Za zlínským poutním místem do Štípy a do lázní Kostelec

Fotografie (45) • Foto: Franta

Po dohodě s chotí, kam že bude směřovat dnešní výlet - k největšímu poutnímu místu za periférií Zlína a pak ke starým lázním v Kostelci - nastupujeme do prostředku MHD. Výhled z okna ven napovídá, že právě začal předposlední měsíc roku: však také „listů spad“ pokrývá každou volnou plochu parků, luk, okrajů pastvin i lesů, kam jen oko dohlédne. V Kostelci vjíždíme do tak husté mlhy, že by se za ni nemusela stydět ani metropole britských ostrovů... a když vystupujeme u Lešné ven, není vidět dál jak na dvacet metrů! Docela by nás zajímalo, co si o tomto přírodním jevu myslí někteří exoti z naší nejkrásnější zoologické zahrady, a co v něm vidno z takového slona či žirafy, ale to se bohužel dnes nedozvíme. My se totiž ke vstupu do ZOO obracíme zády a kráčíme po silničce k okraji štípské zástavby. Tady zjišťujeme náš trapný omyl: v tom neprůhledném vzduchu jsme se maličko „sekli“ - abychom se dostali do centra obce, musíme otevřeným sadem sestoupit na silnici, ležící níže ve svahu. Procházka v mlze mezi ovocnými stromy má ale také svoje kouzlo, o čemž svědčí spokojené vrnění našich fotoaparátů... a když pak už kráčíme po té druhé cestě do středu Štípy, začíná se mlha pomalu zvedat.

Zpoza hřbitovní zdi na nás vykoukne romantická stavba. Otevíráme branku žalova. Objekt, připomínající honosnou kapli, je jednoznačně jeho největší dominantou. Ale ona to ve skutečnosti žádná sakrální stavba není, jedná se totiž o rodinnou hrobku Seilernů. To je ten rod, který vládl na Lukově a Lešné... a kterému vděčíme za stavbu nádherného zámku v areálu dnešní ZOO. Zámek , stejně jako hrobka na novém hřbitově, byly vystavěny začátkem minulého století v historizujícím slohu. Jak vidíme podle hloučku svatebčanů, tísnících se u vchodu do hrobky, slouží tato občas i jako kaple a dá se v ní uzavřít sňatek. Což o to - romantické místo to určitě je, ale mít svatbu v bezprostřední blízkosti hrobů nám připadne trošičku morbidní. Ještě že se ty obřady konají za denního světla a ne třeba o půlnoci, kdy nastává hodina duchů... protože co kdyby, že?

Od hřbitova už to máme jenom kousek k nově zrekonstruovanému Mariánskému náměstí, jemuž vévodí kulisa barokního kostela a přilehlé podélné budovy, připomínající klášter. Růžovobílá fasáda baroknímu skvostu velmi sluší, ale zdali je i novodobý rynek důstojným protějškem historické památce, tím si už tak jist nejsem. Něco mi na něm prostě vadí... Více než vzhled moderního náměstí ale naše zraky neustále přitahuje jednolodní chrám. Obcházíme si ho celý kolem dokola, vzadu míjíme chráněný strom. Pod korunami těch ostatních se schovávají barokní sochy tří světců, z nichž se nám nejvíce líbí svatý Josef v roli pěstouna, a chovajícího v náručí malého Ježíška. Mezi budovou chrámu a patrovým torzem „kláštera“ s veřejným WC se průchodem vracíme zpátky na Mariánské náměstí. Neodolám a jdu zkusit štěstí ke vstupním dveřím. Je otevřeno, ale moji radost vzápětí kazí pohled do interiéru chrámové lodi, která je až po strop zastavěna lešením. Dnes se tedy jeho nádhernou barokní výzdobou a „zázračnou“ soškou Madony nepokochám...

Jak vlastně vznikají takováto poutní místa? Francouzi mají moc hezké rčení: „Cherchez la femme“, které platí zvláště v tomto případě. Tady ve Štípě je ale nutno zmínit se hned o třech ženách. To si ale napřed musíme v našich myšlenkách na chvíli odmyslet celý tento převážně barokní komplex a přejít k jižní straně náměstí, kde se krčí skromná stavba starého štípského kostelíka. Do dnešních dnů je z něj k vidění jen chrámová loď, honosící se gotickým vstupním portálem. Dříve vedle něj stávala fara a starý hřbitov, z něhož zůstaly jen prastaré náhrobky, stojící u zdi jakéhosi hospodářského stavení. Právě tento kostel se stal útočištěm první ženy - slavné Štípské Panenky Marie. Jedna z nejstarších dřevěných Madon na Moravě zdobila dávno zaniklý kostel v Kostelci, odtud ale záhadně zmizela, aby se po čase objevila s velkou září na místě toho dnešního štípského... Je pozoruhodným jevem, že veškeré církevní zázraky se odehrály vždy v dobách dávno minulých a dnešní populaci se důmyslně vyhýbají. Je to snad proto, že my - lidé moderního věku, žijící hektickým shonem, si takovýto projev boží pozornosti nezasloužíme? Je to snad proto, že všechny tyto zázraky byly určeny jenom lidem věřícím? Anebo je tomu tak proto, že... až se zdráhám tato slova napsat, ať mne za moji rouhavost někdo neukamenuje...jsou všechny tyto takzvané „zázraky“ jenom historickými falzy???

