ZLATÉ HORY 2020 - 8.Za zatopenými lomy Žulovské pahorkatiny - 2.část

Cestopisy

Fotografie (79) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (79 fotografií)

kouzelnou krajinou k Píšťale

Vstoupit do fotogalerie (79 fotografií)

Od Vycpálka a osady Zelená Hora mne už čekalo putování jedním z nejlíbeznějších krajů, jaký jsem u nás kdy viděl. Krajem plným luk, hájů, remízků a zalesněných vršků, skrývajících pod korunami listnatých či jehličnatých stromů ohromné propadliny starých lomových jam, ozdobených mnohde na dně jezírkem... prostě a jasně: mé další kroky vedly fantastickou Žulovskou pahorkatinou!

Její severní neméně přívětivou část jsme s manželkou kdysi viděli už na naší svatební cestě, při níž jsme podnikli i túru z Kobylé územím oblíků na Venušiny misky, zříceniny Kaltenštejna, k lomu Rampa a naši cestu zakončili v Žulové.

Tam bude končit i dnešní moje, ale předtím mne čeká ještě spousta objevitelských zážitků. Tím prvním velmi milým je už ta kilometr dlouhá trasa vedoucí po výrazné polní cestě mezi lukami a lesíky k vrchu Píšťala, přičemž mi společnost po pravici na obzoru dělá modravý a až neskutečně vysoký hřeben Sokolského hřbetu Rychlebských hor.

Opravdu jsem si místy připadal skoro jako v pohádce, jejíž hlavní část nastala, jakmile jsem z dálky uviděl malebný kužel Píšťaly... a brzy poté pak, když jsem z lučiny na jejím úbočí vyšplhal k okraji hvozdu.

Dobře vyšlapaným chodníčkem mířícím přímo k vrcholu jsem pohrdl a pustil se po druhém, odbočujícím najednou ve svahu k prvnímu suchému opuštěnému žulovému lomu. Hned za ním se nacházelo dno mnohem většího, ozdobeného kromě zajímavých skalních stěn hned třemi malými jezírky. Jat zvědavostí, důkladně jsem interiér tajuplného lomu prozkoumal a přitom v největším z jezírek zahlédl i mladou plovoucí užovku.

Ale, Franto – a odkdypak mají užovky hřbet zdoben tmavými klikyháky?!

Pod skalními stěnami napravo chodníček končil a přesun dál znemožnil členitý kráter dalšího, tentokrát pro změnu soutěskovitého lomu. Nahoru k temeni kopce se ale naštěstí dalo vystoupit po skalní hraně mezi oběma starými těžebnými jámami.

Na hřebenu jsem pak byl odměněn pohledem na řadu skalek s přímo učebnicovým zvětráváním žuly a o něco dál i na tu slavnou skalní věž Píšťalu, podle níž dostal celý kopec jméno.

Zalesněný hrb Píšťaly o výšce 447 m je v okolní Žulovské pahorkatině jedním z mnoha, ale co na svém temeni a svazích pod příkrovem hvozdu skrývá za zajímavostí! Však byl také po právu vyhlášen Přírodní památkou o rozloze 16.25 ha. Hlavním předmětem ochrany jsou granodioritové výchozy (plus deset metrů vysoká skalní věž), které jsou díky skalním mísám na jejím vrcholu a dalším ukázkám zvětrávání a proměn tvarů slezské žuly řazeny v oblasti k těm nejpozoruhodnějším.

Další zajímavostí přírodní památky je výskyt mnoha starých opuštěných lomů a lůmků - místy i zatopených, jejichž tůně se staly domovem skokana hnědého a čolka velkého, obecného a horského. Stráně i témě kopce pokrývá smíšený les s dubem letním, břízou bělokorou a borovicemi, ale naprosto většinu stromů tvoří buk. Některé dřeviny si rostou vesele i na skalách (spolu se sleziníkem severním a osladičem obecným) a podrost lesa tvoří vřes obecný, metlička křivolaká, kapraď samec, třtina krovištní a také ostrůvkové enklávy biky bělavé a borůvky černé.

Pro mne se stala hlavním bodem toho všeho skála vypínající se z temene 447 m vysokého kopečka a pyšnící se libozvučným názvem Píšťala. Smíšený les s převahou buků obklopuje skalisko ze všech stran. To je naštěstí dosti vysoké a jen tak se v podrostu neztratí.

Směrem od severu byla má kukadla potěšena pohledem na její nejbizarní stěnu, který svou podobou připomínala pískovec.

