Z Držkové přes skály pod Kuželkem na zříceninu Lukova

Cestopisy

Fotografie (74) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (74 fotografií)

Dřevnice v Držkové

držkovské pastorále

Vstoupit do fotogalerie (74 fotografií)

Ach jo! Ráno mi Jana při odchodu do práce zapomněla natáhnout budíka a já jedu do „Hostýnek“ až v půl deváté. a to jsem se přitom tolik chtěl vyhnout polednímu horku.

Jsem zvědav, kde se v tu dobu budu na trase mezi Držkovou a Lukovem nacházet, když už teď je třicet stupňů plus nějaké drobné – no, holt se nám začátek června nadmíru vydařil!

Bus je plný štěbetajících větších dětí (pionýři to asi nebudou, mají navlečené maskáče), já raději preventivně předstírám hluch a koukám z okna na ubíhající krajinu. Přitom si všimnu, že restaurace Pod Rablinou vypadá jaksi nefunkčně – hrome, snad kvůli EET také nezkrachovala?

Konečně Držková! Venku otřu zpocené čelo, na palici nasadím kšiltovku čepici, před zvědavými zraky domorodců záda skryju pod nahozeným batohem a vyrážím směr sever. Silnička doprovázená turistickou značkou mne napřed vede otevřeným terénem k pile. Za ní se na pastvině vestoje opalují nějaká větší zvířátka (když přijdu blíž, vidím, že jsou to koně), pak se cesta prosmýkne úzkým skalnatým hrdlem Ráztoky. Něco přes kilometr pokračuju silničkou podoby, jak když střelí, až k rekreačním stavením na Staré Huti. Vpravo odbočuje asfaltka do údolí Košařiska, moje levá – označovaná též Novou cestou a spojující Držkovou s Rusavou – je oblíbenou cyklotrasou. Stále mírně stoupá a já se před každou nepřehlednou zatáčkou raději držím u okraje, aby mne z ní nějaký kolař nesmetl. Pro ortodoxního pěšího turistu by to byla víc než blbá smrt - nechtěl bych pak vidět a číst ten nápis na mém hrobečku...

Cykloturistů je tu skoro jak všudypřítomných much, že se vůbec chce té havěti v takovém hicu kmitat! Vždyť i ten černý čáp, kterého jsem nechtěně támhle u potoka vyplašil, si tam v křoví a chládku klidně hověl... a kdyby ho jeden zvědavý blbec nevyděsil, byl by tam dosud a nemusel ve vzduchu připomínajícím termály o zlomkrk máchat svými perutěmi!

Šupajdím si to nahoru silničkou a proklínám horké české léto (na Azorách by bylo mnohem líp), když tu se mi za zatáčkou zjeví jakýsi přelud. Ne, není to fata morgana, u křižovatky skutečně stojí dřevěný turistický přístřešek, který tulákovi poskytne tolik potřebný krátkodobý oddech. Budiž chvála rozvinutému kapitalismu v Čechách, na Moravě i ve Slezsku – kdybychom na tom byli blbě, tak tu ten turistický azyl nikdy nestál!

Pod střechou chránící před žhavými slunečními šípy chvilku čekám, až mi vychladne mozek, a pak se vrhnu na svačinu: je lahodná a hlavně zdravá – patnáct deka anglické, šunky a k tomu čerstvé rohlíčky. Mňam!

Ještě zředit krev několika hlty minerálky a je možno vyrazit na další pouť. Tentokrát už to bude víc do kopce, naštěstí ale po lesní cestě. Jen je potřeba překonat úvodní strmější serpentinu. Pak už to jde skoro samo a já si připadám jak v pohádce o Mrazíkovi. Jenže Ivan měl samochodné sáně a já nohy. Svoje...

