Za poznáním velkého italského trojúhelníku 2 (Řím a Vatikán) – retro 2006

Jak jsem zmínil v úvodu první části tohoto cestopisu, v Itálii mě čekalo několik premiér. Jediná, se kterou jsem nepočítal, byla výše venkovních teplot. Byl jsem, co se týče počasí, od počátku pravověrným optimistou, ale skutečnost předčila i mé očekávání. Když jsme se přesouvali z Vatikánu do Říma, ukazoval teploměr na místní lékárně 26oC. Se skutečností, že poslední říjnové dny budu trávit jenom v tričku – a oblíbenou, dnes již, bohužel, neexistující, koženou bundu budu jen tak nosit na rameni jako schránku na cigarety a peníze – jsem opravdu ani já nepočítal. Ale to jen jako slovo úvodem, protože zatím lehce předbíhám v ději.

Čtvrtek 26.10.2006

Přiměřenou rychlostí přijíždíme k Římu a čeká nás (tedy mě určitě) nemilé zklamání. Cestovka je zde zřejmě poprvé, a proto najede do Věčného města z „nevhodné“ strany. Průjezd nám nikdo neumožní a parkoviště jsou plná. Takže Řím objíždíme, chvilku postojíme na jakési odstavné ploše a hned máme něco přes dvě hodiny v … však víte. Pak už jen se skřípěním zubů slyším, jak zbytek autobusu jednohlasně odsouhlasí, že čtyřpodlažní podzemní pohřební katakomby sv. Šebestiána (San Sebastiano) nás vlastně ani moc nezajímaly a tudíž nevadí, že už je – z časových důvodů – neuvidíme.

Musím se spokojit s tím, že alespoň na poslední chvíli stihneme – rovněž programem plánovanou – baziliku sv. Pavla za hradbami (Basilica di S. Paolo fuori le Mura). Druhá největší římská bazilika je dnes už vlastně novostavbou (1823-1829), protože původní raně křesťanská stavba ze 4. století v roce 1823 - vinou bezprecedentního nedbalostního nedodržení požárně-bezpečnostních předpisů ze strany jednoho ze zaměstnanců - téměř do základů shořela. Naštěstí některé části budovy, včetně opravdu nádherného klášterního ambitu z počátku 13. století, i několika cenných kusů původního mobiliáře byly zachráněny. Více informací o pětilodním chrámu nad údajným hrobem sv. Pavla naleznete na: https://www.turistika.cz/mista/rim-bazilika-sv-pavla-za-hradbami-basilica-di-san-paolo-fuori-le-mura.

Potom již je čas nalézt ubytování. Kemp na okraji italské metropole byl super a chatky – něco na způsob dnes tolik oblíbených mobilhomů - se dvěmi vlastními sociálkami proti Florencii vyslovený luxus. Tak jsme navařili hrnec guláše a nějakou (delší) dobu se pak věnovali hlavně kartám, kartonu plechovek, ořechovici a jednomu věhlasnému irskému produktu.

Pátek 27.10.2006

Ráno nás trošku zaskočila silně zarosená okna a lehce hřející elektrické přímotopy. Chtělo to hned slivovičku, protože rozdíl mezi ranní a odpolední teplotou byl hrubě přes dvacet Celsiů. Jestliže ve Florencii návštěvníka doslova zahltí renesance s gotikou, v Římě a Vatikánu musíme očekávat hlavně tvrdý atak baroka a antiky. A tento fakt mě zřejmě znervózníl natolik, že jsem si do bundy hodil prázdnou peněženku a tu plnou zanechal - velmi rafinovaně - na stole „na baráku“. Stal jsem se tedy na nějaký čas vděčným dlužníkem vedoucí zájezdu a CK a zapomenuté peníze mi o něco později vzali do úschovy odpočívající řidiči. A tak jsem se i já mohl v klidu oddat kouzlu „Věčného města“.

