Za novými objevy na Provodovsko

Turistickou sezónu jsme loni s Janou ukončili na konci nebývale nádherného podzimu a těšili se na zimu. Jenže ta se jaksi nekonala. Po celou dobu se na zemi neobjevil jakýkoliv sněhový poprašek a o modré obloze doprovázející mrazivý slunečný den se nám mohlo akorát zdát. Není divu, že koncem února už dosáhla má touha po „modrých dálkách“ nadrženosti stepního králíka, a když začátkem března konečně nastalo předjarní slunečné počasí, okamžitě jsem si na pátek nahlásil dovolenou.

 

Tentokrát jsem vyrazil sám a na túru na Provodovsko nejprve do míst, kde to ještě neznám. S tím, že se odtud přesunu na Maleniska, Starý Světlov a svou cestu ukončím na zastávce busu u hájenky nad Horní Lhotou. To byl plán, jenže realita byla pochopitelně jiná.

 

Cestu busem ze Zlína na spodní okraj Březůvek nám cestujícím již před započetím zpříjemnila dvojice Ukrajinek – matka s dcerou. Stařenka po zakoupení lístku tento chvilku studovala a vydala se přeptat řidiče, proč platila tak málo. Chvilku si se šoférem něco špitala, pak se o obrátila k dceři a radostně na celý bus vyhrkla: „Já bábuška!“

 

Na mé cílové zastávce jsem si nejprve zapálil cigáro, se zájmem pročetl vývěsku s fotkou o ztracené kočce jménem Rózinka (jako by ta britka byla kopií naší Šeriny), a pak už se vydal dolů stísněným zalesněným údolím po silnici ke studánce jménem Lukáščena. Z Březůvek to k ní byl jen asi kilometr.

Narazil jsem na ní na konci malého parkoviště a okolí upravené studánky lemovaly nízké, ale divoké pískovcové stěnky ozdobené spletí kořenů stromů. Těžko dnes říct, jestli jsou tyto skalky přírodního rázu, anebo zůstaly ve srázu trčet po skončení dobývky nějakého malého lomu.

Ze studánky vyvěral mocný pramen s velice chutnou a zároveň „zdravou“ vodou. Hodí se totiž i pro kojence a rádi ji využívají také okolní pálenice, protože prý tahle voděnka nekalí slivovici. Není proto divu, že se tu často zastavují jak obyvatelé okolních vesnic, tak i turisté a automobilisté, kteří si vodu nabírají do kanystrů.

 

A jak vlastně studánka ke svému jménu přišla?

 

Někde na Uherskobrodsku prý kdysi malou chaloupku obývali bezdětní maželé – Lukášovi. Oba byli moc nešťastní, protože manželství bez dětí pro ně bylo jako den bez slunéčka. Panimáma se s tím, že nebudou mít nikdy potomky, časem smířila, ne tak ale pantatík Lukáš. Kudy chodil, stále jen zuřil, klnul a ženu obviňoval z „hříchů minulosti“, kvůli nimž na ně Pánbů uvalil takový trest.

Z toho neustálého podezřívání a osočování se žena psychicky zhroutila, těžce ochořela a poté zemřela.

Lukáše brzy nato začalo hryzat svědomí, neboť si byl dobře vědom, že ženu utrápil a do hrobu přivedl vlastně on sám. Nakonec to už mezi čtyřmi holými stěnami sám nevydržel a utekl z domova. Skrýval se pak v kopcích v okolí hradu Starého Světlova, stranil se lidí a časem se usadil u studánky pod Březůvkami, kde žil jako poustevník. Pil vodu, živil se lesními kořínky (v létě si dopřál i luxusu v podobě nasbíraných lesních plodů) a kál se ze svého těžkého provinění.

Ve skalce u studánky prý zel otvor malé jeskyně, v níž se poustevník přes zimu ukrýval. Tady v díře jej zastihla i smrt a místní, když slujku objevili, našli v ní už jen jeho kosti.

 

Jeskyňka v současnosti neexistuje (byla zasypána skalním sesuvem), zato se ale do dnešních časů zachovala studánka s tou chutnou vodou, která dostala podle poustevníka jméno Lukáščena.

