Bizarní ludkovické mosty

Vysokorychlostní komunikace spojující nejzápadnější část Československa s jeho nejvýchodnějším bodem – tedy od Aše až k Jasinji ležící u rumunských hranic na Podkarpatské Rusi – takový byl původní projekt megalomanské Baťovské dálnice.

Popud k její výstavbě vyšel od Jana Antonína Bati již roku 1937, jenže vše se „rozjelo“ až v době, kdy se stal ministrem veřejných prací ředitel Baťových závodů a zároveň starostou Zlína Dominik Čipera. Ten začal stavbu od ledna 1939, tedy už za protektorátu, realizovat v praxi. Důležitou součástí projektu dálnice byla i rychlostní silnice spojující Zlín s největšími moravskými lázněmi Luhačovicemi. Měla být dlouhá 18 km a vést ze Zlína přes Kudlov, Březůvky a Ludkovice. Počítalo se s tím, že se po dokončení stane součástí dálnice Přerov – Holešov s přípojkou na Slovensko.

 

Vše začalo roku 1938 úpravami u Zlína, ale nejvýznamnější prvky ze stavby, které jsou dodnes víc jak patrné, zůstaly zachovány v Ludkovicích. Jedná se o dva mosty, jejichž tunely jsou ve spodní části sice začleněny do místních komunikací, ale vlastní tělesa mostů v podstatě nevedou nikam a trčí tak v krajině dost nesmyslně.

V jejich blízkosti jsou dále vidět přerušované náspy a části staveb vedoucí až na hřeben nedalekého kopce.

Většina prací na stavbě nejen hlavní dálnice, ale i této přípojky, byla zastavena v roce 1941, kdy byl v protektorátě vydán zákaz používání cementu (později rozšířen i na ocel) a po druhové světové válce se na ní už nepokračovalo.

 

Pod prvním ludkovickým (a asi nejznámějším) mostem dálničního typu dnes prochází silnice z Ludkovic do Biskupic a neznalí motoruristé budou jeho nelogickým umístěním nejspíš víc jak překvapeni. Rozpětí tubusu měří 8 m, stejně tak výška a délka dosahuje 24 metrů. Uvnitř tubusu jsou čtyři pole o délkách dvakrát 7 m a dvakrát 5 metrů, oddělená spárou se zvětralým asfaltem. Délka průčelí mostu v plánovaném směru dálnice dosahuje deseti metrů.

 

Volně přístupným sadem lze po travnatém náspu směrem na západ projít asi ke ¼ km vzdálené propusti a odtud je to dalších 300 m ke druhému dálničnímu mostu, jehož oblouk překlenuje místní komunikaci i spolu s Ludkovickým potokem. (Na jeho protilehlý břeh se přitom pohodlně dostaneme přes ocelovou lávku.)

 

Druhý most vypadá úplně jinak než jeho kolega, neboť na něm byla dokončena pouze betonáž tubusu a na straně potoka část opěrné zdi. Délka mostu kolmo na silnici dosahuje 20 metrů, výšky tubusu 8 m a rozpětí nad místní komunikací 6 m a nad potokem 4 metry.

V korytě potoka má stěna tubusu zajímavý negativní sklon.

 

Oba mosty jsou sice velmi atraktivním turistickým cílem, ale sama obec s nimi má jen problémy. Kvůli dodnes nepřepsaným pozemkům totiž musí místní radní řešit problémy s jejich údržbou a tím, že se rozpadají. Přitom není dosud vyjasněno, komu mosty vlastně patří. To vše se táhne už od roku 1939, obec nad nim sice stále drží ochrannou ruku, ale stojí ji to peníze...