S přibývající nadmořskou výškou jsem záhy odměněn výhledem dolů na Hutě, Košařiska a na centrální pásmo Hostýnských vrchů. O kousek dál se nad ohybem lesní cesty vypíná z paseky skalisko. Za zatáčkou k němu odlesněným terénem bystře šplhám. Tahle pískovcová skalka není nic moc, ale o kousek výš se v lese skrývají její kamarádi. Takže ještě kratičké pokochání se novou vyhlídkou, a pak už šup šup do lesa! Ne na houby, ale na skály! Roste jich tu víc než dost: kromě přerušovaného, ale výrazného skalního hřebínku se okolo v lese válí další skalky a balvany emigranti. Za několik tisíc let se možná dokulí až dolů do údolí k Dřevnici - tedy, jestli se jim bude chtít...

O něco výš je hřebínek členitější a vysílá směrem k osadě U Juránků rozpukané skalní stěny. Na jedné spodní vidím, jako by do ní byla zlým čarodějem zakleta jakási stvoření - navždy se objímající bytosti.

(Asi mi z toho horka už kape na karbid.)

Jen o kousínek výš narazím na skalní stěnu, protknutou několika minisoutěskami, jíž dominuje pitoreskní Kulíšek. Jeho hlavu s dutinami, připomínající oči, tvoří balvan, který se možná jednou změní v regulérní viklan. Jenže to tady ten Kulíšek stále ještě bude, ale já už ne...

Nad skalním hřbítkem poslední stoupání k vyhlídkovému skalisku u Čtyř buků, pak se terén trochu narovná a pohodlná lesní cesta (pokryta v těchto místech trávou) poutníka přivede k rozcestí. Odtud pokračuje až pod témě vrchu Kuželek po zelené turistické trase. Cestou se pochopitelně zastaví na nádvoříčku zajímavé skalní dědinky, rozložené hned za první pravotočivou zatáčkou. Po obhlídce bizarních skalních bloků pochopitelně nezapomene vylézt ani na vrchol toho nejvyššího, protože je jat zvědavostí, jestli v tom horku zdejší skalní mísa nevyschla. K jeho velkému překvapení je skalní studánka zaplněna nejen vodou, ale i několika zde se chladícími lahváči. Tulák zabučí nad tím „vandalismem“ nevolí... ale jen na půl plynu... protože být těmi trampy, kteří si tu ta pivečka dali chladit, u večerního táboráku by je pít teplé taky nechtěl!

A je tu Kuželek. Kopec, na jehož svazích kdysi stávala pasekářská osada a po níž zbyly jen umělé terasy. A tu a tam se mezi lesními stromy skrývající i nějaký ovocný. V jednom místě se kromě terénních hrbů zachoval i starý sklep a o něco níž ve svahu stará kamenná studna. Když jsem tu byl poprvé, tak jsem na ni narazil – při dalších návštěvách ji hledal a už nikdy znovu nenašel... a nyní, když se člověk jen tak fláká s baťohem po lese, tak na ni zase narazí! No to je ale náhoda!

Od studny vybíhá stará nepoužívaná cesta, klesá dolů hvozdem a tu mne náhle vyplivne na široký chodník, po němž prochází modrá od Vlčkové na Okluk. Já to po ní ale beru opačným směrem, ku hradu Lukovu. Na okraji lesa pod sebou v lese vidím skalnatý hřbítek, z něhož trčí nepříliš vysoké, ale zajímavé skalní útvary. Letím to prozkoumat a ta poslední skála nad srázem nejvíce ze všeho připomíná mnicha kapucína anebo nějakou scifi příšeru.

Velká louka nabídne daleký výhled přes dědinu Vlčkovou až na vzdálený hřeben Vizovických vrchů. Stále po pěšině se značkou dolů loukou. Cesta trávou k jakémusi většímu stavení npravo je pod příkazem PRIVATE! přísně zapovězena. No, taky by se mohli ti zbohatlíci naučit česky, vždyť každý anglicky neumíme, ale co už.

