Z Velkého Ořechova do Doubrav

Cestopisy

Fotografie (78) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (78 fotografií)

Velký Ořechov - škola

Velký Ořechov - zámeček

Vstoupit do fotogalerie (78 fotografií)

Je polovina listopadu a po operaci kolena jsem stále práce neschopen. Schopen jsem ale v rámci zdravotní vycházky dalšího průzkumu málo známých zlínských dědin, neboť i když už tu máme jedenáctý měsíc, Babí léto stále trvá...

Tentokrát se nechávám busem vyvést do větší obce se 750 obyvateli jménem Velký Ořechov. Rozkládá se na plochém temeni jednoho z Vizovických vrchů, které se směrem k jihu už pozvolně svažují k Uherskému Brodu. Díky poloze se z obce do okolí nabízejí velmi hezké výhledy.

Pokud si ale myslíte, že tahle dědina nese svůj název podle hojného výskytu čoklů, jste na omylu.

Jako o Ořechové se o ní zmiňuje listina olomouckého biskupa J.Zdíka v roce 1411. Protože se v blízkosti Brodu vesnice stejného jména už nacházela, dostal „náš“ Ořechov časem přídomek Velký. Nutno dodat, že právem: už ve středověku se stal významným střediskem díky velikému feudálnímu statku a též sídlem farnosti pro okolní přilehlé dědiny. Později obec o mnohé výsady přišla a dnes spadá do regionu Luhačovického Zálesí, ale místní jsou více spjati s blízkým krajským městem Zlín.

Vystoupil jsem nahoře v obci naproti velké školy, jejíž součástí se stal i přestavěný barokní objekt zvaný zámeček. Od zastávky busu to k němu bylo jen slabých dvě stovky metrů.

Na jeho místě původně stávala již někdy na začátku 15.století tvrz, na které seděl vladyka Beneš z Ořechova. Později byla renesančně přestavěna a hojně střídala majitele. Až ji získal majitel Uherského Brodu – Lev Vilém z Kounic a nechal ji přestavit na barokní zámeček. Rodu Kouniců pak patřil Velký Ořechov od roku 1652 až do konce 19.století. Maličké feudální sídlo ale panstvo neužívalo, sídlili v něm pouze úředníci.

Na další pěknou ořechovskou památku jsem narazil kousek pod „zámkem.“ Byla jí barokní socha sv.Jana Nepomuckého z roku 1733, která se na vysokém soklu impozantně tyčila nad návsí. Za zmínku stojí i těch sedmero ořechovských křížů, z nichž ten nejstarší pochází z roku 1733. (Já viděl tři a nejvíc se mi líbil ten, na který jsem narazil už ve volné přírodě cestou k přehradě pod nejzápadnější zástavbou vsi.)

Nejpozoruhodnější mnou spatřenou velkořechovskou stavbou nebyl místní zámeček, ale dominantní kostel sv.Václava. Díky tomu, že se je jeho původní barokní podoba (i kompletní mobiliář) dochovala bez jakýchkoliv rušivých zásahů, dočkal se zařazení mezi kulturní památky.

Přiznám se, že jsem tady něco tak pompézního skutečně nečekal... a nádheru chrámu podtrhlo i nezvykle krásné listopadové počasí a ukázkově černomodrá báň nebeská.

Červíček pochybností zahlodal jen při pohledu na venkovní podobu kostela, neboť v prvé chvíli bych si nechal malík na ruce useknout v přesvědčení, že je aspoň ta fasáda klasicistní.

(Jenže těch pár článků, které jsem pak doma na netu našel, pělo chválu na úžasný barokní chrám, který byl dokončen roku 1705 a notně zkrášlil ořechovskou dědinu. Donátorem stavby se stal majitel uherskobrodského panství Dominik Ondřej Kounic a podle odborníků byla „spáchána“ pod vlivem vídeňského architekta Domenika Martinelliho, kterýžto pán notně ovlivnil barokní dění na Moravě.)

Kostel se notoricky známé barokní podobě tak trochu vymyká. Jedná se o mohutnou trojlodní stavbu bez věže, jen s menší zvonicí vypínající se vysoko nad západním vstupním průčelím. Moc rád bych si prohlédl původní zachovalý mobiliář chrámu, jenže ten je běžnému smrtelníkovi krom mší svatých bohužel nedostupný. Musel jsem se proto spokojit s obhlídkou venkovní podoby, kříže u vchodu a nové pamětní desky, kterou před pár lety posvětil dokonce olomoucký arcibiskup J.Graubner. Autorem desky je ořechovský rodák, akademický sochař Vojtěch Malaník.