 

Odtud už mne za zatáčkou čekalo stoupání po zpevněné lesní cestě doprovázené okružním „puntíkovým“ turistickým značením k vrchu, na němž prý kdysi sídlili obři – k Oberskému. Značená trasa vystoupala vysoko nad dolinku, a pak se mi v odlesněném terénu ztratila. Nezdržoval jsem se jejím hledáním. Namísto toho jsem si k hřebeni vytyčil trasu přes ostružiním zarostlou paseku a vydal se vzhůru terénem.

No to jsem si dal: když jsem se ocitl již na méně nakloněné rovině kopce, uchopily najednou pevně moji levou kanadu šlahouny ostružiní a nechtěly ji ani za boha pustit. Kopl jsem se vší síly nohou a pravou vykročil vpřed… jenže sevření nepovolilo, mně se zkroutila noha a já hubou padl přímo na další bodláčí. V noze mi škubala jakási divná křeč a chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a mohl vyrazit dál. K vrcholu hřebene to naštěstí nebylo daleko a na něm jsem narazil na vrcholovou lesní cestu.

O kousek dál se větvila: vlevo pokračovala k temeni Oberského (483 m), vpravo sestupovala do jakési kotlinky rozprostírající se pod nejstrmějším úbočím vrcholového temene a já ve svahu zahlédl jakési skalky. Tož je snad jasné, že mi „nezbylo“ než podlehnout nutkání a sestoupit na tu sníženinu. Byla docela rozlehlá (jako stvořená pro nějaké pravěké osídlení)a nad ní se za přírodním příkopem tyčil prudký sráz obzvláštěný nevysokými skalními výchozy.

 

Samozřejmě jsem zde provedl řádný průzkum. A zjistil, že se za zákrutou srázu vypínají skalní stěny vysoké až sedm metrů a narazil tady i na boční příkop, rovněž přírodního původu. Něco podobného jsem viděl na Zámčisku nad Čertovými skalami u Lidečka (oficiálně vrch Kopce), tam ale bylo přírodních příkopů využitých k ochraně tamějšího hradiska mnohem víc a navíc se v některých „jámách“ rozevíraly vstupy do rozsedlinových jeskyní.

 

Za poslední skalkou jsem vyšplhal nahoru na temeno srázu a tady v lese konečně našel značení naučné stezky. Prudkým svahem mne dobře vyšlapaná pěšina vyvedla na vrcholovou plošinku Oberského, již zdobila pyramida z kamenů navršená procházejícími turisty. Víc než pyramidka mne zaujaly krásné výhledy. Směrem na východ se mým zrakům odhalila hlubina doliny Ludkovického potoka, na jihozápadě se nad ním tyčily částečně odlesněné kopce s vesnicí Řetěchov a za nimi už se na obzor drala dlouhá namodralá kulisa hlavního hřebene Bílých Karpat.

Směrem severovýchodním se otvíral pohled mnohem líbeznější: na mohutnou svahokupu vrchu Brdo (600 m) s lučinatou jizvou poutního místa na Maleniskách a na ještě vyšší vrchol Báby, vystupující ve výši 636 metrů poblíž pozůstatků hradu Starý Světlov.

 

Podle místních pověstí prý tady na vrcholku Oberského bydleli obři, což je samozřejmě dle současných vědeckých poznatků „poudačka“ opravdu jen lidová. Skutečností však je, že si na jeho protáhlém temeni zbudovali hradisko lidé púchovské kultury a stalo se to už za mladší doby železné. Hradisko bylo od východu chráněno extrémně strmými svahy spadajícími směrem na východ do doliny Ludkovického potoka a na straně protilehlé pak stejně prudce klesajícími srázy do údolí Březůveckého potoka. Na jižní straně pak už valem a na severní se krom valu nacházely také dva příkopy.

 

Bohužel by v současnosti to vše tady nenašel ani pohádkový kolega Dlouhého a Širokého – sám Bystrozraký.

