Z Luhačovic po hřebeni Vizovických vrchů až do Horního Lidče ( retro 1997)

Na tuto dvoudenní výpravu vyrážím sám. Z Bylnice se přepravuju rychlíkem do Újezda u Luhačovic. Zde mám chvilku čas a protože jsem zůstal po rozvodu chudý jak kostelní myš, kupuju si v obchodě potraviny na čundr pod dohledem nahlas sténající peněženky... Dalším vlakem pak do blízkého lázeňského města Luhačovice. Nebyl jsem tu už nějaký ten pátek a tak jsem velmi překvapen krásou města, které se teprve příchodem tržní ekonomiky plně probudilo k životu. Procházím si hlavní třídu plnou obchodů a pohostinných zařízení a krásných vilek. Pak ještě na okraj vlastního areálu lázní, ochutnat vynikající vodičku z pramene Ottovka a po krátkém odpočinku stoupám po značce nad město.

Na louce s výhledem na celé Luhačovice a okolí svačina, pak ještě přejít menší kopec a ocitám se poblíž " Jezírka lásky". Romantická vodní hladina s čínským altánkem je ukryta v lese kousek pod silnicí na Řetěchov, po které povedou moje další kroky. Asfaltka míří napřed po hřebeni lesem, okolo starého kamenného kříže a pak mezi lukami s nádhernými výhledy na celé Luhačovické Zálesí až nahoru do větší vesnice Řetěchova. Odtud zestup dolů do hluboce zaříznutého údolí na Pradliska. Kromě několika samot lze v údolí shlédnout i několik zajímavých chalup a mají tu rozkošnou autobusovou zastávku. Pak se mi po levici objevuje kamenolom, výška odtěžených skalních stěn dosahuje výše až 40 m, lezu na vrchol a pak pokračuju do velmi strmého kopce, cestou míjím hřiby praváky, které končí svoji životní pouť v mém batohu.

Stylem plachetnice, plující proti větru cik cak, se dostávám na vrchol Rýsova. Je zarostlý lesem a tudíž bez výhledů, vrcholový hřeben je ale ozdoben menšími pískovcovými skalkami a pomníkem. Po velmi příjemném hřebeni a po lesní cestě klesám několik set metrů níže, ohlížím se vlevo i vpravo po skále, která dostala jméno po ...( jsme na Valašsku, tak po kom jiném než po čertovi) .. a když už si myslím, že jsem ji minul, tak cesta vychází přímo u nádherného, mohutného skaliska. Stěny asi 10 m vysoké skály jsou pokryty pásy dutin, vrchol je přístupný a na něm můžeme objevit záseky po konstrukci bývalého středověkého hradu, který byl ale celý ze dřeva. Výhled z Čertova kamene veškerý žádný - jsme v lese - pod ním ale bývalé hradní nádvoříčko a v okolí menší zajímavé skalky. Po jejich průzkumu zestup po cestičce a po stále prudčeji klesajícím hřebínku až dolů k potoku.

Protože přes něj nevede žádná lávka, nezbývá než na druhou stranu přeskočit, kousek přes louku a u silnice z Provodova do Ludkovic stojí zajímavá zastávka busu. Vypadá jakoby byla předělaná ze stodoly, před ní sv.obrázek. Do nedalekého známého poutního místa na Maleniskách vede sice jen 1 km dlouhá silnička, zato do opravdu pořádného krpálu ! Na louce pod lesem vidím velice hezký kostel se schodištěm a kapli s pramenem " zázračné vody", poutnickou hospodu a několik osamělých domů. Od kaple směrem k Luhačovicům do lesa vybíhají zastavení křížové cesty...

Dalším stoupáním lesem se o 1 km dál dostávám k hlubokému příkopu, který obkružuje kulatý pahorek se zbytky kdysi slavného hradu Starého Světlova. Žel - na vrcholové plošině bychom nějaké zříceniny hradeb či paláců hledali marně. Zachovaly se místy jen základové zdi hradních budov, jámy a menší plácky, zřícenina je zarostlá řídkým lesem, ale věkovité stromy, jejichž košaté kořeny doslova kráčí po ruinách, místu dodávají nádech tajemna - je to opravdu magické místo. Po prohlídce opouštím zbytky tohoto hradu, který byl bez věže a jehož nástupce - Nový Světlov, bychom našli nad městem Bojkovice. Pokračuju k vrcholu hory Komonec. Také tady nacházím svatý obrázek a protože byl vrch nedávno odlesněn, tak také nádherný a téměř kruhový výhled. ( Ten byste tu ale v současnosti hledali marně..!) Celý vrcholový hřeben pokrývá vzrostlá tráva typu africké savany, výhled díky oparu není až tak dokonalý a zdáli se ozývá zvuk hromu a tak raději dál...

Ostrým zešupem dolů z kopce, po lesní cestě po hřebeni dál. Míjím odbočku tur.značky do Lípy, krásný veliký seník, míjím odbočku vpravo do Horní Lhoty a pak už stojím u jezírka - ( spíš velké tůně, jejíž vody pokrývá hnusný žabinec) - kde podle pověsti přebýval vodník a to už vím, že stojím u další hradní zříceniny. Tahle se jmenuje lidově Tetov nebo také Sehrad. Od jezírka vybíhá úzký ostroh, překopaný asi 6 příkopy a valy a teprve za nimi bychom objevili plácky a nádvoří se sutěmi a shluky kamení - až tady na samém vrcholku kopce s velmi prudkými svahy stával menší hrad, který též neměl dlouhého trvání...

