Čebrať dá zabrat, aneb skvost Velké Fatry.

   Když jsem poprvé vystoupil na železničním nádraží v Ružomberoku a přešel k tomu autobusovému, které těsně sousedí, tak mě do očí udeřil jeden „kopec“. Ale takovým způsobem, že mě prakticky uhranul. Nebylo to nikterak dávno, jen před pár měsíci. Tehdy jsem se seznamoval s krajinou, kde by se měla konat slovenská odnož závodů, které pro spoustu lidí nejsou ani tak sportovním zápolením (to asi jen pro skupinu těch nejlepších na špici), ale spíš skvělým setkáním s podobně „postiženými“ [1], [2]. Určitě nebudu jediný, kdo by se zde spíš zařadil mezi „kochače krajinou na chvostu“ než závodníky lámající rekordy. Onen seriál závodů se jmenuje „Behaj lesmi“ a dovede člověka do velmi zajímavých míst, která většinou vůbec nezná.

   ŽE DOBRODRUŽSTVÍ NEZNÁMÉHO BUDE NAPLŇOVAT ZÁVOD JSEM OČEKÁVAL, ALE ŽE CELÉ ŠIROKÉ I BLÍZKÉ OKOLÍ BUDE DOBRODRUHŮM NAKLONĚNO TAK VÝRAZNĚ, JSEM VŮBEC NETUŠIL.

   Kopec Čebrať je možná pomyslnou vstupní „branou“ k nevšedním místům v okolí, možná také ale jejich KRÁLEM. To zatím nemohu soudit, ale jedno mohu říci už na začátku, že zdejší krajina si určitě pozornost zaslouží. Poprvé bylo cílem seznámit se s krajinou, ale hlavně zjistit, jak se zde člověk včas dostane. Tedy určení „přístupové cesty“ a „srovnání si časů“. Tehdy to bylo přes hřeben na Sidorovo a dolů k Malino – Brdo [3]. Na impozantní kopec Čebrať čas nezbyl. Za týden nebo 14 dní potom, v den D závodu, jsem si po příjezdu do Ružomberoku řekl, že mám ještě chvíli k dobru (tak hodinu, maximálně hodinu a půl), že bych mohl zkusit jako doplněk na rozhýbání dát tento vrchol s nadmořskou výškou 945 metrů. Je třeba připomenout, že na poslední chvíli jsem si v předvečer závodu při posledním pročítání informací o něm uvědomil, že výdej čísel není na Malino-Brdo, ale již dole pod lanovkou z Hrabova. A tam jsem cestu pochopitelně neznal.

   Na Čebrať jsem si mohl dovolit zhruba hodinu času. Často mě krajina nadchne a tak sám sebou určený limit „natahuji až do krajnosti“. I proto se pokouším trochu „pobíhat“, abych právě výlety mohl dělat delší a čas určený příjezdy a odjezdy vlaků nebo autobusů dokázal lépe využít. Proto je třeba výrazně zrychlit a zesílit. Inu, abych hlavně ve stoupáních „rval asfalt“. Lehce se to říká, ale bude asi roky trvat než se v tomto ohledu výrazněji posunu. Nicméně i díky této motivaci se pro mě běh stal jistou „meditací v pohybu“. Nejkrásnější na něm je, že i s malým zrychlením najednou vše co předtím „jen“ chodil, začnu mnohem výrazněji prožívat.

   SÍLA OKAMŽIKU JE SKUTEČNĚ MOCNÁ…

   Stačí se jen přepnout do něčeho, co je blíž běhu než chůzi a přitom rychlost nemusí být o nic větší než při samotné chůzi. Změna pohybu i celkového „vnímání“, je ale alespoň pro mě, zcela zřejmá. Inu, vím jasně kdy jdu a kdy už by to měl být běh. V překladu spíš jen „klus“.