 

Výzkumem oberského terénu se roku 1982 zabýval archeolog V.Dohnal. Na severní straně objevil asi padesát metrů dlouhou kamennou hráz, jejíž oblouk směřoval proti nižšímu přístupovému sedlu a na straně jižní dva ve svahu umístěné skalnaté terasové stupně. Označil je ale za jevy ryze přírodní a vyloučil možnost, že by se jednalo o dílo lidských rukou.

Roku 1989 zde ale archeoložka J.Langová uskutečnila mikrosondáže, při nichž bylo nalezeno několik kovových předmětů: byly to hřeby s kulatou hlavou, část ploché tyčinky se zahnutým koncem, litá plná bronzová kulička se závěsným očkem a štíhlá železná sekyrka. I když nebyla nalezena vůbec žádná keramika, byla lokalita Oberský zařazena do období púchovské kultury a lid zde žil na přelomu prvních tisíciletí.

 

 

Za vlastním vrcholem Oberského procházela NS Pod Starým Světlovem v délce asi 300 m po hřebeni otevřeným terénem, vzniklým vykácením lesa po útoku rozežraného kůrovce. Ze sedla se mi otevřel zajímavý zpětný pohled na vrcholový kužel Oberského a opačným „půlnočním“ směrem pak na rozsáhlou paseku, na jejímž konci se stezka nořila do hvozdů v okolí vrchu Rýsova.

Z mýtiny a následného stoupání před lesem bylo možno pozorovat hlubokou dolinu Březůveckého potoka (Olšin) s bočním údolíčkem bezejmenné vodoteče, do které stéká voda z pramene U Hadího smrku. Nad údolím u Březůvek horizont protínal další hřeben Vizovických vrchů a za ním už bylo vidět jejich poněkud plošší podhůří. Ta modrá linka kopců na samém obzoru už patřila Chřibům.

 

Následovalo stoupání lesem na předvrcholový hřeben Rýsova a tady jsem ve shluku pískovcových skalek narazil na takový menší unikát!

 

Na svých cestách jsem měl možnost vidět spoustu památníků a pomníků vystavěných na památku padlým obou světových válek, ale jiný tak zvláštní (chtělo by se říct přímo absurdní), jaký se nachází tady, jsem nikde jinde nespatřil.

 

Na podvrcholu se hned u trasy v lese vypínalo pískovcové skalní seskupení sestávající ze tří nevysokých skalek a právě na té prostřední byl památník zbudován. Skládá se z podezdívky, na níž je umístěna pamětní deska s vyrytými nápisy a jmény padlých odbojářů a partyzánů. Nahoře na desce byl nápis: NA PAMĚŤ OBĚTÍ PROTI FAŠISMU 1939 – 1945 a pod ním už uvedena vlastní jména padlých.

Úplně dole se skvěl nápis: VĚNUJÍ PIONÝŘI A ZDŠ V GOTTWALDOVĚ.

 

Těsně vedle pamětní desky se jako obelisk do výše tyčil železný, odstupňovaný teleskopický tubus skládající se ze čtyř částí, z nichž ta nejvyšší byla nejtenčí. Zda-li má znázorňovat symbol nějaké zbraně anebo něčeho jiného, tak to opravdu nevím.

Ze zadní strany pomníku je do kamene vsazeno několik medailonků s černobílými portréty hrdinů, jejichž podoba je dnes sotva nezřetelná.

 

Chvilku jsem si marně lámal hlavu, proč pomník vznikl právě na tomto místě – schovaném v lese, ne přímo lehce dostupném a vzdáleném od civilizace. A proč nebyl zbudován spíš někde dole ve vesnici. Žádná kloudná odpověď mne ale nenapadla a ani doma na netu jsem žádné podrobnosti o pomníku nenašel…

 

Nu - dost bylo dumání, teď už rychle na průzkum dlouhého pásu nádherně osvícených a bizarních pískovcových skalek, táhnoucích se směrem k jihozápadu přerušovaně po hřebeni až dolů do sedla pod Rýsovem!

 

Jak jsem záhy zjistil, podél dobře vyšlapané pěšiny měl pás délku asi 200 m a byl ukryt pod příkrovem vzrostlého bukového hvozdu.