Následuje zestup do sedla, u hájovny přes silnici na 2.stranu a po hlavním hřebenu Vizovických vrchů ke Spletenému vrchu. Je horko a dusno, člověka už zmáhá únava a tak se ani nedivím, že scházím ze značky a 1 km pokračuju po lesní cestě nesprávným směrem. A tak zpět ! Moje další zastávka je u Chladné studně. Je to kouzelné místo s pramenem velice chutné ledové vody, ke kterému vede menší schodiště jak na Hostýně. Dále je tu opravdu nápaditá a krásná kaple, vevnitř s bohorodičkou a poblíž altán s ohništěm. Čehož využívám a opékám si nad ohněm svou dnešní večeři : kabanos neboli točený salám...

Dále stoupám na " Barák", na vrcholu překračuju silničku z Loučky do Vizovic, která je plná serpentin a další " nekonečný buggy" po hřebenu až pod Suchý vrch. Protože se kvapem blíží soumrak, tak si sháním nějakého fleka na spaní. Předtím se ale jdu podívat po odbočce - 1 km dlouhé - ke kapličce svého jmenovce. Zdi kaple obrůstají mechem a sakrální stavba vypadá, jak kdyby sem byla přenesena od Keltů odněkud z Irska. Uvnitř se nachází nádherný obraz sv.Františka, který mi vyrazí dech : můj jmenovec je tu zobrazen s rozcuchanými vlasy a zvířátky, vypadá jako loupežník a jsme si oba hrozně podobni - když ráno lezu z postele, jsem od něj k nerozeznání !!! ( Velká škoda, že v současnosti byl tento nádherný portrét vyměněn za úplně banální podobiznu plešatého mnicha - asi obraz pobouřil nějakého církevního hodnostáře - a interiér tak ztratil své magické kouzlo...!!!)

Po návratu k batohu stoupám po úbočí Suchého vrchu, na němž bychom našli prameny řeky Vláry - ( zde ale pod jménem Benčice) - a už téměř potmě přicházím do sedla, kde rozcestí 5 lesních cest. U jedné leží 6 - hranná dřevěná paleta, takže problém postele je vyřešen a tak tahám z batohu spacák, "postel" je sice trošku kratší, než by si člověk přál, ale když zaujmete polohu mateřského plodu, tak to docela ujde...

... z říše snů mne uprostřed noci budí nějaký hluk : lesem se k mě skoky blíží nějaké funící zvíře a tak rozespalý šmátrám po zapalovači, pouštím jej na plný plyn a s hromovým výkřikem " HEJ !!!!" měním směr úprku neznámé lesní potvory. Zda to byl poblázněný divočák, jelen nebo jen "srnec", tak to opravdu nevím...

Ráno už mne budí zima a tak budíček, sbalit věci a v překrásném ránu dál. Nacházím se už poblíž nejvyšší hory Vizovických vrchů - Klášťova - míjí menší lom a pak už stoupám na temeno hory. na nejvyšším místě se nachází skalka Čertův kámen - (zase ti čerti, tady na Valašsku jich kdysi bylo jako much). V okolí množství jam po archeologických vykopávkách. Místo bylo jakýmsi kultovním střediskem našich prapředků a taky " kovárnou" pro širé okolí - našly se tu stovky železných předmětů...Výhled na krajinu jižního Valašska též není špatný...

Poté snídaně, pěšinou mezi trsy trávy s bohatou ranní rosou na Svéradov a k rozcestí Bařinka. Je odsud blízko na Ploštinu, já ale pokračuju k Vařákovým pasekám. Protože je cesta strašlivě rozrýpána od lesních mechanismů, volím raději cestu okrajem lesa pod cestou až k okraji rozlehlé louky, která v délce více jak 1 km zabírá vrchol hřebene. Stávala tu pasekářská osada, do osudu jejich obyvatel krutě zasáhli Němci, když odsud odvlekli a popravili několik pasekářů. Pod shlukem stromů je pomník a lavička, místo ale působí poněkud stísňujícím dojmem. Jako by tu kolem obcházely duše zavražděných obětí...

Původně jsem chtěl jít ještě na Lačnovské skály a po hřebenu až do Lidečka, mám toho už ale plné "brýle" a protože je děsivé horko, zamířím od Vařákových pasek do civilizace. (Jednodenní výlet o samotě není špatný, ale být " se sebou sám " dva dny, tak to už člověku " trochu hrabe", stále si něco breptá sám pro sebe a kdo to má pořád poslouchat ..?!?)

Lesní cestou přes mýtiny a lesy do neznámého údolíčka a na horní konec Lačnova, po silničce ke stejnojmenným rybníkům a po silnici do Horní Lidče k vlaku. ( Ráno se mi zastavily hodinky a tak jsem si čas odhadl podle slunce, na nádraží visí hodiny a je na nich za minutu 11 a věřte nebo nevěřte, sekl jsem se jen o 10 minut !!)

P.S. I přestože chce být svět klamán, přiznávám se, že fotky z cesty nejsou původní - (sovětský fotoaparát značky Smena ukončil svoji životní pouť sešlostí věkem) - ale novějšího data ...