Zemí nikoho, aneb V.Ú. Libavá, tajemné šachty v údolí Budišovky, romantické údolí Bystřice 2.díl
Minule jsme nakouknuli klíčovou dírkou do vojenského újezdu Libavá. Respektive, jen jsme čmuchali okolo. Zatím to zvenku vypadá zajímavě. Nejdříve si ale zajedeme prohlédnout Potštátské skalní město na opačné straně od města. Název zní přitažlivě. Ale asi to bude jen polévka před hlavním menu.
Před skalami za okrajem silnice se chystá dvojice horolezců do stěny. Za chvíli se dostavuje další. Za tou první se sunou ještě jiní. Na spodku skály je barevná, už trochu zvětralá malba svastiky. Po části jejího obvodu je sice několik hákových křížů, ale jsou tam i další znaky. V několika řadách od obvodu ku středu. No, na to nemáme ani znalosti, ani vzdělání. Nelámeme si nad tím hlavu.
Výhled ze skal mezi korunami stromů asi moc nebude, jsou to jen mlsnoty pro horolezce. To není naše parketa. Máme před sebou kilometry neobvyklým územím. Pokračujeme tedy dál podle našeho plánu do vojenského prostoru.
Začínáme východně od Potštátu, v jihovýchodním výběžku Vojenského Újezdu, u rybníku Harta. Hned na počátku jsme se nějak zamotali a podle něj vykročili špatně. Cesta zmizela a kus před námi vidíme oplocení. Tlačí nás doprava, jinak, než bychom měli. A to dost. Jó zkratky.
Nakonec se nám zdaří nabrat tušený kurz. Jenže volná luční plocha končí u nepropustného, nepěstěného lesa. Cesta k cíli nebude jednoduchá. Nelze jinak, než se tím probít. Kličkujeme mezi keři a mladými stromky tak, abychom aspoň hrubě drželi přibližný správný celkový kurz.
Zatím se jedná o hodně hustý a neudržovaný les. Střídavě nám uhýbá ven, pak se vrací. Stromy a keře tu rostou, jak je napadne a jak se jim podaří v konkurenci ostatních prodrat vzhůru. Nám nezbývá, než se tím pralesem prodírat přibližně ve směru bývalé cesty.
Trochu jsme se od sebe vzdálili. Každý jsme si vybrali zdánlivě jednodušší prodírání. Jenže nakonec se ukázalo, že bylo úplně jedno, čím a jak kdo z nás obcházel kdejakou hustou pichlavou neproniknutelnou houštinu. Vzdálenost asi 200 m kličkujeme v tom neproniknutelném hustém porostu skoro hodinu. To pro pochopení, jak to tu vypadá.
Do újezdu lze zcela jednoduše a pohodlně vejít po vojenské silnici v jiném místě. My si však chceme užít divokosti a místa netknutá lidskou nohou. Přesto ale, pokud možno po lesní cestě, či pěšině, ale není to důležité.
No, to jsme si tedy dali. Je to tady skutečně jako v džungli. Bez mačet se nedá tou děsnou vegetací kupředu bez problémů postupovat. Tady najednou nejsou stromy těsně u sebe, zato ale asi 1,6-2m vysoká tráva s kopřivami až metr a půl vysokými. Kopřiva jen popálí a po chvíli už o tom nevíte. Mezi nimi se však ukrývají navíc ostnaté ostružiny. Znáte to. Když se zapíchnou, nejde je vykroutit holýma rukama. A mají zahnuté trny, jako kočka drápy. Takže ven jen pozpátku. Nejhorší je, když se do vás zatkne několik šlahounů najednou z různých stran.
Problém je v tom, že se to zhoršuje pozvolna. Jde to, ale špatně, Pak hůř, ale stále ano. Pak už hodně problematicky a stojí to moře námahy. Až vás to nakonec zastaví úplně. Pak to už nejde nikam. Jste v obklíčení.
Z toho porostu nám čouhaly pouze hlavy. Tak nějak asi vypadá skutečná džungle. Jenže bez kopřiv a trnů. Ještě 2 týdny jsem měl po nich na stehnech strupy od krve. Trn propíchne bez poškození látku a zapíchne se do kůže. Tu samozřejmě poruší. Liány by byly lepší.
Měli jsme se vrátit a začít od začátku. Teď už se ale nevzdáme.
Pěkně ve mně hrklo, když z těch houštin moje vystrčená hlava spatřila asi 30 metrů od nás stádo divočáků. Z nichž černý velitel v čele harému, výhružně chrochtajíc se k nám z boku blíží a vyhrožuje. Tomu by se to s jeho tuhou srstí proráželo džunglí! Naštěstí se zastavil u jakéhosi plůtku, který v jedenapůlmetrovém houští vůbec nebyl vidět. Za plotem už jsme hrdinové. To by tak ještě scházelo. Nebýt plůtku, tak nevím. Už bych tohle asi nepsal. Zamotáni do trnů bychom ani couvnout nemohli. Ale záviděli jsme mu tu mýtinku bez trnů a kopřiv mezi keři na jeho straně.
