„a na ochozech smrt jsi viděl stát...“ Zemská brána. Orlické hory.

„a na Ochozech smrt jsi viděl stát...“ R.M.Rilke

Devátý duben roku 2005. V Brně jsme nabalili dvě auta. Naskládali do nic lodě, pádla, přilby, vesty. Neopreny. Na horách taje, do toho prší. Vody bude dost.

Zastavujeme na mostě nad Zemskou bránou. Začíná sněžit. A s velkým respektem posloucháme, jak Orlice řve ve skalách. „Tak tady to ovšem bude něco“, zaznělo z naší party. „Musíme pak zastavit před mostem a pořádně si to ze břehu prohlídnout...“

V Orlickém Záhoří házíme lodě na vodu. Je tu rušno. Z autobusu vystupuje asi dvacet „vodáků“ a chystají se na plavbu. Trochu nás mrazí při pohledu na to, že někteří si nechávají vysvětlit, jak se drží pádlo. Rychle odsud. Nechali jsme je za sebou.

Ten den dělala Divoká Orlice čest svému jménu…

Čtyři lodě nesl silný proud. Po několika hodinách náročné plavby jsme cítili, že se to blíží. A nad mostem jsme zastavit nestihli. Ani jedna loď. Všechno bylo příliš rychlé. Vlítli jsme do soutěsky pod mostem na Zemské bráně. Vlny šly přes bok. Náraz do kamene obrátil kánoi zádi dopředu. Letěl jsme soutěskou pozpátku, s hlavou vyvrácenou dozadu jsem se snažil udržet loď v přímém proudu. Háček něco hulákal, ale neslyšel jsem ani slovo.

Moc dobře jsem v tu chvíli věděl, že nejsem tak úplně pánem situace.

Dobře to dopadlo. Pod Pašeráckou lávkou jsem loď srovnal, skály se začaly rozestupovat, za chvíli nás přivítal Klášterec.

Přistáli jsme u mostu, tělo plné endorfinů. Skvělé to dneska bylo.

„Všiml sis televize?“, ptá se kamarád Čenda.

„Cože?“

„V Zemské bráně. Měli tam na břehu kamery a natáčeli. Budeme v televizi.“

Zavrčel jsem něco o tom, že v Bráně jsem fakt neměl čas koukat, co kde na břehu lítá. Asi bude v TV dokument o krásách naší přírody…

Až v hospodě jsme se to dozvěděli…

„Vy jste sjeli Zemskou bránu? Dneska se tam utopili dva kluci. Tak dvě, tři hodinky před vámi. Jela tam i televize...“

Najednou je nám všem zima. Pryč je Dobrá nálada, pryč je euforie. Co na tom, že jsme je neznali. Byli to kamarádi přes vodu.

Všichni hned telefonujeme domů. Večer to bude ve zprávách, ať se o nás nebojí.

Na druhý den jsme dali ještě Zdobnici. Byla krásná. Ale stín Zemské brány nad námi pořád visel…

Je to už víc než jedenáct let. Stojím na Pašerácké lávce. Pode mnou teče úplně jiná řeka než tehdy. Srpnová neděle, horké odpoledne. Všude turisté, prochází se, opalují. Děti se brouzdají řekou. I v tom nejhlubším místě je jim voda sotva pod kolena…

Na skále nad řekou pamětní deska. „Milovaná řeka nás přijala do své náruče...“ Zkřížená pádla. Dvě jména. Ta myšlenka byla hrozná. Kolik tehdy chybělo, aby tu bylo napsáno třeba i moje jméno? Co rozhodovalo? Náhoda? Smůla? Štěstí? Ti kluci taky nebyli žádní začátečníci a teď tu mají pomníček…

Šel jsem ještě pár desítek metrů proti proudu, do soutěsky. Tady se to stalo. Na stromě u řeky keramický anděl. Tak snad už si tu řeka nikdy a nikoho nevezme...

Nenápadná je tabulka u Pašerácké lávky. Vysoko na skále, málokdo si ji všimne. Je tady spoustu jiných věcí na koukání...

Několikrát jsem pamětní desku vyfotografoval. To zaujalo jednu paní, která právě procházela kolem.

„Proč ten pomníček fotíte?“, zeptala se zvídavě.

„Protože jsem tady tehdy byl...“