žáky lesní školy v Hranicích a stavební průmyslovky z Lipníka nad Bečvou.

Tyto informace se dozvídáme z informačního panelu, stojícího u křižovatky silniček na rozcestí Gabrielka. Gabrielka ale není jen rozcestí s turistickými značkami. Stejně se jmenuje i vrstevnicová zpevněná lesní cesta, po níž se dostanete od hradu Helfštýna až do Hranic. Možná, že se při dlouhé chůzi po jejím povrchu leckdo z nás zamyslí nad tím, po jakéže to půvabné nositelce toho jména dostala své jméno. Pravda je ale smutná: Gabriela byla vroucně milovanou dcerou hudebního skladatele Bedřicha Smetany, kteří v Týně nad bečvou dvakrát trávily vakace u sestry a švagra Matějkových a teprve dvouletá dívenka zde při druhé návštěvě zemřela na tuberkulózu...

Na rozcestí se naše cesty dělí: manželku posílám po lesní cestě se zelenou dál do kopce, na jehož temeni po necelém kilometru narazí rozcestí a altánek, kde mne počká... a já letím prozkoumat blízký skalní útvar. Tak jako téměř každé Vrchy, může i minipohoříčko Maleník nabídnout pohled na nějaký ten skalní výchoz. Některé jeho skalky moc malé zrovna nejsou - skalní plotny pod Helfštýnem dosahují až čtyřicetimetrové výše a s oblibou na nich řádí horolezci. Místo, zvané Lipová skalka, tak Vysoké není. Jeho stěna se může pochlubit sotva dvanáctimetrovou výškou, ale zato na ní v minulosti stával romantický vyhlídkový altánek. Což už dnes bohužel neplatí - vyhlídka zarostla a po dřevěném glorietu na vrcholu skaliska zůstaly jen kamenné základy. Než se ale vydám nahoru, jdu si zajímavou skalní stěnu prohlédnout z odstupu lesní silnice. Trochu připomíná pískovec, ale zarazí jeho ponurá šedivá barva. Skála je totiž tvořena drobou, což sice tmavší odrůda pískovce je, ale tvoří ji převážně křemen a živec a jiné úlomky hornin a nerostů už jsou v menšině.

Jen co po chodníku vyrazím do strmého skalního úbočí, pokrytého i balvany, zazvoní mi znenadání mobil, já se leknu a málem padám na hubu. Kdo to sakra jenom je?!? No jasně - Jana! Bloudí a ptá se mě na cestu. Vytahuji mapu, radím a pak se na displeji žalostně koukám na zbytek kreditu. Další moje kroky pokračují na vrchol Lipové skály a pak po chodníku, procházejícím stylem "cik cak" mezi dalšími zajímavými skalními výchozy v délce aspoň čtvrt kilometru. Většina skalek už není tvořena drobovými slepenci, ale stěnami z kulmských desek či jílovitých břidlic. Pod skalisky se nachází četné proudy sutí, na nichž se dobře daří suťovému lesu, připomínajícímu v některých místech horský prales. A při pohledu do mapy mne zarazí fakt, že toto území prozatím statut přírodní rezervace nenese...

O něco výš se svah mírní a lesní cesta mne přivádí pod vrchol Maleníku s vysílačem. Ještě kousek a stojím u odpočivadla a další turistické křižovatky. Tady si vybírám červenou, která mne dovede zpět k manželce, a pak už po vrcholové silničce valím jak odbržděný buldozer, neb je to ještě daleko. Z přírodních zajímavostí mne upoutá pouze pohled na krásnou Vysokou borovici a posléze na zdevastovanou Janu. S vyčítkou v hlase mi líčí "útrapy" při překonávání polomů na lesní cestě, po které jsem ji vyslal k vrcholu. Jako milující manžel chápavě přikyvuju... a to, že její miláček musel za stejný časový limit urazit čtyři kilometry, si raději nechávám pro sebe. Po vydechnutí pokračujeme dál po zelené, která lesem klesá do horní mělké rokle potoka Krkavce, ve které by se měly nacházet Valšovická jezírka. Roklinka se kroutí jako had, zařezáví se do terénu čím dál víc a zanedlouho je její hlubina projasněna hladinou prvního z malých jezírek, které - seřazeny jak korálky na šňůrce za sebou - tvoří soustavu celkem sedmi vodních ploch.

