Z Vlčkové přes skály U Juránků k valašskému orloji v Držkové

Konec ledna 2023 přinesl sníh a začátek následujícího měsíce byl mrazivý a slunečný, což mne dokopalo k tomu, abych si vzal na pátek dovolenou a celý natěšený vyrazil do valašských kotárů. Vždyť zimní krajinu očičko mého fotoaparátů nespatřilo už hezkých pár let…

Startovním bodem výšlapu se stal střed Vlčkové, kam mne před desátou hodinou ranní přivezl autobus. Panovala tu pravá sibiřská atmosféra, okraje silnice ba i ty chodníky pokrývala ledovice a já, maje na nohou kanady, podstatně zvolnil krok, abych sebou hned na začátku putování „nelištíl.“

Ještě že to aspoň ten Oskar na obloze dneska nijak neflákal a díky tomu bylo na okolní zástavbu a kopce hezké pokoukání.

 

Tato Vlčková je dědinou s necelými 400 obyvateli, ukrývající se v údolí potoka Kameňáku stranou hlavní komunikace ze Zlína do Bystřice pod Hostýnem a je obklopena malebnými stráněmi hostýnských vršků. Starý znak obce (vlk unášející v tlamě ovečku) napovídá, že v minulosti byly okolní lesy plny dravé zvěře. A když uhodila tuhá zima, vlci se zřejmě nerozpakovali krást bečící dobytek přímo od lidských stavení. V dávných časech tady těch domečků ještě moc nebylo, protože Vlčková sestávala jen z patnácti usedlostí, přičemž jedna byla mlýnem. (Vesnička spadala pod lukovské panství a první zmínka o ní jako o Wilzkově je z roku 1373.)

Stavební rozmach přišel až v dalších staletích. Dlouho byla chudou dědinou, jejíž obyvatelé se živili hlavně pastevectvím. Aby si zlepšili životní úroveň, pustili se do výroby tragačů (trakařů), šindelů a žebříků.

 

Já se od zastávky po silnici nejprve kousek vrátil, abych si mohl prohlédnout místní kapli.

 

Kostel v dědině nikdy nestál (dodnes musí věřící na mše svaté zajíždět do Kašavy), ale její centrum v minulosti krášlila dřevěná zvonička. Na začátku minulého století se místní rozhodli ji přestavět na kapli sv.Martina. Posvěcená socha Panny Marie Hostýnské do ní byla koňským povozem přivezena až z daleké Kroměříže. (Zajímavostí je, že za první světové války zvon před odevzdáním Vlčkovjané zachránili tak, že jej ukryli pod hladinu místního rybníčka.)

V roce 1973 byla kaple opravena a obložena uvnitř i zvenčí dřevem. Roku 2015 byla celá nově natřena a pod vstupní stříšku byl umístěn obrázek Panny Marie od akademického malíře Petra Farona.

 

Po obhlédnutí sakrální stavbičky po zledovatělém chodníku opatrně nazpět k zastávce a o pár metrů dál mi cestu zkřížila červená tur.trasa, vedoucí z Lukova přes Vlčkovou do Držkové. Ještě než jsem na ni vykročil, zvizitýrovaly mé zraky protější budovu obecního úřadu, vzadu s nádstavbou „hasičské“ věže a před ní stojící dva pomníky. Ten první tvoří balvan s výklenkem se soškou sv.Floriána, připomínající založení místního hasičského sboru v roce 1928. Druhý kámen s pamětní deskou je věnován popraveným vůdcům Valašského povstání LP 1644.

 

No, a pak už jsem mezi zástavbou vykročil po červené (směr Držková) a nad posledními baráky si liboval, že turistický chodník stoupá lesem a pod nohama mi křupe sníh a ne ta prokletá ledovka. Svah kopce tvořil přiměřeně nakloněnou rovinu a záhy mne stezka vyvedla na okraj zasněžené pastviny, odkud se otevřel výhled dolů na Vlčkovou a okolní kopčiska. Netrvalo dlouho a já stanul nahoře na předělu u silničky. Značení odtud pokračovalo dolů do Držkové, já se ale vydal po té zpevněné cestě vstříc samotám a skalám U Juránků. Poněvadž vyježděné koleje pokrýval zrádný blyštící se led, nezbylo než kráčet zasněženým středem komunikace a ani tady nepolevovat v ostražitosti – kde bylo snížku málo, klouzalo to taky!