Trpělivost přinesla růže v podobě o kus dál začínající nebo končící silničky. Jak jsme zjistili, jen kousek od našeho startu. Ale stejně až tam nevedla. Proklatě. To to pěkně začíná. Takto se v nepřehledné buši zamotat.
Během další cesty, už pohodlné chůze vojenskou silničkou, překonáváme třikrát hranici újezdu. Zpočátku jsme podle ní jen postupovali na SZ, vzápětí už ale překonáváme jeho třetí hranici. A to tentokrát na déle. Jsme uvnitř vojenského újezdu.
Silnička vede po okraji větší světliny s udržovanou loukou. Zřejmě nějaký příslušník armády si tu pořídil v klidném, nefrekventovaném prostředí chatku.
Teď se nám momentálně, a zatím, trochu daří. Po silničce se to štrádluje. Jen se postupně úží. Překračujeme potok Veličku. Okolí se stále mění. Rychle se střídají mýtiny s lesem. Je to však nádhera. Poklona vojenským lesům. Všechny komponenty přírody, travnaté úseky, neuspořádaná mlází, a mladé stromy. Pak zase dospělý, krásný les. A ty občasné, nádherné vysoké solitéry! Jak je možné, že přežijí? Tady nejsou bouřky? Či je to klam, a jsou z umělé hmoty? Takhle jsem si to představoval. Všechny stromy zdravé. Jak to ty Vojenské lesy jenom dělají? Prakticky na celé ploše, ze všech stran, jsme nezahlédli jediný suchý strom! Samozřejmě ani skládky pokácených nakažených. Tady si zřejmě dřevařská loby nepřijde na své. Jejich pěstírny brouků sem nedosáhnou. Ta buš na okrajích je možná zastaví.
Na 2,5 km, tedy bez toho počátečního kufrování, docházíme opět k lesu s další, vnitřní hranicí vojenského prostoru. Bez vyššího povolení, nebo vojenských výložek, už nepřekročitelnou. Musíme zahnout doprava, což nám nevadí. Je to v souladu se správným naplánovaným směrem.
Pak na nejbližších 300 metrech překonáváme dvě křižovatkové zatáčky. Na první odbočujeme vpravo. Není nad pečlivou přípravu, jinak by se tu člověk asi brzy ztratil. Neznačenými křižovatkami se to tu jen hemží, neboť vojenský újezd je protkán množstvím stezek. Samozřejmě neznačených. A také odnikud nikam.
U druhé se dáváme zase vpravo. Vlastně, chtěli jsme. Zastavují nás tak obrovské zralé a sladké ostružiny, jaké se mohou urodit jen ve vojenském lese. V lese bez lidí. To nejde přejít. To zde nemůžeme nechat jen tak.
Naštěstí těch keřů u cesty na tu naši stranu není zase tak moc na dva sběrače. S černými hubami pak spokojeně klesáme ke dvěma pěkným rybníkům na Heřmanickém potoce.
Přecházíme po hrázi a následují dvě další křižovatky čím dál menších cest. Za odbočením doleva na odbočce další lesní cesty se ocitáme u dalšího, menšího lesního rybníku. Hravě přebíháme hráz. Rybník, jako malovaný. Mám menší potíže s kotníkem levé nohy. Děláme tedy malou přestávku a já si onu končetinu smáčím do chladné rybniční vody.
Po krátkém servisu mého podvozku pokračujeme podél rybníku, tentokrát na SV. Hranice vnitřního omezení vstupu tu dělá velký oblouk a my si ho zkrátíme pestřejším terénem, než by byl méně zajímavý obchvat čistě bezlesým prostředím. Zajímavým terénem cesta lépe utíká, i když se jedná jen o 1,5km k další křižovatce. Tady se musí doprava a nějakou dobu se držet podél vnitřní hranice.
Perfektně osvěžené, nám nožičky pěkně frčí, že přehlédneme správné odbočení. Cesta se v reálu stáčí doprava. Kdežto my musíme na mez, kde má podle mapy cesta pokračovat. No, není to poprvé, co jsou v této oblasti mapy notně nepřesné. Je to tak v pořádku, aby se vojsko naučilo orientovat v terénu podle jiných znaků, než nabízí mapy, a než jsou cesty. I tady jsme to zjistili už po 100 m. A to ke své nelibosti, neboť se nám předešlý obrázek krajiny líbil více.
Cesta samozřejmě na poli zmizela. Bohužel nás trasa tentokrát musela vést nezáživným úsekem po kraji sklizeného pole. Které navíc bylo před časem hnojeno evidentně materiálem z nějaké žumpy. Bylo to dobře vidět na nezničitelných vlhčených ubrouscích a kapesnících, rozhozených po celém poli. Zdáli to vypadalo jako sněženky. Těžko říct, co tam na jaře zasejí. Ale budou tam určitě i po další podzimní orbě, kdy vyorají ty nerozložitelné z minulého roku. Pole bylo dlouhé asi 2 km, ze kterého my jsme museli ujít asi 1,5 km. A pak si řeknete, ryzí, nedotčená příroda ve vojenském, nepřístupném území. Za to ovšem nemohou vojáci, nýbrž uživatelé a výrobci.
