Chaty a chalupy
Mapa Šumperk
Z Rýmařova na Mazance, Maliník a skály u Dobřečova - 1.část
Nevím přesně, jak se cítí pejsek, utržený z řetězu, ale tak nějak mlhavě tuším, že spolu máme cosi společného. I když jsem s mojí Janou spojen pěkným svazkem manželským a jeho otěže mi – chválabohu – nijak nebrání v rozletu, přec jen se na každé dovolené těším na „svůj den.“ Mají ho (jak známo) všichni muži, ale ten můj probíhá ve znamení nových skalních objevů.
Ona je sice Jana moc hodné děvče a tyhlety úlety jsou mi tolerovány, ale je fakt, že když je člověk koná bez babského dozoru, cítí se jaksi volnější. Proto s lehkým srdcem slíbím, že si budu dávat majzla a dvakrát za den mobilem potvrdím, že žiju. A že nepolezu na Skály, co jsou hodně špičaté (ale co její oči nevidí, z toho ji srdéčko bolet nebude), a pak už jen nezbytný pocel na líčko (co kdyby byl fakt poslední, že?)... a v nohy!
Však bylo načase: dnešní noc v penzionu Mary byla neklidná, neboť jsem byl nervní z vývoje počasí a nemohl dospat. Naštěstí měsíc své místo na obloze neuvolnil mrakům s deštěm, ale slunci. I když bylo ráno snad ještě ochrápanější než já a dělalo, že mne jako nevidí, v průběhu dne se trochu zbrchalo a chvílemi i pořádně svítit začalo.
Jak tak valím přes Edrovice do Janovic na autobus, v mozku se mi promítá plán za plánem, co všechno dnes musím stihnout, ale kupodivu mne to nechává chladným. Dávno vím, že plány jsou jedna - a realita věc druhá - a co bych mosél (šak su na dovolenéj!) - nic nemosím, enom umřít jednúc mosím...
Dálkař mne přes Starou ves přemístil k motorestu a penzionu Zastávka nad Žďárským potokem. Větší stavení se nachází na místě bývalého zájezdního hostince. Koně, zapřažené kdysi k formanským vozům, v dnešní době vystřídali ty, skryté zvědavým zrakům pod kapotami pohyblivých plechových krabic, ale jinak se nezměnilo nic. Budova stále slouží svému účelu – tj. k nakrmení a napojení hladových poutníků.
Moc jsem se neodvezl, jen slabé 3 km, ale zase jsem bezpracně přišel k vyšší nadmořské výšce, díky čemuž si dnes nezhuntuju tělo až do naprostého bezvědomí.
Naproti Motorestu stojí turistický rozcestník. Nabídka barevných tras je bohužel ve znamení minimalismu – k dispozici je jen ta zelená. Směrem východním směřuje do hlavních jesenických hor, na druhou stranu do míst, kde se v podhůří skrývají divukrásné skály Rabštejna.
Ale k němu vede od Rozcestí Pod Výhledy značka žlutá, po které se i já kousek „svezu“, neboť je výborným nástupním místem k návštěvě Maliníku a Mazanců. Aby byl jesenický skalní svět v rovnováze a nepřevrátil se, Stvořitel musel po vytvoření „Ráblu“ umístit spoustu kamení i na tyhle dva protější zalesněné masívy. Je pravdou, že na Rabštejně vzniklo dílo umělecké a na Mazancích a Maliníku už to maličko odflákl... nicméně ani v těchto místech se neubránil svému typickému velikášství a výsledek i zde stojí za to!
(Jen se ty přírodní skulptury musí v hlubokém a místy těžko prostupném hvozdu trochu pohledat.)
Když jsem po žluté dorazil na křižovatku lesních cest, nacházejících se v nenápadném sedle mezi kuželovitým vrcholem Výhledů a plochými protáhlými Mazanci, mé nožky odbočily po lesní cestě vlevo. Je velice pohodlná, něboť vede téměř po rovině a ten kilometr k vlastnímu Topu Mazanců člověk urazí coby dup! Aby cesta lesem nebyla tak fádní, je na prvním předvrcholu zpestřena kulisou většího mrazového srubu. Tak jako všechno ostatní skalstvo kolem, přináleží i on do početné čeledi přeměněných krystalických břidlic. Za dlouhatanánským podvrcholem sestoupím do nepatrné sníženinky sedla, a pak už se ocitám v místě, kde lesní cesta končí. A přede mnou se objevuje Mýtinka s pěknou loveckou (či trampskou) chatou a tábořištěm. Nad nimi se vypíná nejvyšší hrb Mazanců, který je rozježen jakoby sesutými skalními bloky. V místech nejvyšších se vypíná něco na způsob rulového či fylitového skalního Bradla a celé je to zkrášleno i jednou vyšší skalní věží. Samozřejmě si celý ten skalní masív obcházím i odspodu a přitom narazím na velmi pitoreskní útvar, který už ze své dřívější návštěvy znám. I když člověka setkání se starým známým potěší, dneska dám raději přednost všemu „cizímu“, a tak hrnu dál.