Ve skutečnosti se jedná o monolitickou hrubozrnnou světlou slezskou žulu s kulovitou odlučností. Skalní stěna je členěna bohatou geomorfologickou výzdobou vzniklou zvětráváním. Horizontálně žebrovitými římsami a vertikálně ji zase zdobí četné protáhlé dutiny a výklenky. Ten největší horolezci nazývají Kaplí a nejvýchodnější převis zase Nosánkem. Skálolezci jsou kromě ptáků jedinými tvory, kteří mohou na temeni skály obdivovat tři stupňovité skalní mísy s dobře vyvinutými odtokovými žlábky, jednu mísu dvojitou a skalní sedadla, neboť my obyčejní smrtelnící se nahoru bez lana nedostanem.

Po dostatečném poobdivování se všem jejím geomorfologickým zajímavostem nezbylo, než se s úžasným „šutrem“ rozloučit a vyrazit zase dál.

Jelikož se nerad vracím, zvolil jsem směrem k lomu Rampa sestup severním svahem v domnění, že to bude zkratka.

No to jsem si dal!

Jen o kousek níž jsem musel obejít odvaly dalšího soutěskovitého lomu, pak se mi do cesty připletl zatopený lůmek s brčálově zeleným jezírkem a hned za ním se mi nožky zamotaly do spleti vzájemně propojených lomů s odvaly. Dokonce i na zbytek jakéhosi technického či ubytovacího zařízení bývalých lamačů jsem tady narazil.

Takže nakonec nebyl sestup severním úbočím kopce žádnou zkratkou, ale putováním skutečným labyrintem!

A věřte či nevěřte, ale natolik krásným, že se mi o něm dodnes zdává... a PP Píšťala se pro mne stala fenoménem!

Když jsem se na úpatí Píšťaly z hustého lesa vymotal, objevil se pode mnou lučinatý pozemek a dole v plochém údolí u potoka několik stavení. Stačilo k nim seběhnout, po silničce přejít k mostu a zde už se držet červeně značené tur.trasy. Zanedlouho mne přivedla k místu označenému směrovkou, odkud vedl vyšlapaný chodníček k další místní pozoruhodnosti – velkému zatopenému lomu Rampa.

Leží poblíž Černé Vody a díky kouzelnému prostředí, dobrému přístupu a pěknému koupání právem patří k těm nejnavštěvovanějším. Nad ohromnou protáhlou vodní tůní dosahující délky sto a největší šíře padesáti metrů (hloubku, nejsa potápěč, neznám) se naproti vypínala vysoká skalní stěna.

Možná, že i vy při pohledu na lom zažijete neodbytný pocit deja vu, a budete vzpomínat, v jakém známém westernu jste jej viděli, ale v těchto místech se nikdy žádný netočil. Snad za to může právě ta v našich končinách dosti neobvyklá romantika připomínající scenérii z Divokého Západu, kdy člověk jaksi podvědomě čeká, že vodní hladinu najednou rozčeří kánoe anebo že se náhle shora ze skal ozve divoký indiánský pokřik, nesoucí se až k nebesům.

Ale kdeže – nic takového tady nehrozí!

Já se tady v teplém raně zářijovém popoledni ocitl kupodivu naprosto samotinký a nepotkal zde ani živáčka. Až teprve po hodné chvíli přijel nějaký člobrda na kole, svlékl se a vyhledal osvěžení v chladivých vodách jezera. Chvilku jsem ho pozoroval, a pak znovu obrátil zraky k té impozantní a charakteristické skalní stěně, podle níž si tenhle lom nemůžete splést s žádným druhým: naříznutá skála má totiž vpravo klesající výstupek, který svým sklonem připomíná nakládací rampu... no a podle toho vlastně dnes nese své jméno.

V zadní části lomu jsem seběhl dolů na červenou trasu, vedoucí odsud po tělese bývalé železniční vlečky a záhy začal na její povrch nadávat. Ej věru, nešlo se po něm ani v kanadách dobře, to tedy značkaří neměli ani trochu dobrý nápad – to už bych daleko raději škobrtal po pražcích skutečné trati!

Navíc jsem dost času ztratil hledáním značení v prostoru rozcestí se silničkou, které v pokračování trasy chybělo v úseku několika set metrů! Na vině jsem byl i já sám, neboť ruce byly shnilé sundat ze zad batoh a podívat se na mapu...

