Z Držkové na obhlídku skal U Juránků

Fotografie (50) • Foto: Franta

Poslední říjnovou sobotu bylo už od rána hezky, což jsem psychicky nevydržel a bleskově si naplánoval trasu popolední zdravotní vycházky: tentokrát pojedu na horní konec Držkové, omrknu část Holíkovy rezervace se Zadními skálami a ve zbylém čase se uvidí...

Jenže na zlínském autobusáku přišel šok!

Nastoupil jsem do vozu, nahlásil paní řidičce cíl cesty a ta mi oznámila, že jede jen na začátek obce, protože nad ní v oblasti Tesáku dnes probíhají jakési závody. A že lidé, kteří chtěli jet do Bystřice pod Hostýnem, tak ti tam musí vlakem!

Abych řekl pravdu – divil jsem se i ušima, neboť na Idosu nebyla o tomto omezení ani zmínky, ale co už!

Zakoupil jsem lístek na okraj Držkové a cestou promýšlel změnu trasy. Nakonec byla z mozkové databáze vybrána přijatelná varianta: zajdu se podívat jen na skály U Juránků a vezmu to tam obchvatem přes Hutě.

Tenhle plán byl vzápětí flexibilně změněn. Zeptal jsem se totiž šoférky, kdy odjíždí nazpět do Zlína. Bylo mi řečeno, že za dvě hodiny a mne napadlo, že když půjdu nahoru do kopců od Ráztoky po zelené a od skal a pasekářských obydlí se dolů do dědiny vrátím po zpevněné cestě, mohl bych to teoreticky stihnout.

Další večerní spoj totiž kvůli těm závodům nemusel do Zlína přijet na čas, já bych tím pádem nedodržel čas vycházky a příslušné úřady by mne mohly odměnit ztrátou desítky... co to kecám, nemocenské!

Poslední rovinatý úsek, který jsem pak viděl,byl jen první kilometr trasy vedoucí po asfaltové silničce do skalnatého ústí držkovské Ráztoky. Odtud směr vlevo na největší kopec, na jehož podtémě jsem se po jistém časovém úseku (a nesčetném klnutí) dostal prudce stoupající lesní cestou. Připadalo mi, že ji místní lesáci okopírovali odněkud ze slovenských hor, protože když jsem se doplazil na louku se samotou U Juránků, byl jsem vyfluslý jak myší hovénko...

Od samoty U Juránků už to bylo k blízké skalní dědince po zelené značce jen asi tři stovky metrů, z čehož polovinu tvořilo opět prudké, naštěstí už poslední stoupání.

Kousek pod vrcholem byla cesta z jedné strany lemována výhružně se tvářícími bizarnímimi pískovcovými balvany, což mne donutilo pohrozit jim fotoaparátem a chvilku vydechnout při focení.

Po výšvihu na hřeben přišel další šok!

Lesní cesta doprovázena zeleným značením odsud normálně pokračuje už pohodlně západním směrem, pak přijde prudká otočka vpravo a teprve po jejím říznutí jsem býval odměněn pohledem na nejzajímavější místní objekty neživé přírody. Nalevo to jsou pásy skalek a balvanů, to samé i na straně druhé, jenže tady se jich nachází mnohem víc.

Také jsou mnohem vyšší a tvoří malou skalní dědinku (dokonce i s mininávsí), která tajemně vykukuje z příšeří jehličnatého lesa.

Jenže to už v dnešní době neplatí!

Skály nezmizely, jistěže ne – ty zůstaly stát na svém místě... ale ztratil se okolní hvozd, který byl až po těsné sousedství skalních útvarů vykácen!

Spolu s ním se bohužel do hlubin zapomnění propadlo i Genius loci místa... a jak jsem za několik desítek okamžiků poté zjistil, tak i ta voděnka ze skalní studánky na temeni nejvyšší šestimetrové skály – buď díky suchu anebo odlesnění – vyschla...

Na druhé straně ale nová mýtina odhalila zvědavým lidským zrakům i ty parádně vypreparované skalky, které byly dřív kvůli neprostupnému chruští nedostupné.

Díky malé rozloze skalní dědinky mi obhlídka příliš času nezabrala, ale musel jsem (tak jako vždy) ocenit bizarnost jejích stěn. Voštin v tvrdých lukovských vrstvách soláňského souvrství magurského flyše sice moc není, ale ostatních pozoruhodných geomorfologických jevů je tu k vidění dost.

Po prohlídce jsem zrychleným tempem (co to jen koleno dalo) sestoupil k samotě U Juránků. Skládá se z několika usedlostí, které jsou rozhozeny na vedlejším hřebenu při okraji velké lučiny. Kvůli zákazu vstupu na soukromý pozemek jsem tu první velkým obloukem obešel a dal se po další zpevněné (tady už polní) cestě nejprve krátce směrem na východ a pak k jihu. Komunikace minula první stavení a ohradu, z níž na mne radostně zaržál jakýsi oř.

I když se někdy také chovám jako kůň, řehtat bohužel neumím, takže se musel spokojit pozdravem v podobě mé jadrné valašštiny. Odtud už jsem zamíříl okolo druhého stavení na výrazný hrb, odkud se mi na bývalou pasekářskou osadu i okolí otevřel ucelený výhled.

Dříve se zde místo pastvin a sadů pravděpodobně nacházely i úzké pásy rolí, na kterých starousedlíci pěstovali brambory a jiné plodiny, jenže v této více jak pětisetmetrové nadmořské výšce bývala úroda dosti chudá.

Ještě horší podmínky ale měli obyvatelé dávno zaniklé a výše položené osady pod Kuželkem (638 m), kterážto lokalita je odsud vzdušnou čarou vzdálena jen něco přes půl kilometru. Prapůvodní Valašiska ale bývala lidem tvrdým a houževnatým a na rozdíl od naší změkčilé generace si své živobytí na přírodě dokázala vybojovat i jí navzdory.

Další moje trasa sestávala už z asi 2 km dlouhého nepřetržitého sestupu po silničce, která se v odlesněném terénu svíjela jak přišlápnutá užovka a nabídla přehršel hezkých výhledů na okolní, tolik typickou valašskou krajinu, lemovanou výraznými zalesněnými kužely kopců. Těmi nejzajímavějšími návršími je tady homole Předních skal a mohutný masív Sýkornice, ukrývající na svěm temeni pás Vrzavých skal.

Ke spoji k domovu s tou paní řidičkou jsem dorazil přesně tři minuty před jeho odjezdem...

Poslední aktualizace: 5.1.2020

Z Držkové na obhlídku skal U Juránků na mapě