Ztráty a nálezy

Hemžíme se po zeměkouli jak ti mravenci, jenže na rozdíl od nich si budujeme hnízda soukromá. Taháme do nich co se dá a ztrácíme přitom čest, rozum a někdy i hlavu. Obklopujeme se předměty, které vůbec nepotřebujeme, ale běda, kdybychom o ně přišli – to by nejspíš byl začátek konce našeho nebytí!

Jsme rozmlsaní, rozežraní (a nevím co všechno ještě) a už vůbec si náš svět nedovedeme představit bez toho, co kolem sebe denně vidíme a na co jsme si tak navykli.

Bez aut, obchodů a internetu by se pro nás stal neobyvatelnou pustinou a naprostá absence elektřiny by jej změnila na planetu Chaosu.

 

Při fantazírování nad tímto „Velkým třeskem“ se nemůžu ubránit škodolibému úsměvu. Nesnáším totiž mobily a při představě milionů nešťastníků svírajících v rukou ty proklaté bazmeky, jimž znenadání dojde šťáva, je mi jich skoro až líto.

Páni, to by bylo psychó... to by byl masakr! Vždyť by se všichni najednou motali jako zombíci a nejméně půlka z nich by spáchala harakiri!

 

Vzápětí bych si dal nejraději pořádnou přes hubu: a co ty sám, blbče, ty snad závislák nejsi? Mobily rád nemáš, ale když jednou za čas nefunguje internet, jsi nervózní jak sáně v létě... a kdyby neměl jít už nikdy, tak se z toho posereš!

A kam (a hlavně jak) bys pak asi nahrával fotky, když už máš fotoaparát jen digitální?

Vždyť kdyby nebylo elektriky, ani tu baterii si nenabiješ!

 

Čert vem katastrofické vize, ono je kolikrát pohromou už jen to, když se náš veleoblíbený přístroj někdy pokazí anebo jej, nedejbože, někde zapomeneme. Přiznám se, že si ztrátu mé mašinky na cvakání obrázků ani neumím představit – vždyť to by pro mne bylo takové neštěstí, jakým je smrt blízkého přítele anebo úmrtí v rodině!

 

Co jsme to, proboha, za živočichy, když dokážeme oplakávat i kdejaký blbý neživý krám – jsme ještě vůbec normální?

Klid! Z hlediska Homo Sapiens nejspíš ano. Vždyť ztráta oblíbeného loveckého nástroje jakým byl luk či oštěp určitě namíchla i takového neandrtálce a my to prostě máme v genech.

Jenže on ten pračlověk, když se dostatečně vyzuřil, ulomil haluz a zrobil si nový, kdežto mně by nezbylo nic jiného, než zajít do obchodu a koupit jiný. A až do doby, než se s ním dostatečně sžiju, ronit při vzpomínce na bývalého miláčka těžké krokodýlí slzy.

 

Ano, je to bohužel tak. Žijeme ve světě, který se od toho, v němž žili naši pravěcí prapředci, liší takovou specializací jednotlivých profesí, že zkonstruovat něco tak složitého jako je digitál by dokázal snad jeden člověk z miliónu!

 

Máme sice štěstí, že můžeme ztracenou věc nahradit věcí stejného druhu, ale pokud jsme si k tomu předešlému vytvořili určitou citovou vazbu, i tak nás to bude bolet.

 

Vždyť co třeba jen já s těmi mými foťáky zažil za různá dobrodružství!

 

Před tím nejnovějším jsem dlouhá léta vlastnil Practiku, která se mnou viděla pěkný kus domoviny. Byla, pravda, trošku těžší, ale zase by posloužila v případě krajní nouze i jako zbraň. To třeba kdyby mne někdo přepadl anebo já se v těch našich pohraničních hvozdech střetl se zatoulaným medvědem. No a pokud bych se mu přesto neubránil, umíral bych aspoň se slastným úšklebkem na rtech, neboť bych si před skonem jistojistě stačil pořídit excelentní predátorův portrét!