   Z nádraží v Ružomberoku se musím dostat na opačnou stranu, za koleje. Místní přecházejí železniční koleje na stejnojmennou ulici, ale moc vhodné to není. Lepším řešením je v klidu vyjít na autobusové nádraží a po ulici Jozefa Kačku pokračovat kousek dále a u mostu přes Váh pro pěší odbočit na opačnou stranu, tedy doprava. Pak lehce přejdeme koleje, tam kde se má. Po zelené turistické trase pokračuji k „Německým domkům“ po ulici Žigmunda Silbigera až k nenápadné odbočce doprava do lesa. Toto je očekávaně poslední odpočinková část a dále se bude již prakticky stále jen stoupat. A to prudce nebo ještě prudčeji. Jediného odpočinku člověk dosáhne až prakticky úplně nahoře na hřebeni za prvním vrcholem „Predný Čebrať“. Tato část se také jmenuje „Chodník Zdenka Hochmuta“. Až teď zjišťuji, že se jedná o významného místního geologa a jeskyňáře [4]. Jak symbolické. Možná už někteří čtenáři budou tušit, kterým směrem se bude cesta dobrodružství vybírat. Na to mám ale jen asi hodinu, což jen málokdy bývá dobrodružství nakloněno. Na druhou stranu „náhoda je blbec“ a největší (i ty menší a úplně malé) objevy nastávají velice často tehdy, když s nimi člověk už vůbec nepočítá.

   JEŠTĚ CHVÍLI BUDU ČTENÁŘE NAPÍNAT…

   V některých článcích se uvádí, že jde o jednoduchý, nenáročný kopec [6]. Ano, ovšem jen do té doby, pokud jej člověk nechce zvládnout rychleji než uvádí směrovník. Na druhou stranu přijdou tak kouzelná místa (je jich zde obrovská spousta), že výstup nebude ani na okamžik nudný. V některých pasážích seběhu může dokonce připomínat záběry z velice slavných GTWS (Golden Trail World Series) [7], úchvatných horských maratonů, které dokážou běžce „na chvostu“ doslova přikovat k televizi v němém úžasu, co vše dobře trénovaný člověk dokáže. Závody, které jsou takový adrenalin, že se na ně formule ani fotbal (nikdy jsem ho nějak moc „nebral“) nemohou vůbec hrabat! Jako menší ochutnávku těchto špičkových závodů si může kdokoliv vyzkoušet u nás například „Valašský hrb“ [8] nebo i některé další závody jako Jesenický maraton [9] nebo závod na Slovensku [10]. Z asfaltové cesty odbočuji doprava do lesa a cesta se zcela mění. Začátek je prudký a je jen pouhou předzvěstí co přijde dále. Budou úseky jejichž stoupání bude mírnější, ale také úseky, kde se člověk solidně zapotí – zejména pokud nebude chtít výrazněji snížit své tempo a bude chtít stále „stlačovat čas“. Musím volit něco mezi, abych se před závodem, který má být hlavním bodem dne, výrazněji „nevydal“. Pochopitelně „stlačování času“ při výstupu na Predný Čebrať si vybralo svou daň o několik hodin později zhruba v polovině, možná dvou třetinách závodu, kdy na mě již dopadla poměrně výrazně únava [11]. Ale ani tak výstupu na tento kopec nelituji. Z asfaltky na první, nižší vrchol – Predný Čebrať – je to podle směrovníku asi hodinu a půl. Mě se na něj podařilo dostat myslím pod jednu hodinu svižné, mírně agresivní (silové) chůze do „částečné bolesti svalů“. Kousek nad odbočkou z cesty podél železniční trati (zhruba 200 metrů vzdálenosti, ale také již zhruba 60 metrů nastoupaných je první odměna na cestě, kterou je studánka. Slunce už začíná topit a tak zchlazení přijde více než vhod. Při stoupání se totiž člověk ještě pořádně zapotí. Z nadmořské výšky údolí zhruba 500 metrů je třeba se dostat na vrchol s výškou 945 metrů. Vzdálenost je ale „jen“ 2 kilometry. Výstup tedy bude VÝSTUPEM a ne uspávající chůzí po rovince. V jedné vrcholové části je dokonce cestička „zajištěna“ řetězem. Za dobrých podmínek (pokud nebude bláto) by zde ani být nemuselo, na druhou stranu určitě noha lidem pomůže jak při výstupu, tak i sestupu.