Při přečtení iniciál toho, komu byla deska věnována, jsem si uvědomil, že to jméno znám. Setkal jsem se s ním přece už kaňovské kaple Panny Marie. Ano, to přece právě farář Antonín Šuránek se tolik zasadil o její výstavbu a byl pak komunisty perzekuován!

Tento římskokatolický kněz (nar.1902) nejprve působil ve Slatinicích a později jako kaplan u sv.Mořice v Olomouci. Když pak roku 1950 odmítl spolupráci s komunistickým režimem, byl zbaven funkcí a umístěn jako kaplan do Velkého Ořechova. Po dostavění kaple v Kaňovicích byl zadržen a internován do kláštera v Želivi. V roce 1955 byl z vězení vykázán a pracoval jako dělník ve vápence ve Štramberku. Roku 1962 odešel do důchodu, ale při krátkodobém uvolnění režimu mohl už roku 1968 znovu vykonávat kněžskou službu. Nejprve působil jako spirituál v kněžském semináři v Olomouci, o rok později nastoupil jako kněz do Blatničky, jenže roku 1975 přišel totální zákaz veškeré kněžské činnosti. Roku 1982 p.Antonín Šuránek umírá.

Za svého života napsal velké množství náboženských spisů a také životopis Antonína Cyrila Stojana.

(Diecézní proces jeho blahořečení započal brzy po „sametu“ a platnost byla potvrzena roku 2001.)

Od kostela jsem sestoupil hlavní ulicí k velké levotočivé zatáčce a odtud zamířil po místní komunikaci ke spodnímu konci obce. Ještě než jsem dědinu docela opustil, pozdravil jsem pár slunících se koček na jednom ze dvorků (ta hezčí ale focení odmítla), a pak už po zpevněné cestě vedoucí půvabnými přírodními zákoutími sestupoval k místní vodní nádrži. Po jejím spatření jsem musel uznat, že je do okolní krajiny (tvořené lesy, lukami a pastvinami) moc hezky zasazená.

Přehrada byla zbudována v dolině Částkovického potoka a kromě ochrany proti povodním je využívána k chovu ryb a k rekreaci. Koupání je na vlastní nebezpečí.

Pět metrů vysoká hráz je dlouhá asi sto metrů a vodní hladina se rozpíná do dálky čtvrt kilometru. Od západu je nad zpevněnou lesní cestou lemována prudkými svahy kopce s listnatým hvozdem a na severním konci doliny se prostírají pastviny a nad nimi další les. Pohledu na louky pod obcí bránil pás vzrostlých topolů a olší, které přehradu lemují z východní strany. Západní konec hráze pak umožnil směrem k Velkému Ořechovu alespoň částečný pohled, kterému vévodil kostel sv.Václava, vzdálený vzdušnou čarou kilometr.

V horní části přehrádky jsem po lesní cestě odbočil vlevo do smíšeného hvozdu a při stoupání nahoru na kopec se kochal jeho interiérem, který byl i teď ( v měsící listopadu) krásně barevně malebný. Ještě před koncem hvozdu cesta skončila a dál bylo nutno pokračovat už jen terénem. Po okraji velkého lánu jsem se pak vlevo dostal na silničku spojující s civilizací blízkou zapadlou vesničku a vystoupal na stromůprosté témě kopce Doubí (429 m), z něhož se otevřel nečekaně hezký a daleký kruhový výhled. Výhled tak hezký, ža nad ním okouzleně zamrkalo i oko mého digitálního fotoaparátu a my se tam nahoře spolu točili jak holubi na báni!

Směrem k severozápadu byl vidět vysílač na Tlusté hoře nad Zlínem a za hlavním hřebenem Vizovických vrchů na nás vykukovaly už ty Hostýnské. Půlnoční obzor uzavíral nad obcí Doubravy hřeben Vizovických vrchů s nejvyšším kopcem Klenčovem (536 m) a směrem k severovýchodu se vypínaly vlny kopců s dobře viditelným osídlením Březůvek a horizont provodovské doliny s jejími pasekami.

Východní směr nabídl pohled na za sebou naskládaná pásma zalesněných vrchů Kamence, Kamenné (482 m), Čertova kamene (542 m), Hvězdy (615 m) a odsud neviditelného nejvyššího Komonce.Viděná pásma vrchů přitom oddělovala „neviditelná“ údolí s Kaňovickým, Černým, Březůveckým a Ludkovickým potokem.

Směrem k jihovýchodu a jihu byla vidět zemědělská náhorní planina s necelými dvěma kilometry vzdáleným velkých Ořechovem a za ním se tyčící mohutné namodralé pásmo Bílých Karpat - od Lopeníku přes Velkou Javořinu až téměř k Hodonínu.

