Areál zámku Lomnice u Tišnova

Přiznám se, že je městys Lomnice ležící na Tišnovsku mou velkou srdeční záležitostí. Nejen kvůli kouzelné atmosféře městečka s rynkem zaplněným hodnotnou historickou architekturou či jeho celkově malebnou kulisou (jež mi při pohledu z dáli evokuje představu jakéhosi vysočinského Štramberka), ale také kvůli feudálům sídlícím na bývalém lomnickém hradě, dnes zámku.

K rodu původních pánů totiž patřil i starší zámožný šlechtic Jan z Lomnice, který roku 1519 zakoupil brumovské panství u nás na Valašsku a jehož nádherné renesanční náhrobky (spolu s náhrobky předčasně zesnulých vnoučat Maruše a Jana) zdobí bylnickou kapli brumovského kostela sv.Václava.

Janův syn Adam po roce 1533 nechal brumovskou hradní pevnost přestavět na mnohem honosnější a pohodlnější rodové sídlo, založil v Brumově rybníky, pivovar a významně se přičinil o prosperitu chudého valašského městečka. O dvacet let později byl Adam bohužel postižen vážnou duševní chorobou, takže se správy panství načas ujala jeho dcera Johanka. Po dosažení plnolesti jejích bratrů Jaroslava a Jana se tito stali vlastníky panství a společně je spravovali až do roku 1572. Po smrti Jaroslava se o totéž ještě krátce pokusila Magdalena z Lomnice, až roku 1574 hrad i s panstvím prodala novému majiteli – Zdeňku Kavkovi z Říčan.

 

Vraťme se ale k vlastnímu lomnickému feudálnímu sídlu:

 

Jeho rozsáhlý objekt se dvěma nádvořími se vypíná na návrší nad centrem městečka a je obklopen zámeckým parkem, jehož nejsráznější svahy spadající k Besénku byly vyhlášeny přírodní památkou o rozloze asi 5 hektarů. Důvodem ochrany je zachovalý, původní přírodě se blížící lesní porost tvořený pestrou směsí dubů, javorů, habrů, jasanů, jilmů a buků. Ráda zde hnízdí např.žluna zelená. Zbytek parku už směrem k městysi spadá poněkud mírnějšími svahy a v zatáčce silničky vedoucí ke vstupu do zámku stojí majestátní buk červený, který byl údajně vysazen už za Františka Gabriela Serényiho.

 

Pokud se pozorněji podíváme na siluetu zámku a jeho venkovní fasádu, nemusíme být ani odborníky, abychom nepoznali, že zámek vznikl přestavbou původního hradu. Ostatně – sympatický architekt Pavel Šimeček (vystupující v seriálu dokumentů tišnovské televize o zaniklých feudálních sídlech v regionu) sám říká, že se pod omítkou lomnického zámku v podstatě ukrývá původní středověký hrad.

 

Ten úplně první s jednoduchým obdélníkovým půdorysem založil někdy v polovině 13.století první lomnický pán (pocházející ale z rodu Tasovců) a hrad je poprvé v análech zmiňován roku 1281.

V jihozápadním a severozápadním nároží u hradeb stávaly hranolové věže a mezi ně byl umístěn úzký hradní palác s průjezdem spojujícím horní nádvoří. Oproti tehdejším obecným zvyklostem kupodivu nebyl umístěn na nejvíce chráněné místo v hradním areálu. V této dodnes zachovalé části gotického hradu zdobí palácové přízemí jen malá okénka a ta mnohem honosnější o patro výš už jsou novogotická. Za nimi se ukrývá honosný interiér Rytířského sálu se zaklenutým stropem a štukovou výzdobou, který vznikl za Sereyinů podle návrhu význačného brněnského stavebního mistra – Jana Křtitele Erny. Nejvýznamnějším prvkem hradního paláce je ale nad průjezdem umístěná kaple, vystavěná začátkem 15.století.

 

Je dokladem toho, jak se o své sídlo páni z Lomnice starali (a také jak je milovali), neboť kaple později zasvěcená sv.Františku Serafinskému je skutečným skvostem a nic na tom nemění ani fakt, že byla v devatenáctém století novogoticky přestavěna. Z toho „pravého“ gotického období se totiž zachoval původní pozdně gotický arkýř kaple, pocházející z období vlády Václava IV., vystupující nad druhé nádvoří. Jedná se o největší klenot lomnického feudálního sídla, vyznačující se pozoruhodným visutým svorníkem síťové klenby a odborníky je označován za nejkrásnější na Moravě!

Klenba kaple byla po polovině 15.století vyzdobena malbou a nádherné jsou i původní vitraje v oknech arkýře. Ostatní vitraje (vitráže) jsou sice také moc hezké, jenže ty pocházejí až z mnohem mladší novogotické přestavby realizované v 19.století. V kapli se nachází také barokní klekátkový oltář od brněnského umělce Mathiase Thomasbergera, který se v Lomnici na náměstí přičinil i o stavbu toho pompézního morového sloupu.