Ať už je tomu jakkoli, v minulosti právě tady vznikl zárodek silného mariánského kultu. Díky údajným zjevením a zázrakům sem začaly brzy směřovat náboženská procesí a malý kostelík při mších brzy praskal ve švech. Samozřejmě, že se už tehdy uvažovalo o stavbě kostela většího, ale doba a hlavně nedostatek hotovosti to nedovolil. Poté se ale přihodil jeden novodobý zázrak a na scénu přichází další žena. Tentokrát je to ale ryze pozemská bytost... a díky ní sen tisíců věřících málem dojde svému naplnění. Dovolte mi, abych vám o osudech této ženy, kterou historie zná jako Lukrecii Nekešovou z Landeka, pověděl pár slov. Je to příběh skoro jako z pohádky, ale toto už musíte posoudit vy sami:

Už v raném dětství se malá Lukrecie stala sirotkem a byla svěřena do opatrovnictví ke svému strýci, pánu hradu Lukova. Jeho první žena Barbora měla na malou cérečku silný katolický vliv a roznítila v ní silnou náboženskou víru. Když se děvče proměnilo v mladou dívku, strýc náhle zemřel. A protože neměl ze svých, celkem tří manželství, jediného potomka, stala se jedinou dědičkou právě Lukrecie. Nutno dodat, že dědičkou mimořádně bohatou, protože ujec nejenomže byl dobrým hospodářem, ale patřilo mu panství Lukovské a Vsetínské. Poručnící Lukrecii v jejích 17-ti letech provdali za Archleba z Víckova. Manžel byl sice jednou tak starý a velkým stínem pro Lukrecii jistě bylo i jeho jiné náboženské vyznání, ale věřme, že tyto okolnosti neměly na události v manželském loži pražádný vliv, protože se Archleb žádného potonka stejně nedočkal. Když po osmi letech od svatby manžel umírá, možná se Lukrecii hodně ulevilo, protože o lásce mezi těma dvěma se hovořit opravdu nedalo...

Smrt chotě ale mění její společenské postavení, neboť kvůli velmi rozsáhlému majetku - patřily k němu 4 městečka a na 40 vesnic, se Lukrecie rázem stává jednou z nejbohatších vdov na celé Moravě! Netrvalo dlouho a mladé vdově byl olomouckými jezuity domluven další sňatek. Novým ženichem se tentokrát stal vojenský důstojník, jehož jméno asi nebude nikomu z vás neznámé - nebyl jím totiž nikdo jiný, než samotný Albrecht z Valdštejna, stojící teprve na prahu své vojenské kariéry. Zdálo by se, že tohoto protřelého vojenského harcovníka dohnalo k oltáři jenom nesmírné bohatství nevěsty, ale opak je pravdou! Nevíme sice, nakolik byla Lukrecií nevěstou spanilou či nikoliv, ale mezi těmi dvěma proběhl ten tajemný chemický proces, kterému v civilizované společnosti říkáme láska... a ženich s nevěstou se měli převelice rádi! Kdo ví, jaké by byly další osudy proslulého válečníka, kdyby měl s Lukrecií potomka... a kdyby mu čím dál víc churavějící manželka po šesti letech soužití najednou nezemřela...