Poslední západní směr pak podle mapy umožňuje výhled na Dolnomoravskou nížinu s Uherským Hradištěm a celými Chřiby, jenže já tu byl v odpoledních hodinách a kvůli nízko stojícímu slunci a jeho pronikavým paprskům byl bohužel o tohle výhledové panoráma ochuzen...

Po dostatečném pokochání se jsem silničkou sestoupil k hlavní silnici vedoucí z Velkého Ořechova do nedalekých Doubrav a vydal se jejich směrem. Výhledy na okolní krajinu byly hezké i odtud. Bohužel je tahle komunikace „zkratkou“ do Uherského Brodu a byla v raném odpolední velmi frekventovaná. Takže mi nezbylo než se okolím těšit a fotit převážně z příkopu a při sestupu do cíle mé dnešní cesty dbát toho, aby mne nějaké autisko nesmetlo!

Stále se přibližující stavení vesnice Doubravy jsem měl přitom stále před sebou. Domy se vypínají z nivy a svahů kopců okolo Kaňovického potoka a dnes je obývá víc jak 570 obyvatel. V zemských deskách se ves poprvé zmiňuje roku 1406. Tehdy se jmenovala Weledoubravy a „světsky“ přináležela k malenovickému panství. Přifařena byla ale už od svého vzniku k Velkému Ořechovu, takže to měli místní do jeho (tehdy středověkého) kostela asi hodinu chůze. Roku 1613 byly Doubravy připojeny k ořechovskému panství, o pár desítek let později prodány Lvu Vilémovi hraběti z Kounic a pod jeho uherskobrodské panství spadaly až do devatenáctého století. Největším stavením převážně zemědělské vesnice býval veliký panský dvůr, který byl zbudován už za Kouniců, jenže v roce 2006 byly definitivně zbourány i jeho poslední zbytky. Některá (i když moderně přestavěná) stavení obce se spolu se stodolami dosud tyčí na půdorysech starých gruntů, ale jediným zcela původním zachovaným hospodářským objektem je starý špýchar.

U křižovatky ve středu obce jsem narazil na nejstarší památku Doubrav – na starou zvoničku. Tahle její „nová“ podoba sice pochází až z roku 1848, ale předchůdkyně tu stávala už od založení vsi a zničena byla až při velkém požáru před polovinou 19.století. Novější roubenka byla zbudována z kmenů listnáčů. Nejprve byla kryta doškem, pak krytinu střechy nahradil šindel. Z roubenky se tyčí dva vysoké dřevěné sloupy a mezi nimi visí nahoře pod stříškou nový zvon. Byl ulitý v Brodku u Přerova, ve známé zvonařské dílně Dytrichů.

Pod zvonicí se nachází nejméně sto let starý kamenný kříž. (Další zdobí okraj sadu nad silnicí do Velkého Ořechova, který nechali roku 1911 postavit manželé Tomáš a Františka Chmelovi a který jsem z doubravských památek viděl jako tu první.)

Nejhezčí (i když novodobou) zajímavostí obce je ale ta sakrální novostavba, stojící přímo v jejím centru.

Po vlastní kapli toužili místní od nepaměti, ale naplnění snu se dočkali až roku 2008. Teprve tehdy se spolu se zvoničkou kaple začala stavět a po dokončení se stala nádhernou ozdobou doubravské návsi. Projekt vypracoval arch.Jaroslav Meluzín ze Zlína, který se proslavil už kaplí sv.Anežky České v blízkých Březůvkách, kde dovedně sladil folklórní prvky typické pro region luhačovického Zálesí s modernou.

Kaple sv.Vojtěcha v Doubravách je ale úplně jiná. Je totiž rozdělena na dvě části: na 12 metrů vysokou zvonici coby symbol muže a vlastní kapli (modlitebnu) která znázorňuje symbol ženy. Vlastní realizace a inženýrských sítí se ujali dva inženýři – J.Škrabal ze Želechovic a V.Kolmačka ze Zlína, zednické práce vykonávala stavební firma P.Maráška z Kaňovic. Stavba se prováděla po etapách a dokončena byla až těsně před svátkem patrona – sv.Vojtěcha, roku 2011. Slavnostní vysvěcení pak 30.dubna téhož roku provedl biskup Josef Hrdlička.

Po krátké obhlídce centra obce jsem zamířil na blízkou busovou zastávku a před odjezdem k domovu se s hezkou zvoničkou a kaplí ještě posledním pohledem rozloučil...

Poslední aktualizace: 7.2.2020

Z Velkého Ořechova do Doubrav na mapě