Podle stavidel u jednotlivých nádrží se ve skutečnosti nejedná o žádná jezírka, ale rybníky. Ale ten daleko romantičtější název se dostal i do jejich oficiálního názvu. A nakonec - proč ne? Vždyť jsou opravdu krásná. Vodní hladiny, z nichž byly při naší návštěvě tři vypuštené, se směrem dolů z kopce zvětšují. A to poslední má větší rozlohu, než všechny ostatní plochy dohromady. A je navíc ozdobeno romantickým altánkem. Vychutnáváme si nečekaně krásná přírodní zákoutí a teprve po důkladném nafocení všech těch vodních perel pokračujeme v další cestě. Údolí už je zahloubenější, na svazích bují džungle a v místech, kde se podle mé mapy mají nacházet jakési Tmavé skály, se díky vegetaci nachází téměř neprostupný terén. Nad hlavou se mi sice nacházejí nějaké skalní výchozy, ale jsou tak škaredé, že nad nimi ohrnu nos a raději spěchám za manželkou, než mi z té divočiny uteče do nejbližší hospody!

Už to k ní do Zbrašova nemáme daleko: napřed ale musíme projít loukou s rozcestníkem Mariánské údolí a od trampské chaty KAM TAM se vydat po silničce okolo objektů prachatých majitelů vzhůru do odlesněného kopce. Cestou nás zaujme zajímavá vápencová skála, vypínající se bohužel na soukromém pozemku, kříž (ne u potoka, ale u cesty) a brzy už se blížíme do centra dědiny, která byla až do roku 196 samostatnou obcí. Tehdy se stala součástí lázní Teplic nad Bečvou. Ale než vkročíme do areálu nejbližší osvěžovny, letím si ještě vyfotit krásnou kapličku, zasvěcenou Nejsvětější Trojici. Původní chudá obec, z níž pocházeli objevitelé Zbrašovských aragonitových jeskyní - bratři Chromí, nikdy neměla svůj kostelík a této kaple se dočkala až v roce 1849. Pár desítek metrů od kaple se ale nachází barokní skvostík - socha Panny Marie, která krášlila zbrašovskou náves už o 3\4 století dřív.

Areál hospody je zajímavý: její interiér jsme sice nepoznali, ale byli jsme naprosto spokojeni s venkovním posezením, nacházejícího se okolo úžasného leknínového jezírka. A v tom Horku také s konzumací největšího přítele člověka - piva! Cestou ze Zbrašova k prvním lázeňským domům jsme potkali partu nějakých bujarých důchodců, kteří "obdivovali" Janino první opálení. Naprosto nechápu proč - vždyť ta svěží červená barva přece jejím lícím tolik sluší... a kdo z vás se může pochlubit tím, že na výlet vyjel s bílou manželkou a vrátil se s Indiánem?!? Na louce pod penzionem Ostravanka a Mateřskou školkou si fotíme interesantní pohádkové postavičky, vysochané ze dřeva, a pak - protože nejen duševnem (a pivem) je živ člověk, navštěvujeme restauraci penzionu Diana. Kupodivu zde dostáváme jídlo i přes to, že už je velmi pozdní odpoledne. Sedíme na zasklené verandě, a když pak nakouknu dovnitř vlastní restaurace, překvapí mne nádherná kachlová kamna, která ještě více podtrhnou její útulnost...

No - a pak už sestup mezi nádhernými lázeňskými domy Teplic a po stezce mezi vápencovými skálami (s vyhlídkou bez výhledu) nad hlubinou kaňonu Bečvy až na nábřeží. Je zastavěno nejznámějšími dominantami těchto lázniček, sloužících k léčbě srdce a pohybového ústrojí: kromě lázeňského domu Bečva s restaurací, kavárnou a prodejnou suvenýrů zde stojí i barokní kaple svatého Peregrýna. Nedaleko odtud se nachází jeden z volně přístupných minerálních pramenů a fontána s volavkami, ale my už se zdržovat nemůžeme, neboť nám za chvilku jede poslední rozumný spoj domů. A tak ještě z moderní lávky přes Bečvu, která se stala neodmyslitelnou kulisou lázní, poslední pohled na lázeńský areál i se vstupem do jeskyní (ten můj ještě zabloudí do výšin nad nad druhým břehem řeky, kde se pod stínem stromoví skrývá jícen naší nejhlubší propasti), ale to všechno - milé Teplice nad Bečvou - zase až někdy příště, neboť nyní už musíme opravdu pádit na vlak...