Ranou osudu a žalem naprosto zdrcený Valdštejn nechal její pozůstatky uložit do starého štípského kostela. Až o rok později začal plnit Lukreciina přání, ke kterým mu ona před svým skonem přispěla velikou částkou. Do Štípy přijeli najatí stavitelé, řemeslníci a umělci až z daleké Itálie a začalo se se stavbou velkého kostela a kláštera. Protože zesnulá choť nevyjádřila jasně, který řád se v něm má usadit, v tomto směru se udělal takový tehdejší konkurs. Vítězem se stali kartuziáni z Dolan u Olomouce. Když byla stavba v nejlepším, nastala období stavovských povstání a práce se musely zastavit. Nakonec v této době, plné zmatků a nebezpečí, Albrecht Lukovské panství prodává a stěhuje se spolu s manželčinými pozůstatky do Jičína v Čechách. V jeho sousedství - ve Valdicích, pak vzniká podle štípských plánů úspěšná realizace stavby nového kláštera. (Žel, prohlídku jeho interiérů si v současnosti mohou dovolit jen největší vyvrhelové naší společnosti...) Ve Štípě se stavební práce zastavily téměř na jedno a čtvrt století. Až přichází rok 1743 a na scéně se objevuje další donátorka, Antonie - hraběnka z Rottálu, která věnuje na přestavbu starého kostela ve Štípě veliký finanční obnos. Novému faráři se ale tato představa nelíbí, on usiluje o dostavbu chrámu nového. Za pomoci sbírek a dalšího zvelebování majetku pak docílí toho, že se stavební práce opět naplno rozeběhnou... a po dlouhých 18 letech je nádherný barokní chrám r.1765 olomouckým biskupem slavnostně vysvěcen. Klášter ale nebyl dokončen, namísto něho se dlouhá budova stala sídlem fary a později k ní přibylo ještě jedno patro. V obytném komplexu pak žily od 70. let minulého století až do r. 1995 řeholní sestry...

Takže - toto byl velmi úmorný „výlet“ za historií štípského mariánského poutního místa. Všem čtenářům, kteří se dokázali pročíst až sem, převelice děkuji a nyní už se vrátíme do současnosti ke zbytku našeho výletu... Po prohlídce areálu tentokrát navštěvujeme místo ryze světské - vždyť nejenom duchovnem a krásou je živa naše tělesná schránka! Příští naše kroky proto směřují do Štípského šenku. Je to krásná a útulná restaurace, skvěle tu vaří a dokonce tu mají - ne izbičku pre opilcov - jak by možná řekli bratři Slováci, ale stylovou jizbu, určenou k příjemnému posezení při různých akcích. Po dobrém obědě nám sice další spoj ujel těsně před nosem, ale kdo by s plným břichem za ním jako blázen utíkal - vždyť do starých lázní v Kostelci to odtud není daleko...

Posledním pohledem se loučíme s celým barokním areálem a novým Mariánským náměstím... a já najednou pochopil, co mi na něm vadí: rynek je to pěkný, což o to, ale jeho téměř uniformní duch se hodí do moderního centra jakéhokoliv města a ne jako přídomek ke krásné historické památce. Chybí tady útulno, ty rozsáhlé plochy s mozaikou dlažbou, několika lavečkami a tou trochou zeleně pocit příjemnosti nenavodí ani omylem... tady měla být nějaká vodní plocha, obklopena zelení, tady měl mistr architekt zahodit pravítko a pokusit se alespoň o imitaci rozmáchlých barokních tvarů v dlažbě náměstí a tvaru okrasného stromoví. Takto je celek studený jako psí čumák, architektura ve stylu tolik diskutované chobotnice přece patří do moderních měststkých čtvrtí a ne do historických center našich měst!

Přicházíme do Kostelce a zde si prohlížíme torzo kdysi slavných lázniček. Moc z nich nezůstalo, neboť soudruzi neměli čas a ani trpělivost na jejich údržbu. Když velká část jejich objektů zchátrala a musela být zbourána, vybudovalo se v šedesátých letech nahoře na kopci v „pseudobaťovském“ slohu veliké stavení nové, dokonce čtyřpatrové s hotelem, restaurací a samozřejmě bazénem. Po převratu k němu přibylo velké golfové hřiště. Staré pavilony se dočkaly také obnovy, ale s těmi hnědými plastovými rámy moderních oken se punc starobylosti z takto zrekonstruovaných staveb nadobro vytratil... Prý byly všechny kdysi hrabětem Seilernem vystavěny v hodně pozdním barokním stylu... při pohledu zblízka by ale jeden řekl, že později přešly empírem, secesí, socialistickým realismem a kdovíčím ještě... Objekty se ale zachránily. Nyní jsou spodní pavilony využívány taktéž k lázeňským účelům a hostům je k dispozici blízká restaurace a cukrárna. A také naprosto novodobá bizarní kaple, jak jsem zjistil při focení při průzkumu potoka: lávkou jsem se dostal na druhý břeh a chodníček mne přivedl k bývalému zastřešenému altánku pro muzikanty, kteří odtud vyhrávali k pobavení lázeňským hostům. Nyní stačilo na tomto opuštěném místě změnit tvar střechy... a vida, máme tu kapli! Má sice dosud nevzhlednou betonovou podlahu, ale hlavní stěnu zdobí obraz Štípské Madony. (A tak jsem nakonec tu proslavenou sošku přece jenom uviděl, byť jenom na obrázku...)

Poslední aktualizace: 19.3.2014

Za zlínským poutním místem do Štípy a do lázní Kostelec na mapě