 

Cesta nejprve klesala nad Vlčkovou (opět pěkné rozhledy), pak se stočila do svahu a začala stoupat po okraji lesa na další hřeben. Tady se u Informační cedule Hory moje silnička spojila s tou, mířící sem zdola z Držkové. Otvíral se odtud nádherný výhled na tu dědinu lemovanou interesantní kulisou kopců a také na louku pod lesem s několika usedlostmi nade mnou.

Z jedné z nich se nesl etérem štěkot a vytí jakéhosi vlkodlaka, ale vypadalo to, že silnička pastvinu s pasekářskými staveními obchází velkým obloukem. Moje radost netrvala dlouho: najednou se cesta přes louku stočila kolmo vzhůru a vedla přímo k baráku s tím nervním čoklem. Ten už mne čekal volně puštěný před brankou, a když jsem se přiblížil, zvíře veliké jak tele již neštěkalo ani nevylo, jen při pohledu na mne zplna hrdla vrčelo. Než jsem se z toho stačil to... potento, otevřelo se v domě okno a páníček odvolal přerostlé psisko zpět na dvůr.

 

Ufff!

 

Následný strmák lesem jsem vyletěl jak laňka a oddechl si teprve na dalším návrší, pod nímž už se rozkládala velikánská louka s celkově třemi pasekářskými staveními U Juránků a výhledem na protější zasněžený skalnatý hřeben.

Koleje cesty projeté už v mnohem hlubším sněhu obešly dvě usedlosti a zamířily naproti pod skalnatý svah, pod nímž procházela lesní cesta. Následoval obrat „vpravo vbok“ a výstup k rozcestí u největšího pasekářského stavení, odkud vedla na hřeben zeleně značená tur.trasa. Než jsem k ní dokráčel, minul jsem na okraji louky strom s cedulkou a upozorněním:

 

LOUKA JE PRO DOBYTEK, CESTA PRO LIDI. POKUD SE CÍTÍTE BÝT KRÁVOU ANEBO VOLEM, NAVŠTIVTE PSYCHIATRA!

 

Zelená to nemilosrdně brala úzkou cestou mezi pískovcovými balvany „hore kopcem“, což mi tolik nevadilo. Problémem spíš bylo, že tudy už dlouho nikdo pěší nešel a já se místy do sněhu bořil až po kolena. Ke skalní dědince to odsud bylo jen několik stovek metrů, jenže procházka růžovým sadem to zrovna nebyla. Tady jsem ke svému překvapení zjistil, že se půlka skalního seskupení nacházela v novodobé oplocence a přístupny zůstaly jen ty nejvyšší a nejpůsobivější skalní útvary, obklopující menší skalní náves. Na vrcholku nejmohutnějšího skaliska se nachází pěkná skalní studánka, dnes samozřejmě nepřístupná, a tak jsem se spokojil s krátkou obhlídkou dědinky a poté zamířil po své stopě po hřebeni nazpátek.

 

K samotě U Juránků jsem nesestupoval a pokračoval po hřbítku vysoko nad osadou okolo dlouhého pásu oddělených skalních výchozů, táhnoucích se v kilometrové délce až dolů ke zpevněné cestě. Ony jsou zdejší skalky sice miniaturní, zato velmi pestré a nejpůsobivějším zjevením je tu skalní hradbička s pitoreskním útvarem „Kulíškem.“ Skalní masívek je napříč proťat dvěma chodbami a nad jejich vyústěním ze skalní hradby trčí velice působivý balvan, mající tvar zvětšené lidské hlavy. Ta z profilu notně připomíná hlavního hrdinu filmu „E.T. Mimozemšťan". I když tento mohutný balvan vypadá jako viklan, zdání klame - ostatně jediný známý viklan v moravských pískovcích se nachází toliko v Pulčínských skalách.

 

Od „návštěvníka z kosmu" už byl sklon hřebene a neviditelného chodníku pod sněhem poněkud strmější. I dál jsem procházel mezi dalšími shluky balvanů a skalek, a pak se dostal na okraj novější paseky, na níž dřevorubci odkryli tajemnou a rozeklanou skalní hradbu s pozoruhodným útvarem „Milujících se Bytostí.“ Z paseky se otvíral nádherný výhled na kopcovité panoráma Držkové. Následovalo překonání lesního vývratu a úmorné plahočení se hlubokým sněhem s muldami až dolů k lesní cestě.