Dolů do sedla, oddělujícího Maliník od Mazanců, klesá skalní divočinou pěšina. Dneska tam ale nejdu. Namísto toho zvolím mezi dvěma velkými skalními stěnami směr přímo dolů. O něco níž se v podobě hodně rozkročeného písmene V stěny od sebe vzdalují. Svou pozorností nejprve poctím tu, klesající ze svahu Mazanců. Svojí sedmimetrovou výškou asi nikoho neohromí, ale poutníka bude určitě fascinovat délka skalní stěny, jejíž konec se v lese ztrácí v nedohlednu.
Zaujmou i hříbovité útvary, nacházející se na skalním temeni. Tady někde níž se ukrývá rozsáhlé seskupení skal, rozprostírající se dolů lesním svahem až k půl kilometru vzdálenému asfaltu lesní silničky, která ve svahu už vysoko nad Oskavou vrstevnicově obkružuje celý mohutný masív této „dvojhory.“
Tímto směrem ale nepokračuju, protože mi srdce vzrušeně buší při pohledu na mohutnou skalní stěnu vlevo, která už přináleží do katastru Maliníku. Před průzkumem neznámého je ale třeba ztišit rozbouřené hormony a dopřát si kratičký odpočinek. A ubohým nervům poskytnout blahodárný přísun nerušeného horského ticha, které se v těchto místech – přitom téměř na doslech civilizace dole v Bedřichově – zdá malým přírodním zázrakem!
Maliník je nejjižnější a samostatnou částí hřebene a od mohutných Mazanců je jeho skalnatý vrchol oddělen sedlem. Na něm jsem před pár lety stál a kochal se výhledem na kopce u Dobřečova, leč byl to výhled omezený okolním porostem, připomínajícím horský prales. Mé pozornosti samozřejmě neunikly ani mohutné skalní srázy, klesající pode mnou stupňovitě od vrcholu až dolů do vlastního lesa.
Proto mne už tehdy nesmírně překvapil fakt, že jsou na mapách.cz Mazance i Maliník o ikonku jakékoliv skály ochuzeny. Přitom je vrchol Maliníku dobře pozorovatelný z krásné vyhlídkové polní cesty, spojující Dobřečov s Ferdinandovem. Odtud také připomíná exota, který byl sem do Jeseníků deportován z Národního parku České Švýcarsko, neboť nejvíce ze všeho evokuje jednu z hlavních Jetřichovických stěn.
Příčinou absence skalních ikonek je protější a díky restauračnímu zařízení mnohem populárnější Rabštejn - „Rábl."
(Však kdo by sem taky lez, když jsou svahy Maliníku a Mazanců místy pokryty lesem, připomínajícím džungli... a navíc tady zapomněli postavit hospodu!)
Sestup pod úpatí neznámé skály byl sice krkolomný, ale co by člověk neudělal pro to příjemné ježení chlupů a mrazení v zádech, které následovalo při pohledu na mohutnou a převysokou skalní stěnu, čnící nad koruny stromů až kamsi do oblak.
Pohled, který mi téměř vyrazil dech... ale jeho celková zástava se málem uskutečnila na jiném místě jen o chvilinku později. To, když jsem se pod úpatím asi 50 m dlouhé stěny doškobrtal na rozsáhlou světlinu a viděl z odstupu to, co je snad vidět i na mých fotografiích.
V těchto místech je velká část ohromného skalního útesu obnažena a zároveň se k němu připojuje další, už nižší 50 m dlouhé skalní defilé i s převisem. A aby toho nebylo málo, obě velké skály jsou od sebe odděleny soutěskou, strmě šplhající k jejich temeni. Opravdu už nevím, na kterých obrázcích z amerických Skalnatých hor jsem naposledy viděl podobnou scenérii, ale protože je to tady - v jesenickém podhůři - výjev jak ze snu, málem jsem si z toho sedl na bobek!!
To bych ani nebyl já, abych zde jen tak „óchal“ a posedával. Však jsem úbočí skalních stěn dostatečně prošmejdil a přitom zjistil, že úpatí stěny a i ty odpadlé balvany jsou zdobeny vrásami. A že materiál, ze kterého je tento přírodní kamenný zárak vystavěn, je pravděpodobně fylit.
Ale kochání mi nestačilo...
Můj Andělíček strážniček si zřejmě právě dával šlofíčka, neboť mi zapomněl rozmluvit můj „geniální nápad,“ který jsem právě dostal. A totiž ten, že vyšplhám tou soutěskou až nahoru a potěším se ze skalního útesu výhledem do kraje!
Vysoko nad sebou jsem sice viděl v závěru soutěsky jakýsi kamínek, který vypadal jak špunt, ale nevěnoval jsem mu pozornost - však ho nějak přelezu! Jenže terén soutěsky se rychle změnil z chodeckého terénu na vysokohorský, a pak horolezecký. A když jsem se od kmene stromu, rostoucího z prostředu skalní prolákliny, vydrápal až na samotný konec, ten „kamínek-špunt" se najednou změnil na dvoumetrový balvan, jehož vystupující stěny byly navíc převislé!