 

Ostatní zástavba zadního hradu (jižní a východní křídlo) byla zbudována už v období renesance a později částečně upravena i barokně. Zachovala se též hradba členitého nepravidelného předhradí se vstupní hranolovou západní věží. Dnešní vstup s průjezdem zdobí renesanční portál od kameníka z dílny J.Gialdiho, ale ten byl sem na Lomnici přenesen z brněnského paláce Serényiů.

 

Hlavní renesanční přestavba se odehrála v období, kdy Lomnici získal Karel Starší ze Žerotína. Ten zde nechal podle vzoru svých zámků Kolštejn a Velké Losiny vystavět přízemní arkády, vyznačujícími se nezvykle velkými hlavicemi toskánských sloupů. Kromě toho okolo hradu vznikl parkán, jež byl doplněn menšími polygonálními baštami.

 

Rod Serényiů Lomnici získal LP 1665 a s příchodem Františka Gabriela Serényiho odstartovala velká prosperita městečka, jehož náměstí bylo zcela přebudováno v barokním duchu a vzniklo zde množství pozoruhodných staveb.

 

Velkou pozornost samozřejmě věnoval také svému sídlu, kde při jeho barokní přestavbě vzniklo na druhém nádvoří severní křídlo a na jižním pilířová arkáda. Okolo celého areálu bylo zbudováno rovněž nové opevnění.

Nejpodstatnější proměnou prošel zámek za Arnošta Amata Serényiho po roce 1700, kdy sídlo dostalo mnohem honosnější vzhled exteriéru i interiérů a kdy byla barokně upravena i zámecká zahrada.

V devatenáctém století byly na zámku provedeny poslední výrazné změny v novogotickém stylu a ve stejném duchu byl upraven i altán stojící v zámeckém parku.

 

Serényiové v Lomnici žili až téměř do konce druhé světové války a roku 1948 o zámek podle Benešových dekretů přišli.

 

Po válce na něm bydlel štáb osvoboditelů a zámecký park se proměnil na zajatecký tábor, jímž prošlo na 50 tisíc Němců a Maďarů. Později bylo na zámku zřízeno školící středisko. V té době byl mobiliář částečně přemístěn do zámku v Lysicích, velká většina ale byla rozkradena anebo zmizela. Zámek nebyl udržován a zvolna chátral, až jej roku 1976 získala Jednota (dnešní COOP), která nechala zámecké interiéry upravit pro střední odborné učiliště a střední odbornou školu SČMSD. Učni, vychovatelé, mistři a učitelé se tu nastěhovali v roce 1980 a vydrželi zde až do roku 2018, kdy byl zámek po nekonečně dlouhém restitučním jednání navrácen potomkům rodu Serényiů – rodu Thienen-Adlerflyt.

 

Tihle noví majitelé okamžitě začali s rekonstrukcí celého zámeckého areálu, kteréžto změny jsem mohl na vlastní oči posoudit dokonce i já.

 

Při mé červnové návštěvě Lomnice byl totiž vchod do zámeckého parku otevřen, přičemž vstupní sloup „zdobila“ cedule se Zákazem vstupu, ale pod tím bylo už menším písmem uvedeno, že je do něj vstup pouze na vlastní nebezpečí.

Samozřejmě jsem neváhal a spodní část parku s majestátním červeným bukem, vyhlídkou na městečko i zámek si prošel. Už jsem byl na odchodu, když mne při pohledu na otevřený vchod do zámku napadlo, že bych až do smrti litoval, kdybych na hradní nádvoří alespoň jedním očičkem nenakouknul!

 

No a co, přinejhorším mne tam někdo chytne za límec, kopne do prdélky anebo třeba jenom slušně vyhodí…

Nejprve jsem si pozorně prohlédl vstupní portál a pak průjezdem zamířil na první nádvoří, kde naštěstí nebylo ani živáčka a jenž už prošlo na rozdíl od později viděného tišnovského dokumentu na Youtube novou úpravou. Prostranství bylo zarovnané, bývalé zábradlí odstraněno a ve středu byla umístěna fontána s upraveným okolím. Nádvoří kol dokola ze třech stran obklopují zámecká křídla s přízemní arkádou a nad vstupem na druhé nádvoří se vypínal bývalý hradní palác, jež v druhém patře krášlila velká novogotická okna. Z následujícího nádvoří jsem pak mohl konečně poobdivovat i ten unikátní arkýř gotické kaple a přitom si stačil povšimnout, že bývalé hradní konírny i nadále hostí své bývalé obyvatele – jenže tyhle jsou lidským zrakům skryty pod kapotami traktorků a osobních vozů. Na protější straně odkrývaly otevřené vchody do přízemí pohled na spoustu stavebního materiálu, určeného pro rekonstrukci zámeckého objektu.

 

Při návratu jsem v průchodu na první nádvoří potkal důstojně vypadajícího černovlasého, nejspíše zámeckého pána. Slušně jsem pozdravil a čekal na sprdnutí, co tady vlastně dělám, ale naštěstí se tak nestalo. Kývnul mi s úsměvem na pozdrav, každý jsme šli dál svou cestou… a já, který veškeré dokumenty na youtobe o hradech a zámcích na Tišnovsku vlastně viděl až po návratu domů, od té doby stále dumám nad tím, jestli tím pánem ve skutečnosti nebyl architekt Pavel Šimeček.

Byl mu totiž hrozně podobný...