Boží Dar (Zlaté Hory) – kostel Panny Marie Pomocné

Mariánský kostel na vrcholu Božího Daru nad Zlatými Horami je svatostánkem poutním, zajímavým a neobvyklým. Přesto, že se jedná v podstatě o naprostou novostavbu, je jeho historie poměrně dlouhá a pohnutá. Kostel, který je zasvěcen Panně Marii Pomocné i Panně Marii Ochránkyni počatého života, je součástí poutního areálu Mariahilf (Maria Hilf) a jeho současná podoba pochází ze samého závěru minulého tisíciletí.

Stručná historie kostela – i celého poutního místa – se dá shrnout do několika následujících řádků. Podle první verze začíná někdy na konci druhého desetiletí 18. století, kdy zde byla postavena malá dřevěná kaplička, kterou následně rozšířili v roce 1729. Jiná – a zřejmě i pravděpodobnější – varianta ovšem posouvá první datum do roku 1728 a to druhé mění na rok 1805. V letech 1834 až 1841 pak nahradil kapli mariánský poutní kostel, který nechal postavit arcikněz Dittrich z darů poutníků. Poutní místo pod Příčným vrchem se v polovině 20. století znelíbilo komunistům, a tak celý areál nejprve zdevastovali a v roce 1973 vyhodili do vzduchu (abychom ale nedštili oheň a síru jen na bolševika, který však při obnově poutního místa na konci 20. stol. stále řval jako raněný tur – někdejší kapli nařídil již v roce 1785 zlikvidovat císař Josef II., kterého ovšem jaksi nikdo neuposlechl; obě světové války naopak Mariahilf minuly bez povšimnutí). V současnosti zde tak můžeme vidět „novostavbu“ z let 1993 až 1995, jejíž podobu určil svým projektem olomoucký architekt a jáhen Tomáš Černoušek za pomoci Františka Zajíčka, rovněž z Olomouce.

Tento svatostánek, který se nachází - v nadmořské výšce 725 m - mezi městečkem Zlaté Hory a vrcholem Příčný vrch si však jistě zaslouží pár informací navíc.

Po komunistické likvidaci kostela, kdy jej v roce 1973 srovnaly se zemí buldozery (již předtím však byly postupně rozbity oltáře, chrámové lavice i varhany a rozebrána dlažba i mramorové obložení) to vypadalo, že jeho existence navždy skončila. Sice se občas konala nějaká ta tajná noční pouť, ale to bylo vlastně vše. Pod záminku „provádění důlních prací“ se prostě skrylo mnohé, i když vedení Rudných dolů prý o uzavření poutního kostela nikdy nepožádalo. Po předání moci, kterému se u nás občas říká Sametová revoluce, vznikl v roce 1990 přípravný výbor pro obnovu poutního místa a již v dubnu toho roku posvětil papež Jan Pavel II. na Velehradě základní kámen nového poutního kostela. Ten pak v září roku 1995 posvětil olomoucký arcibiskup Jan Graubner.

Je zajímavé, jak tento kostel kopíruje vývoj společnosti. I zde totiž v roce 1968 došlo ke „krátkému nadechnutí před smrtí“. Byla totiž naplánována celková rekonstrukce poutního chrámu a došlo dokonce i k opravě střechy. O pět let později už zde ovšem vládl dynamit a po něm hrobové ticho.

Po svém obnovení v letech 1993 až 1995 se stal svatostánek v hlubokých lesích Zlatohorské vrchoviny, jehož hrubá stavba byla dokončena roku 1994, kostelem tří národů. Vždyť již první slavnostní mši zde sledovalo 12.000 poutníků z České republiky, Polska a Německa. O rok později pak kostel doplnil poutní dům.

Původní milostný obraz Panny Marie byl vytvořen v roce 1718 (od roku 1729 umístěn ve farním kostele ve Zlatých Horách) malířem Šimonem Schwarzerem podle obrazu pasovské Madony s dítětem od Lucase Cranacha st. Podle tohoto originálu byla vytvořena mozaiková kopie na čelní straně současného chrámu, která byla vysvěcena v roce 1998. Současný oltářní obraz je kopií, kterou někdejší lesní kaple získala v roce 1729.

Kdo chce, objeví i pozůstatky původního chrámu. Jedná se o bezhlavého anděla na skále za kostelem nebo průčelní sochu apoštola Pavla nacházející se dnes ve zlatohorském muzeu.

Za zmínku jistě stojí i další údaje. Např. to, že samotnou stavbu poutního kostela prováděla stavební firma Josefa Kučerika z Jindřichova u Krnova, že čtyři zvony odlila zvonařská dílna Marie Tomášková – Dytrychová z Brodku u Přerova nebo že mozaikový obraz Panny Marie a obě vitrážová okna vytvořil Petr Hoplíček ze zábřežské firmy Vitrail Servis. Pískovcové sloupy v kostele vytvořil Ferdinand Kvasnica z Mikulovic, křížovou cestu pak malíř, grafik, sochař a básník Jindřich Matyášek.

Již vzhledem k poloze kostela (u polských hranic) je celkem pochopitelné, že největším zdejším „lákadlem“ je pro mnohé poutníky relikvie s krví někdejšího papeže sv. Jana Pavla II. Nad ní se nachází jeho obraz, pod ní neustále hoří svíčky.

Bohoslužby se v kostele spadajícím pod ostravsko-opavskou diecézi a jesenický děkanát konají každou sobotu v 10.30 hod. a neděli v 15.00 hod. Výjimečně zde však bývají až tři bohoslužby za den.