Nezhnuseni pokračujeme dál nádhernou krajinou. Nyní větší kus pěknými, dospělými zdravými lesy. Jen naše trasa se teď neustále všelijak kroutí severně od Barnetova kříže. Musíme věnovat větší pozornost na různé odbočky a hlídání svého směru. Což nám potíže nedělá, neboť jsme si kdysi, v době temna, vyzkoušeli orientační závody.
Cesta stále nenápadně stoupá, docela pohodlně. Přibývá skvělých výhledů, které by tu člověk nečekal. Vychutnáváme si překrásné přírodní scenérie. Stále úžasná, pohádková příroda, ticho, nikde ani človíčka. Možná, že jsou tu i ptáci méně slyšet, protože krajina je tu tak kouzelně, až bizarně členitá, že ptactvo je více rozptýleno spíše uvnitř lesů.
Nicméně se začínají spíše ozývat hlasy našich prázdných útrob. Zastavujeme tedy konečně u jedné menší hromádky klád, první, za celou cestu, abychom žaludky naplnili.
Jsme prakticky na nejvzdálenějším místě od civilizace. A varovné cedule zřejmě nelžou. Neboť kousek od cedule „Pozor střelba“ nalézáme na cestě dvě znehodnocené patrony z pěchotní zbraně. Jako by je přejel pás těžké techniky.
Tady na náhorní plošině, hodně přibylo nádherných solitérních stromů. Jsou to rozhozené klenoty. A o kus dál můžeme nalevo sledovat malebnou skupinku tančících břízek. Paráda, kam oko dohlédne. Znovu se teď kochám fotkami odsud. Tady je krajina nejhezčí. Ocitáme se tu na plochém vrcholu Malý Srnov, ve výšce 605 m n.m. Vůbec nám nepřišla ta stovka metrového převýšení, že bychom stoupali. Jen na výhledech je to znát. Právě výhledy umožňuje skvěle členitě utvářená krajina.
Za Malým Srnovem děláme vpravo v bok ke zpáteční cestě. Nejprve k JV, pak už na jih. Odsud je vidět v dálce asi 35 km silueta zalesněného beskydského hřebenu.
Nelze jinak, teď už to půjde z kopce. Ale stále nás provází impozantní výhledy, kterými se loučíme s tou nádherou. Trochu posmutníme, že se musíme zvolna loučit s těmi jedinečnými zážitky.
A právě zde se noříme do oblasti absolutně bez cest na mapě. Po půlce kilometru od odbočky na JV, na mapě.cz cesta končí. My jsme na to ovšem připraveni. Ještě 2 km musíme držet stejný směr a neodbočovat. K tomu jsme si ještě v klidu domova připravili pro „zemi nikoho“ systém bodů GPS. A jako pojištění máme i buzolu. Tohle dobrodružné zpestření nám působí potěšení, takže zapomínáme i fotit. Jen sledujeme, zda máme správný kurz, bez ohledu na cestu, která ať je, nebo ne, či ať se klikatí jak chce.
Od následující křižovatky pak procházíme asi 6, nebo 7 křižovatek, které ani nepočítáme. Jen je důležitá ta po 2 km, na které odbočíme doleva v kurzu JV. Je to v malém lesíku. Samozřejmě ve V.Ú. nejen, že neexistuje žádné značení, ale samozřejmě také nefunguje „Panorama.cz“, kterou v terénu stejně nepoužíváme. O to je cesta dobrodružnější.
Zrovna v těchto končinách se řídíme buzolou. Je to jistější. Bylo by zbytečné nachodit více km, než je nutné. Klade to trochu větší nároky na sledování a kontrolu směru, když se stezka různě kroutí a přitom míjíme různá rozvětvení, či občasnou její ztrátu. To nám bohužel odvádí myšlenky na focení. Což je škoda. Krajina stále nádherná, panenská. Pěšiny, či stezky zvěře mizí a zase se objevují.
Nakonec se však přece dočkáme okraje začátku civilizace, kterou je obdělávané pole. Za ním už mapa ukazuje normální polní cesty.
V Potštátě si pak fotíme na celkem upraveném náměstí hodinovou věž-solitérní zvonici, sousoší Ukřižování sv. Jana Sarkandra a sv. Jana Nepomuckého a kostel sv.Bartoloměje. Ale v zákulisí také pár neudržovaných budov.
A co špatného na konec? Všechny hospody zavřené. Museli jsme poprosit na jedné svatbě o pivo. Jinak nám hrozila za celý den dehydratace. Nikde jsme nenarazili na pramen. Tam si pak v koutku a klidu užíváme právě prožité fantastické, panenské scenérie, umocňující klid a že jsme za celý den nepotkali živáčka, neslyšeli žádný hluk auta, ani letadla. Prostě lázně duše.