Řím – kostel Panny Marie nad Minervou (Roma - Chiesa Santa Maria sopra Minerva)

Pozoruhodná stavba baziliky Santa Maria sopra Minerva se nachází nedaleko antického Pantheonu na půvabném náměstíčku Piazza della Minerva. Je považována za vůbec první gotický kostel ve Věčném městě a současně i za hlavní římský dominikánský chrám. Své jméno získala bazilika díky tomu, že je postavena přímo nad základy chrámu, zasvěceného bohyni Minervě, a pocházejícímu – snad – z období kolem roku 50 př.n.l. Po zničení tohoto chrámu zde vzniká v 8. století – již křesťanský – kostel Panny Marie. Okolo roku 1260 získává chrám dominikánský řád, kterému kostel i s „přidruženým“ Klášterem patří dodnes.

Stávající trojlodní bazilika byla postavena v letech 1280 až 1370. Kostel prošel stavebními úpravami již v období přelomu 15. a 16. století. Skromné průčelí se třemi portály a třemi kruhovými okny však pochází až ze 17. století a rafinovaně skrývá interiér, ve kterém se nachází krásná oblouková klenba s modrým pozadím se zlacenými hvězdami, zdobená navíc zlatočervenými žebry. Průčelí kostela sice vidíme v podobě barokní přestavby, ale interiér chrámu byl v 19. století regotizován. Za autora barokní přestavby je považován Carlo Maderno, švýcarsko-italský architekt a jeden ze „zakladatelů“ barokní architektury.

Do základů stavby, jejíž součástí jsou dva dochované pozdně gotické portály z 15. století, bylo pohřbeno tělo Svaté Kateřiny ze Sieny (hlava světice byla ponechána „doma“ v Sieně). Její náhrobek se nachází před hlavním oltářem. V chrámu je pohřbeno také pět papežů a tři kardinálové.

Chrám Santa Maria sopra Minerva můžeme dnes považovat také za galerii, v které se nachází množství cenných uměleckých děl, zejména z období 15. a 16. století. Mezi nimi vévodí socha vzkříšeného Krista s křížem a poutnickou holí, kterou v letech 1519-1521 vytesal z carrarského mramoru Michelangelo. Kristus je zde postavou příběhu Quo vadis a předpokládá se, že sochu zřejmě dokončil již někdo z Michelangelových žáků. Bronzová bederní rouška, zakrývající Kristovu nahotu, byla přidána později. Představitelům objednavatele sochy, tedy církvi, vadilo, že v chrámu božím stojí nahá postava. Vyhnání z ráje bylo zapomenuto …

Dále zde můžeme vidět zázračný obraz a fresky od – zde pohřbeného - Fra Angelica (kaple sv. Dominika, příčné loď), oltář s Romanovými obrazy Zvěstování a Nanebevzetí Panny Marie (rok 1485, boční loď), nádherné fresky Fra Filippina Lippiho, líčící „triumf“ sv. Tomáše Akvinského (rok 1488-1492, kaple Caraffa), cennou výzdobu i architekturu kaple Aldobrandini nebo náhrobky a Památníky od Ligoria, Cosmy, da Fiesoleho nebo Berniniho. zajímavostí je i mračící se pohřební socha papeže Pavla IV., velkého inkvizitora římské protireformace. Jeho podoba se šklebem ve tváři a hrozivě zdviženou paží děsí dodnes.

Samotnou kapitolou jsou náhrobky papežů Lva X. a Klementa VII. Jsou vytesány do podoby triumfálních oblouků a stojí proti sobě vedle hlavního oltáře. Oltáře postavil Antonio da Sangallo ml., sochařská výzdoba je dílem Baccia Bandinelliho. Sochy samotných papežů vytvořili di Montelupo a di Baccio Bigio. V podobě obou náhrobků se snoubí etruský styl s vlivem Michelangela.

Bonifaziho a Maruscelliho varhany z roku 1628 byly rekonstruovány na počátku 20. století.

Kostel je součástí významného dominikánského kláštera ze 14. století. Ten byl v 16. století rozšířen a přestavěn. V gotickém konventu, postaveném v letech 1280-1330 se konaly slavné soudy, například s Gallileem Galileim. Cennou výzdobou klášterních prostor jsou Allegriniho fresky z roku 1660 a dnes zde sídlí – mimo jiné – sněmovní a senátní knihovna.

Na závěr přidám ještě několik postřehů a běžně neuváděných zajímavostí.

Zvláštností chrámu Santa Maria sopra Minerva je – pro Řím zcela neobvyklé – provedení v gotickém slohu. Tento kostel je považován jediný příklad gotické architektury v Římě. Americký historik Michael Brouse tvrdí, že tato jedinečnost je způsobena tím, že v době rozkvětu gotické architektury zažívá Řím bratrovražedné boje římských rodin, prázdné církevní pokladny, období „antipapežů“ ve francouzském Avignonu a celkový úpadek umění z důvodu nedostatku patronů a sponzorů.

Kdo by také čekal, že za masivním barokním průčelím, mnohdy bez zájmu míjené památky, se nachází jediný gotický kostel Věčného města. Jediné místo italské metropole, kde se návštěvník shledá s ogiválními klenebními oblouky. Ale i zde je naznačeno, například mramorovou podlahou a korintskými sloupy, že gotika nemá v Itálii zcela "domácí prostředí."

V každém případě lze konstatovat, že tento chrám, částečně připomínající středomořské Chartres, je „naplněn k prasknutí“ uměleckými poklady. Jejich „nadbytek“ a duchovní síla způsobuje, že běžný návštěvník má problém se soustředit na jednotlivé exponáty. Vždyť se zde nacházejí kaple a hrobky velkých římských rodin i papežů a kardinálů, dlouhé řady sarkofágů i galerie soch, fresek, obrazů a mozaiky. A vlastně … vyberte si sami.

Před průčelím chrámu se – jako bonus - nachází roztomilá socha veselého slůněte, které nese na hřbetě malý egyptský obelisk, nalezený v ruinách chrámu bohyně Isis, nebo-li staroegyptské Eset. Jedná se dílo z roku 1667, které symbolizuje papežskou (církevní) sílu a moudrost. Jeho autorem je „svatopetrský“ Gian Lorenzo Bernini.