 

Věrná Practika se stala mou věrnou družkou při podrobném průzkumu různých skal, asistovala při průlezu největší pulčínskou jeskyní a krom Javorníků, Beskyd a vrchů Vizovických a Hostýnských se se mnou několikrát prošla i po těch cizokrajných českých.

I když byla naše „dvojka“ téměř nerozlučná, přec jednou k tomu oddělení přišlo... dlužno dodat, že ne její vinou.

 

Procházel jsem tehdy s ženou po temenech Broumovských stěn od Kačenky na Hvězdu. Hřebenová trasa skalní divočinou neustále stoupala a klesala a připomínala spíš přesun po hřbetu zkamenělého veleještěra. Mimo to kličkovala mezi jeho šupinami (pardon, skalisky) a místy byla tak náročná, že jsem Janě musel při výstupech pomáhat. Ona totiž na rozdíl ode mne nikdy žádný horolezecký výcvik neprodělala a navíc má z výšek (stačí i jen dva metry nad zemí) panenský strach.

Po zvlášť těžkém úseku jsem ji vytáhl nahoru na skálu na vyhlídku a my si tady chvilku odpočali.

Pak už následoval terén mnohem přijatelnější. Jana se doklepala a zanedlouho se skály rozestoupily, aby daly našim zrakům možnost dostatečně se poobdivovat pěkné roubené restauraci, zbudované v alpském stylu.

Před ní se nacházela dřevěná ohrada, v níž spokojeně pochrochtával ochočený divočák. Manželka si samozřejmě sympatického čuníka začala okamžitě fotit a já, chtěje se po ní opičit, sáhnul na rameno po Praktice... jenže, u čerta, co to? Ono na něm neviselo nic!

Vždyť já ten foťák někde cestou ztratil!

 

Okamžitě jsem vyrazil nazpátek, oči vysílající rentgenové paprsky propátrávaly každé zákoutí stezky i okolí, a když už si moje dušička naprosto zoufala, našel jsem fotoaparát ležet na místě, kde jsme předtím s ženou odpočívali!

Radost ze znovunalezení věrné přítelkyně naprosto přebila fakt, že jsem si dnešní túru kvůli vlastní hlouposti o celé dva kilometry prodloužil...

 

Uběhl nějaký ten pátek a my s Janou vyrazili do města Šternberka, toho u Olomouce. Nejprve couračka starobylými ulicemi i náměstíčky, nákuk do interiéru nejhonosnějšího chrámu (byl bohužel plný lešení, protože se zrovna opravoval), no a pak už naše nožky stoupaly ku hradu. Na předhradí jsme se na chvilku uvelebili na jedné z laviček a já vedle sebe odložil i fotobrašničku

S Janou ale šili všichni čerti, dlouho sedět nevydržela a vyrazila nahoru do vlastního hradu. Mně to samozřejmě po chvíli taky dost znervóznilo – tož to teda neé, šak on tým pádem nafotí všecko dřív jak já – a vyrazil za ní.

Vyběhl jsem po schodišti, v průjezdu se zastavil u info panelů s obrázky hradních expozic a o pár minut později vstoupil na poslední nádvoří.

 

„Kde máš foťák?“ zeptala se manželka a já dostal málem předinfarkt.

 

Udělal jsem nepředpisové čelem vzad a hnal se dolů po schodišti do předhradí jako blázen. Panebože - jen ať tam ten krám je, nebo se zblázním: kulturní památka je dnešní sobotu plná návštěvníků a někdo z nich může mít nenechavé ruce!

 

Při pohledu na lavičku mi skráně oblil ledový pot: spočíval na ní jen jakýsi maličký fotoaparát... a ten můj Canon byl fuč!

 

Pomalu a téměř s rosou v očích jsem se dopotácel nazpět za ženou a hořce si postěžoval: „Představ si, že ně ho jakási sviňa vyměnila!“

 

Jana na mne soucitně pohlédla a pronesla: „Co blbneš – vždyť jsi přece zrcadlovku nechal doma a já ti na cestu půjčila jen tenhle malý digitál!“

 

(Z čehož vyplývá, že nejen ztráta oblíbeného předmětu, ale hlavně paměti, bývá událostí více jak ošemetnou...)