Jak jsem tak po tělese vlečky se zaťatými zuby dupal dál a dál, naskočila v hlavě vzpomínka z putování z naší svatební cesty:

Též jsme od Rampy šli po náspu vlečky, poté přišli na louku a tady potkali jednoho starého pána. Na můj dotaz – jestli je tu někde poblíž další zajímavý zatopený lom, mi ukázal na polní cestu stoupající podél zalesněného hrbu vlevo od osady Andělské domky a řekl, že jeden takový se ukrývá na temeni kopečka a že k němu shora vede lesem odbočka.

Ten lom jsem tehdy našel a byl unešen krásou jezera, které se lesklo hluboko pod mýma nohama. Opatrně jsem tehdy odvalem sestoupil až k jeho hladině tvaru čtverce a v paprscích už nízko položeného slunce se pokusil nasvícenou skalní stěnu s jezerem věrohodně přenést na políčko kinofilmu. Tehdy jsem totiž ještě neměl digitál, ale věrnou Practiku...

Od té doby ale proteklo ve zlínské Dřevnici pěkných pár milionů hektolitrů vody!

I tentokrát jsem chtěl krásný lom nacházející se mezi již zmíněnými Andělskými domky a osadou Starost (součást Žulové) moc a moc znovu navštívit, bohužel trasa vedoucí po vlečce dala mým nohám pořádně zabrat. Takže se stalo, že jsem už o kus dál, kdy značení vedlo po pastvině, odbočku k lomu přehlédl a od spodního okraje osady Starost už se mi k němu nechtělo vracet.

Ostatně proč taky – snad se v těchto končinách kdysi snad zase vyskytnu... a navíc mám teď před sebou průzkum ještě dalších dvou zatopených kráterů!

Nakonec jich bylo dokonce o jeden víc: u tělesa vlečky, od něhož tentokrát dost nepochopitelně červená pokračovala do Žulové po silnici, na mne napravo z lesa vyjuklo ústí lomu, jehož dno pokrýval mokřad a jezírka velikosti povodňových kaluží a mezi nimiž divoce pobíhala lovící bílá kočka. Do bláta se mi zrovna moc nechtělo, takže jsem do jeho dosti zarostlého interiéru jenom letmo nakouknul a šel dál.

Po pár desítkách metrů mne zlákal dobře vyšlapaný chodník vedoucí zešikma lesem na blízký hřeben kopce. Nahoře byl přes pastvisko a silnici dobře vidět masív Boží hory. Bohužel ne ten slavný kostel, ale stěny velkého „suchého“ žulového lomu, z jehož vyrubaného kamení byl nejspíš vystavěn.

Podle náčrtku z mapy se na opačné straně pode mnou v lese mělo nacházet další jezero vzniklé po těžbě granodioritu, což nasvědčovala hluboká kráterová proláklina. Jenže ta byla bohužel kvůli mlazině tak neprostupná, že jsem ji musel celou dokola obejít a spustit se k zatopené části po hraně bývalé lomové stěny.

Tenhle lom kupodivu postrádal jakýkoliv rámec skalního defilé a oválná hladina větší vodní plochy byla ze tří stran lemována mladým, zato bujným lesním porostem. Celek připomínal romantické lesní jezero, zrovna takové, do jehož chladivých vod se za svitu měsíce tak ráda nořila „Divá Bára“, nezapomenutelná to postavička klasičky Boženy Němcové.

Jen o slabých sto metrů dál mne cesta vyvedla k poslední dnešní „skálovodní“ zajímavosti.

Z asi desítky zatopených lomů, které jsem dnes při putování Žulovskou pahorkatinou viděl, bych ho rozhodně zařadil do trojice nejatraktivnějších. Zatímco Arcibiskupský lom mne uchvátil tajemnou atmosférou a Rampa zase romantickou krásou, tak tenhle zvaný Transgranit ve mně díky svému tvaru, prostoru a okolí vyvolal náladu nejpřívětivější.

Z jihu byla jeho rozsáhlá, zhruba lichoběžníková hladina lemována travnatou pláží, výhledu na pravou část lomu bránil romantický ostrůvek porostlý bujnou vegetací, ale směrem k severu oči potěšilo bizarní skalní defilé, nádherně se zrcadlící na hladině jezera.

V okolí Žulové je sice podobných zatopených lomů víc, ale tento z nich má nejteplejší vodu a navíc se jako jediný jmenuje po dobývané hornině. Jedná se sice o název odborný, ale na druhé straně jsme všichni chodili do školy, a tak dobře víme, že granit = žula!