Takže žádný geniální nápad, ale mozkový zkrat!
Najednou už nešlo o to, jak dál, ale jak bezpečně nazpět, neboť pod spodní polovinou soutěsky spadal dolů na mýtinu skalnatý sráz! Z posledních sil jsem jednou rukou pořídil dokumentační foto, za pomoci protilehlých skalních stěn sestoupil o něco níž, a pak se po prdélce stylem „step by step" (neboli krok za krokem) nakonec šťastně dostal až pod úpatí skalních stěn...
No – abych pravdu přiznal, klepal jsem se jak ratlík a netřeba dodávat, že to ten můj „vechtr" - anděl strážný - ode mne tentokrát pořádně schytal! Na druhé straně mu budiž přiznána i jakási ta polehčující okolnost: nemá to se mnou chlapec jeden nebeský vůbec lehké. Stačí jen zavzpomínat na hříšné mládí, k tomu to bláznění ve skalách... a to ještě, chudáček, kolikrát celé noci oči nezamhouří, neboť ode mne musí odhánět erotické sny...
Ale takový je jeho osud a své povinnosti by si plnit měl! Neboť jednou přijde okamžik, kdy tady nebudu a co potom? Věřím na posmrtný život, ale ani ten asi nebude lehký: na nebe nárok nemám, pekla jsem si užil na vojně a v prvním manželství, a tak zbývá už jen ten očistec!
A při mém štěstí se podruhé určitě narodím někde v lautr rovině, kde se mi o nějakých skalách bude moct jen snívat. Anebo se ocitnu na pustém ostrově s třiceti nádhernýma kočkama a já budu taky holka!
Tak... doklepáno jest, je třeba se vlahým zrakem rozloučit s místem, které se mi tak razantně vepsalo do mého životopisu a „popojet“ zase dál.
(Ale ať si říká kdo chce co chce - o tak monumentální přírodní dílo v jesenickém podhůří jen tak nezakopnete! A ten mnohem známější protější Rabštejn v něm má velmi důstojnou konkurenci.)
Po rozloučení s nádhernou a monumentální skálou jsem vyrazil napříč lesem a záhy narazil na lesní cestu, klesající po spádnici až na lesní asfaltku, obkružující úbočí Mazanců a Maliníku. Jak tak stoupám po silničce stále mírně do kopce a čekám, kdy konečně narazím na známé skalní městečko, následně zjišťuju, že jsem ho dneska vlastně obešel.
No nevadí – vracet už se nebudu, neboť mne čekají ještě další objevy a čas mezitím pokročil. Namísto dalších skal narazím na studánku pod Oborohem a o něco výš se znovu setkávám se zelenou turistickou značkou. Odbočuje z asfaltky po zpevněné cestě do údolí Zlatého potoka. O nějaký ten kilometřík dál jsem narazil na turistický rozcestník.
Není ničím pozoruhodný, je pouze orientačním místem. Tady nad zalesněným údolím Zlatého potoka se zelená trasa prudce lomí a dál pokračuje po silnici dolů do Bedřichova údolím, ve kterém se dle názvu potoka kdysi těžil ten krásně žluťoučký drahý kov. (Jeho stejně cenný kolega, byť stojící na stupnici hodnot o příčku níž, se zase za hraběte Ferdinanda Harracha dobýval v nedalekých Stříbrných Horách.)
Rozcestí U Kamene zřejmě dostalo název podle nějakého většího šutru, ale v bezprostředním okolí nic takového nevidět. Na větších balvanech a skalkách, trčících z lesních svahů, můj zrak spočinul, až když jsem se vydal po silničce bez značení nahoru k Ferdinandovu.
To už mne ale zaujalo něco úplně jiného než kamení. Moje silnice stoupá v táhlých serpentinách převážně smrkovým hvozdem a najednou mi zde (v lese) dělá společnost i stará alej!
Takže až tady hluboko do údolí kdysi sahaly Pastviny, na nichž svůj dobyteček pásávali obyvatelé zaniklé osady Ferdinandova.
Pak mezi stromy začínají prosvítat Pastviny novodobé a nad poslední zákrutou, kde probíhá rozhraní kraje Olomouckého a Moravskoslezského vycházím do otevřeného terénu. Napravo se nad lučinami nachází zalesněný výchoz Dobřečovské hory, z níž trčí velké skalisko. Pastviny se nad lesem rozprostírají i nalevo. A silnička, lemovaná alejí, stále stoupá, ale tentokrát už rovně až ke kapličce, která je připomínkou zaniklého Ferdinandova...
dokončení příště
Přidat do oblibených uživatelů
Oskava
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Z Rýmařova na Mazance, Maliník a skály u Dobřečova - 1.část