Naší první zastávkou se stávají Vatikánská muzea (Musei Vaticani) s papežskými sbírkami na půdě nejmenšího státu světa (rozloha 0,44 km2). Přesto, že je pozdní ráno (nebo brzké dopoledne), čeká nás fronta, kterou jsem později podle plánku města spočítal asi na 900-1.200 metrů délky. Ani jsem netušil, že je na světě tolik kulturu milujících a po vzdělání toužících jedinců. Čekání mi celkem uteklo, protože se to celkem „hejbalo“, a také jsem si hned na začátku zakoupil českou edici publikace Řím a Vatikán a mohl jsem se tedy věnovat samostudiu. Je sice pravda, že ji pak mnozí zakoupili u kostela sv. Petra v řetězech asi za polovinu, ale zase jim méně uteklo to čekání ve frontě (a taky jsem ji viděl prodávat i za cenu téměř o polovinu vyšší). V prostorách tohoto muzea platilo to, co asi ve všech muzeích tohoto typu kdekoliv na světě. Na jedné straně je člověk rád, že tam je; na té druhé si uvědomuje, že by na prohlídku potřeboval asi tak 84-násobek času, který má. Začali jsme v devíti sálech egyptského muzea, které zde roku 1839 založil Papež Řehoř IX. Následují římské kopie řeckých antických soch v muzeu Chiaramonti, založeném Piem VII. roku 1807. A pak už musíme zrychlovat. Procházíme postupně muzea papežů Pia IV. a Klementa XIV. Etruské muzeum i prostory v Galleria dei Candelabri. Pak už nás čeká palác Belveder (Palazzetto dei Belvedere) se 120-metrovou galerií map a nádhernou manýristickou výzdobou stropu. Projdeme komnaty Pia V., se slzou v oku se smíříme se s myšlenkou, že zdejší knihovnu a obrazárnu budeme muset vypustit, a čeká nás předkrm před hlavním chodem , tedy Rafaelovy síně (Stanze di Raffaello). Nádherná fresková výzdoba z počátku 16. století v (převážně) komnatách Julia II. je částečně rovněž dílem Rafaelova učitele Pelegrina i Rafaelových žáků. A pak už vstoupíme do Sixtinské kaple (Capella Sistina). nádhera. V paměti si ihned přehrávám film Ve službách papeže. V celých muzeích se dalo v klidu fotit a pohyb byl až demokraticky volný … tady se nesmí ani promluvit. Tak jsem tiše a téměř bez dechu obdivuji vše, co zde Michelangelo, Botticelli, Perugino, Roselli a někteří další „spáchali“ a … přistižen jsem až při páté nebo šesté fotografii. Pak už se opravdu jen kochám. Asi (ne asi, určitě) nejvíc mě nadchnul Michelangelův Poslední soud, který vznikal až v druhé části Michelangelova papežského s(l)oužení, tedy v letech 1536-1541. Zejména ti „zombies“ vlevo dole by se dali dokumentovat hodiny a hodiny.

A je po muzeích. Teď už nás čeká "jen" svatý Petr a „jeho“ bazilika i náměstí. Nejprve ovšem Grotte vaticane, tedy Vatikánská krypta. Devadesát procent zde pochovaných jsou papežové, mezi zbylými deseti procenty se nachází i česká stopa, hrob kardinála Josefa Berana (+1969). Opustíme underground a musíme obejít celou svatopetrskou baziliku. To je fajn, sluníčko i cigaretku už jsem potřeboval a cestou si prohlédneme i pár členů švýcarské gardy. Celkem mě překvapilo, že mezi jejími členy jsou - oproti "hradnímu protoklu" - výrazné výškové rozdíly a někteří bojovníci této vatikánské armády mají vyšší počet dioptrií než mnozí naši politici hodnotu IQ.

Následuje tedy úspěšný sraz celé výpravy a přesun do útrob velechrámu sv. Petra. Bazilika stojí – z příkazu císaře Konstantina – na místě někdejšího antického Nerova cirku a místě umučení sv. Petra již od roku 313. Současná podoba - ještě nedávno - největšího křesťanského chrámu (ten dnešní se nachází v Pobřeží Slonoviny) světa pochází z období 1506-1629 a podíleli se na ní největší umělci své doby, např. Bramante, Rafael, Peruzzi a Michelangelo. Interiér baziliky je dlouhý celkem 211,5 metru (z toho hlavní loď má 186 m) a pojme až šedesát tisíc lidí. Chrám je v kopuli vysoký 136,5 m (průměr kopule je 42,5 m), ve střední lodi 46 m. Nachází se zde celkem třicet oltářů a množství hrobů (od apoštola Petra pod hlavním oltářem, přes kryptu s papeži, po panovníky, např. císaře Oty II.). Definitivní, raně barokní podobu, bazilice vtiskl stavitel Bernini v roce 1633. Jeho dílem je i baldachýn nad hrobem sv. Petra..

Interiér chrámu je také velkou galerií umění, jmenujme alespoň pomník papeže Alexandra VII. (majstrštyk 80-letého Berniniho z roku 1678), nádherné sousoší Piety (dílo 24-letého Michelangela z roku 1499) nebo sochu sv. Petra (Arnolfo di Cambio, okolo roku 1300). Pro nás může být zajímavá i skutečnost, že mozaiky v lunetách zobrazují – mimo jiné – také sv. Václava a Cyrila s Metodějem.

A je čas na prohlídku svatopetrského náměstí (Piazza di San Pietro), geniální architektonické řešení Lorenza Berniniho z let 1656-1667 (škoda, že jsem v té době ještě neznal film Eurotrip, díval bych se na něj tak nějak veselejii). Náměstí tvoří elipsa, obklopená čtyřmi řadami 284 dórských sloupů s jednotnou výškou 20 metrů. Nachází se zde i dvě fontány (Maderno, 1613 a Bernini, 1675) a egyptský obelisk ze 13. století před Kristem. Ten do Říma přivezl císař Caligula a na náměstí stojí od roku 1586. Při papežském vánočním a velikonočním požehnání (urbi et orbi) je náměstí schopno pojmout až 400 tisíc věřících. Nás tady tolik ale nebylo …