Teda – v životě bych nevěřil, že se při sestupu tak zpotím!

I tahle lesní vrstevnicová cesta vedoucí severním směrem do doliny potoka Červenky, vlévajícího se o kus níž do ještě „mladé“ Dřevnice, byla pokryta sněhem, takže jsem si prošlapávání vlastní stopy vcelku dost „užil.“ Mému utrpení nastal konec až v místech, kde cesta vyústila na širší a používanější komunikaci, ta ale byla zase pokryta ledem! Kupodivu jsem při sestupu po ní do údolí nikde neuklouzl a „držku“ málem hodil až na rovině před mostkem, za nímž tahle komunikace ústila na „Novou cestu“ z Držkové do Rusavy. Z mostku byl zajímavý pohled na ledopád na potoku, a pak už jsem přišel k novému prostinkému zastřešenému tur.odpočívadlu, vystavěnému nad kaskádou dvou rybníků. Spodní je maličký, ale ten pod odpočívadlem dosahuje větších rozměrů i mnohem líbivějšího vzhledu.

Odtud už to bylo jen asi 400 metrů k nyní rekreační osadě Hutě (nalevo odbočovala asfaltka do rozsáhlého údolí Košařiska s mnoha rekreačními objekty i starými paskářskými chalupami), já ale pokračoval úsekem silnice rovným jak když střelí do držkovské Ráztoky, kde na mne čekal hlavní cíl dnešního putování – nový Valašský orloj.

Většina lidí zná jen dva nejslavnější – Pražský a Olomoucký orloj, ale k těm méně známým „starým“ patří ještě secesní na radnici v Litomyšli a Prostějově.

Jejich počet v ČR se dočkal razantní změny po sametu a v poslední době mi připadá, že jich u nás přibývá jak slimáků po dešti. První novodobou „vlaštovkou“ se stal orloj zbudovaný z bývalé trafostanice v Kryštofově Údolí na Liberecku. Ten ještě patří k těm klasickým, neboť zvědavým návštěvníkům z okýnek kynou apoštolové, ale ty ostatní moderní už se svým provedením liší.

 

V našich končinách vznikl "Pohádkový orloj" v Zašové u Rožnova pod Radhoštěm, který byl slavnostně spuštěný v září 2022 a stal v Česku orlojem s „pořadovým“ číslem 14.

 

Valaši ale ještě neřekli své poslední slovo a jen o měsíc později (sobota 22.října 2022) byl s velkou slávou do chodu uveden i ten, nacházející se v maličké dědince Držková v Hostýnských vrších.

 

S pomocí kamarádů jej zbudoval místní nadšenec Pavel Čihař. Stavba trvala dva roky a stala se dalším objektem na jeho pozemku, tvořeném stylovou valašskou roubenkou, zvonicí s kapličkou, dvěma sušírnami ovoce a u Dřevnice také ohradou s přístřeškem pro kozenky.

 

Tento nový orloj nenabízí přehlídku apoštolů, nýbrž unikátní galerii pohanských bohů a bohyň, které v podobě reliéfů vytvořil Martin Cigánek - řezbář z Valašských Klobouk. Pod dvěma okýnky, v nichž se při spuštění tyto vyřezávané obrazy předvádějí, je umístěna dlouhá panoramatická deska s plastikou zobrazující několik starých řemesel. Při uvedení orloje do chodu se na nich některé postavičky rovněž rozpohybují.

 

Hned vedle dřevěné „orlojní věže“ se nachází točitý trojúhelníkový informační panel, z něhož se o starých pohanských bozích, jakými jsou Rod, Dažbog, Mokoš, Lada, Triglav - Bělbog, Chors, Svarog, Perun, Morana, Černobog, Živa a Veles, dozvíme víc... a také zajímavosti o stavbě.

 

Orloj se oficiálně spouští každý den pouze v poledne. Já se tu sice ocitl až 55 minut poté, ale zklamaný jsem kvůli tomu nebyl. Do otvoru na dobrovolné příspěvky umístěném ve spodní části věže totiž stačilo vložit libovolný kovový obolus (já do něj vhodil dvacku) a poté se orloj za doprovodu cinkání a hudby uvedl do chodu, okenice se roztáhly a já na tu parádní exhibici pohanských bohyň a bohů už jen s otevřenou hubou čubrněl...