 

Na dohled miniaturní skalní hradbičky, na níž byl zbudován pomník, na hřebeni trčel skalnatý suk, z něhož se vypíná skalka, která jako by byla miniaturou blízkého a známého Čertova kamene.

Za tímto „Malým Čertovým kamenem“ byla odvrácená strana suku ozdobena nejvyšší, přibližně čtyři metry vysokou skálou. Dále již na klesajícím hřebeni člověk míjel další mnohem nižší, přesto ale velmi půvabné skalky a balvany. Jejich pitoreskní podobu má na svědomí masivní masáž způsobená dlouhodobým selektivním zvětráváním pískovců. K vidění jsou tu drobné formy zajímavých geomorfologických jevů jakými jsou různé drobné i hlubší dutiny kruhového tvaru, římsy, pukliny a škrapy. Ty krášlí nejen temena skalních výchozků, ale mnohde i jejich stěnky. Jen sítě voštin tady nejsou nikde vidět, což možná návštěvníka alespoň trochu geologicky obeznámeného se zdejší krajinou, překvapí.

I tyhle „podrýsovské“ skalní výchozky jsou totiž tvořeny luhačovickými vrstvami s hrubozrnnými arkózními a drobovými pískovci spadajícími do račanské jednotky magurského flyšového pásma… a třeba na nedaleké skalce Bábě a ve skalní dědince Mlčačky krásně vyvinuté vošiny k vidění jsou.

 

Po průzkumu jsem se vrátil nahoru k památníku a odtud po hřebeni pokračoval k blízkému vrcholu Rýsova (542 m), jehož témě kdysi zdobila zástavba pravěkého osídlení.

 

Pravěké hradisko bylo směrem na východ i západ chráněno prudce spadajícími svahy, takže stačilo jen zabezpečit přístup ze zbylých světových stran. Výšinné hradisko bylo založeno na konci doby bronzové a v terénu po něm zůstaly dosud viditelné zbytky valů. Sídlili zde i Keltové, kteří po sobě zanechali několik miskovitých zlatých penízků, Slované sem přišli až po dalších 500 letech. V podstatě tu naši prapředkové žili od doby bronzové přes starší dobu železnou až do konce pravěku.

 

Jako první Rýsovské hradiště zkoumal arch.V.Dohnal. Objevil dosud patrný val a také keramiku, již zařadil do kultury lužických popelnicových polí pozdní doby bronzové, plátěnické kultuře doby halštátské a pozdnímu laténu.

Roku 1985 byly v areálu hradiska při sondážích nalezeny železné předměty a keramické střípky, jež J.Langová situovala do púchovské kultury. (Konkrétně to byly dvě sekerky s tulejí /opracovaným a zdobeným pouzdrem na násadu/, jedna kosa a dva srpy.)

V roce 1987 zde pracovníci muzea ve Zlíně našli další tři sekery, dva nože, kladivo, hákové klíče, puklici štítu, část pluhu a další předměty. Ještě později tu byly nalezeny další sekyrky s tulejí, nože, keramické střípky a spousta železných tyčinek a destiček.

 

(Mimo vlastní hradisko se v trati „Pod Rýsovem“ mezi léty 1890 a 1931 našli zlaté kletské mince, tzv.duhovky...)

 

Kopec Rýsov patří k nejvýraznějším provodovským dominantám a na svém temeni nyní nabízí dvě zajímavá výhledová místa. Před jeho vrcholem vzrostlou bučinu náhle střídá rozlehlá paseka, která směrem na západ nabídne nádherný „letecký“ pohled na zemědělsky obdělávanou sníženinu rozprostírající na katastrech obcí Provodov a Březůvky, na vlastní vesnici Březůvky, vzdálenou chatovou kolonii nad rekreačním rybníkem Kapřínem a na četná temena kopců, spadajících sem z hlavního hřebene Vizovických vrchů.

Směrem na východ pak mé zraky potěšil pohled na členité vrchy Brdo, Bábu a Komonec, vystupujících nad rozsáhlou lučinatou jizvou v lesích, na níž se rozkládá areál s poutním kostelem Panny Marie Sněžné.