Před travnatou pláží stálo bývalé technické zařízení, sloužící původně jako přístřešek pro hrubou kamenickou výrobu a také jako kovárna. Dnes byly stoly a lavice pod ním k odpočinku využity milovníky koupání.

Kromě nich tam poněkud opodál seděl i jeden zarostlý chlapík, který se po chvíli silně potácivým krokem vydal směrem k Žulové, kam jsem měl kráčet i já. Cesta prudce klesala úzkým úvozem, lemovaným z obou stran vyskládanými kamennými zdmi.

V polovině „soutěsky“ se chlap zprudka otočil, zavrčel na mne něco ve smyslu: „Co chceš, debile?“... jenže vzápětí ztratil balanc a provedl se svým tělem několikanásobný pinp pong mezi žulovými zdmi. Poté zůstal sedět na bobku a držel se za hlavu, která naštěstí při střetu s tvrdým kamením nepraskla.

„Tož já možná su negdy debil, ale co si potom ty?“ zazubil jsem se naň, a pak už vyrazil dál k nedaleké obci Žulová.

Už z dálky jsem měl hezký výhled na největší dominantu městečka – na chrám sv.Josefa (a jeden z mála „hradokostelů“ u nás) vypínající se na nízkém, ale strmém kopčisku.

Předchůdcem sakrální stavby byl od středověku Frydberk, hrad loupežného rytíře Jana Wustehube, a ten z něj podnikal výpravy za kořistí daleko do kraje. Tomuto „ctihodnému“ šlechtici patřil rovněž hrad Kolštejn v Branné, který byl využíván k naprosto stejným účelům. Lapky se stali nejen Janovi potomci, ale kupodivu i Haugwicové, jimž hrad původní majitelé postoupili ve 14.století. Přítrž jejich řádění učinil až vratislavský biskup, když hrad vykoupil. Frydberk pak patřil dlouhá staletí do majetku biskupů, ale po vpádu Švédů se změnil v ruinu, a proto se dočkal proměny na pivovar.

V 18.století biskup Hohenlohe vyslyšel prosbu obyvatel Frydberka toužících po vlastním svatostánku a věnoval jim k němu pozemek s celým areálem bývalého hradu. Místním bylo líto zbourat tu - z místní slezské žuly nadmíru kvalitně postavenou - válcovou věž, bergfrit, kterýžto se z hradu jako jediný celý zachoval. Snížili jej proto o patro a nahoře vystavěli nádstavbu v podobě zvonice. Tím věž celkově dosáhla bezmála čtyřicetimetrové výše.

V přízemí probourali hlavní vchod do kostela, jež byl k věži v klasicistním stylu přistaven. Kvůli nedostatku místa v areálu hradu byla jeho obdélná loď neobvykle orientována od jihu k severu. Zbytek prostoru mezi kostelem a bývalými hradbami pak bezezbytku vyplnil městský hřbitov.

Nejlepší přístup k němu a kostelu vede od horního Josefského náměstí po mostě přes bývalý ve skále vyrubaný hlavní příkop. Na hřbitově mne zaujaly mnohé zajímavé pomníky mistrně zbudované ze zdejšího granodioritu, ale tomu nebylo proč se divit.

Žulová už od středověku proslula jako středisko těžby kvalitní slezské žuly a rovněž řemeslníků, zabývajících se jejím zpracováním. Před polovinou 19.století tady vzniklo několik velkých kamenických dílen, z nichž k největším patřila ta, již roku 1874 založil místní občan Hermann Franke. Firma se zabývala nejen těžbou, ale také leštěním, broušením a dalším opracováním kamene a o 12 let později ve Frydberku dokonce vznikla i první odborná kamenická škola.

Žulovský hřbitov byl nejen krásný, ale jeho návrší mi poskytlo i několik zajímavých výhledů. Kromě těch dolů na městečko zaujala hlavně kulisa protější Boží hory (527 m), jejíž vrchol zdobí chrám Panny Marie Bolestné. Pokud se domníváte, že byl rovněž postaven ze žulových kvádrů, máte pravdu.

No a to by bylo z dnešního nádherného putování Žulovskou pahorkatinou vše.

Pak už nezbylo, než pozvednout ze hřbitovní lavičky zadek a odbelhat se k zastávce busu ke spoji, který mne do Zlatých Hor odveze zpět za manželkou...

Poslední aktualizace: 28.1.2021

ZLATÉ HORY 2020 - 8.Za zatopenými lomy Žulovské pahorkatiny - 2.část na mapě