Dole cesta vběhne do lesa, zatáčka vpravo, druhá vlevo... a najednou stojím na silničce na dně údolí. Cesta vpřed vede do vesnice Vlčková, vzad k Ondřejovsku a ta moje stoupá nad údolím k rozcestí Na pískách. V polovině stoupání jsem při chůzi otevřeným terénem tak vyčerpán, že se vběhnu zchladit pod střechu jakési kolny, kde se nachází i pohodlná lavička. Je odsud skvostný výhled, ale ne nadlouho. Domácí trachtor s vozíkem, který se s tuberáckým blafáním souká nahoru po cestě, najednou zabočí ke mně. Šoférem je kouzelný stařeček, kterému se za narušení soukromého pozemku ihned omlouvám, ale děda nad tou prkotinou jen máchne rukou. A pokračuje dál na louku, aby spolu s babičkou a vnučkou na vozík naložili uschlé seno. Pes Puňta, kočka Micka a myš Pišta chybí, no snad to zvládnou i sami. Ale hlavně beze mě! Protože já už zase nutně musím popojít blíž k hradu Lukovu, abych na něj dneska vůbec došel...

Zbývá mi ještě zvládnout poslední strmák na Písečné. Nad ním už cesta vyběhne na dlouhý hradní hřeben. Díky práci lesních hospodářů se z nových pasek otevírají do známé krajiny mi dosud neznámé výhledy. Zřícenina královského hradu tuláka nejprve přivítá parkovištěm pro koně i auta... a jen co střihnu poslední zákrutu, ruchem jak o národní pouti. Lidí s dětmi je tu jak máku, jen ty kolotoče chybí! Nechybí hradní hospůdka a ani stánek s občerstvením a dokonce tu čepují i studeňoučké pivo! Tož tomu nejde odolat, sobě do volete aspoň jedno malé naleju! A manželce – aby z toho mého dnešního výletu také doma něco měla – alespoň sáček s hospodskými brambůrky zakoupím.

No a co dál? Na zříceninu se mi mezi těmi zástupy moc nechce, střihnu to proto hradním příkopem k vysokým skalním homolím pod ní, jimž vévodí Zmrzlá věž. K mému velkému žalu ani tady nejsem sám: nahoře se batolí paďouři a z druhé strany skal na jejich úpatí horolezci. Ach jo!

Takže zase zpět. Když znovu vylezu do prolákliny hradního příkopu a otočím se, vidím, že na nejkrajnější skálu vylezly, aby se opalovaly, tři mladé dívky. S dovolením na ně namířím foťák a od jeho objektivu se odrazí hlasité a trojhlasné: „AHÓÓÓJ!!“

Tož čau, hrade Lukove. Ještě omrknu památný Valdštejnův dub, rekonstruovanou studnu pod hradem, zbytky dobyvatelského opevnění na Tanečnici, pár skal na hřebeni pod ní, a pak už pádím dolů Hradskou do dědiny. Hospoda v centru je zavřena (a to je prosím sobota odpoledne!), nezbývá než dál sušit hubu a odmotat se na zastávku busu.

Naštěstí mi to jede zanedlouho, ale závěrem cesty přichází ještě jedno překvapení: centrum Zlína je kvůli jakémusi marathonskému běhu uzavřeno, bus musí zadem k nemocnici na kraji města a teprve pak po hlavní až na autobusák. I ten je ohraničen bužírkami a my musíme po vystoupení počkat, až proběhne poslední skupina opozdilců.

Bodejť by se vám mozek na hlavách uvařil, blázni jedni! To v tom hicu nemůžete soutěžit třeba v brodění na čas přes Dřevnici?!

No, jenže já, který v tom pekelném hicu zrovna po kopcích a skalách odšlapal skoro dvacet kilometrů, jsem k takovému radění asi ten „pravý!“

Poslední aktualizace: 10.1.2018

Z Držkové přes skály pod Kuželkem na zříceninu Lukova na mapě