Od vrcholu Rýsova klesala trasa NS dolů k Čertovu Kameni a hned pod Topem se nacházel další asi 150 metrů dlouhý odlesněný úsek. Na jeho spodním konci bylo umístěno i stylové odpočinkové posezení v podobě upravených klád a ohniště. Z této odlesněné lokality se otevíral výhled především směrem na západ a na sever. Tedy znovu hlavně na kopcovitý katastr Březůvek, ale už i na část blízkého Provodova a na areál Borůvkové farmy, nacházející se poblíž autobusové zastávky v lokalitě zvané Březí.

 

Od vyhlídky pak už zbývalo odšlapat jen několik stovek metrů po lesní cestě dolů hvozdem, a poté už jsem stanul u parádního skaliska.

 

Čertův kámen je velmi hezkou ukázkou karpatského „flyšáckého“ pískovce, který se vypíná ve spodní části kopce Rýsova do výše 10.5 metru. Nese jméno po pekelníkovi, který tu kdysi dávno bydlel a místním vesničanům nesmírně ztrpčoval život: kradl jim (a poté i konzumoval) dobytek a drůbež. Na skalní stěně se dosud nachází červeně zbarvené pláty kamene, důlky a rýhy, kterým se říká Čertovy vidličky a pece.

Ve skutečnosti je toto hnědočervené zbarvení pískovce způsobeno vyšším obsahem oxidů železa.

 

Na skalisku a v bezprostředním okolí v minulosti stával malý hrádek, jenže opravdovým skalním hradem nebyl. Na temeni Čertova kamene se nachází 13 m dlouhá a až 4 metry široká zarovnaná plocha. Je proděravělá množstvím skalních mís, ale při detailnějším průzkumu najdeme také čtvercové dutiny, jež byly do kamene vytesány lidskou rukou. Byly to kapsy pro uchycení trámů zpevňujících hlavní, věžovitou budovu hradu, která byla zrobena ze dřeva. On vlastně víc jak hrad připomínal jen menší tvrz. Pod skálou se nacházelo nádvoří s několika hospodářskými a rovněž dřevěnými staveními a celý areál tvaru trojúhelníku (25 x 25 x 35 m) byl obehnán palisádou. Na horní straně jej od povlovně klesajícího hřebene chránil dva metry hluboký a sedm metrů široký příkop vyrubaný ve skále a před ním ještě navršený val. Ze spodní strany stačila jen palisáda, neboť tady už má svah kopce až dolů k potoku charakter skokanského můstku.

 

Rýsovský hrádek vznikl někdy v polovině 13.století. Nejprve patřil Vladykům z Drahan, později Vojnům z Litavy, Mrakšům z Noskova a posledním držitelem byl Vilém z Pernštejna. Zanikl po pouhých sto letech své existence v česko-uherských válkách a jediná písemná zmínka o něm pochází až z roku 1517, kdy už byl označován za „hrad pustý.“

 

V současnosti se na Čertově kameni kromě turistů vyskytují hlavně horolezci, kteří zde mají k dispozici 15 cest obtížnosti 3 – 8.

 

Já se v těchto místech přestal „vyskytovat“ již před polednem a od skály zvolil dolů do doliny pod Malenisky přímočarou zkratku lesem. Zapomněl jsem ale na to, že je spodní část úbočí abnormálně strmá… a i když jsem měl na nohou kanady a při sestupu praktikoval metodu „stromečku“, začalo mi dole u potoka v té zraněné levé noze škubat tak, že jsem byl rád, když jsem se přes louku doplazil na nedalekou busovou zastávku.

 

Jako znamení Osudu jsem vzal na vědomí i fakt, že ten odstavený autobus na parkovišti do Zlína dle jízdního řádu odjíždí již za 6 minut… a zbytek plánované trasy odložil na příště, až si dám do pořádku bolavou hnátu.

 

Tahle linka vedla do Zlína přes dlouhé a zajímavé Zelené údolí do Želechovic nad Dřevnici, kde jsem u křižovatky zahlédl na restauraci U Vágnerů reklamu, že zde od příštího pondělka probíhá Týden řízků.

 

No… asi s tím s Janou něco příští sobotu uděláme!