   U přístřešku v oblasti „Hlívovo“ se cesta na malou chvíli zmírní, aby později zase začala určovat pravidla. Pokud bych nespěchal, tak by mohlo jít o příjemnou procházku. Nyní mi spíš jde jen o to, abych si doplnil další vrchol v ne tak často navštěvované zemi, jak bych si přál. Každý vrchol na Slovensku nebo třeba i v Polsku bude mít pro mě mnohem větší cenu než například kopce v Beskydech, kde to mám „co bych kamenem dohodil“ [12]. Snažím se to řezat, ale po chvíli cítím v zádech (periferním pohledem), že mě v této skoro nedotčené krajině někdo dohání. Myslel jsem si, že jsem se neloudal, ale vidím, že asi ano. Sportovní duše mi nedá a tak se snažím zabrat ještě více a nedat svou pozici úplně lehce. Nakonec mě ale dostihne a já nenápadným pohledem opět, dnes již podruhé zaostřím svůj zrak na jeho batoh. Respektive na jednu z jeho kapes ze které čouhá něco, čeho by si většina lidí ani nevšimla. Ne mnoho lidí nosí na hory antény. A pokud nese anténu, tak se dá čekat, že bude mít s sebou i vysílačku. Můj odhad za chvíli jednoznačně potvrdí charakteristický šum „na hraně SQ“ a ne příliš lehce čitelný signál, jehož „srozumitelnost“ bych označil hodnotou „3“. Podle způsobu komunikace je mi jasné, že jde o provoz na radioamatérském pásmu 2 m nebo 70 cm. Za chvíli se dáváme do řeči a během výstupu, kdy se tempo, ale i strmost kopce zvyšuje, dokážeme probrat kde co. Od radioamatérských zajímavostí, krásných spojení uskutečněných dříve, turistiky dojdeme až na téma horolezeckých výstupů v Tatrách. Určitě se neloudáme a tak netrvá dlouho a máme před sebou pár vrcholových „trochu lezeckých“ částí. Pochopitelně v tomto ohledu se jedná o klasický „choďák“, ale pro zrychlení občas nepohrdnu použití rukou, i když by se určitě dalo vystoupat i bez nich. Najednou jsme na prvním z vrcholů.

   PREDNÝ ČEBRAŤ DOBYT…

   Kopec se mi strašně líbí, ale to ještě netuším co mě čeká. Dívám se na čas a mám zhruba ještě deset minut k okamžiku, který jsem si určil jako vhodný na otočku, abych ještě stihl výdej startovního čísla na závod „Behaj lesmi Velká Fatra“. Byl jsem poněkud nervózní, protože cestu do Hrabova, kde je spodní stanice lanovky vedoucí na Malino-Brdo, jsem vůbec neznal. Takové situace mě podvědomě stále znervózňují a pochopitelně částečně také ubírají sil. Nemám rád, když jsou věci v těchto případech „nalajnovány natěsno“ a čím menší si vytvářím časovou rezervu, tím je to horší. Orientace ve městech je pro mě nejhorší a vše může projít zcela lehce, ale také se mohu POŘÁDNĚ ZTRATIT. Už teď tuším, že si z této malé rezervy ubírám více než je rozumné, ale přece jen mě něco přesvědčí, že se ještě nemám otáčet dolů. S radioamatérem z Bratislavy se loučím, že ho možná později dojdu. On pokračuje dál hledat vhodné místo k vysílání a já si připravuji kamerku k nahrání míst, která mě při výstupu zaujala. To sice opět znamená několik minut „ztráty“, ale bude stačit pár zvědavých kroků z Predného Čebratě dále po hřebeni, abych se nechal definitivně tímto kopcem zcela uhranout.

   VIDÍM NĚCO, CO BY MĚ PŘED PÁR MINUTAMI ANI NENAPADLO…

   Cestička dále na severozápad se zostřuje. Po své levici vidím něco, co mě šokuje a uchvátí zároveň. Geomorfologicky bych místo přirovnal ke „kozím hřbetům“. Ale není to správné označení. Někdo by z boční strany mohl skalní útvary označit dokonce i jako „štít“. To pochopitelně také není přesné. Co zde ale patrně vidíme nebude nic jiného než „trhající se hora“. Pokud se někde „rozjíždí“ kopec, tak se dá čekat, že ve vhodném podloží mohou vznikat i jeskyně. Nemusím o tom uvažovat příliš dlouho a už v bočním pohledu za sebou v hlubokém srázu vidím jeden podezřele temný otvor nebo skvrnu. Mám jediné štěstí, že hlavním důvodem cesty do Ružomberoku je běžecký závod a tak se tedy k jeskyni nevrhám. Upřímně řečeno z tohoto místa bych určitě nepohrdl, alespoň psychologické podpory sestupu po srázu s lanem. To dnes také nemám a tak netropím hlouposti. „Pouhý“ vyvrtnutý kotník by totiž závod na který jsem se těšil a trénoval asi zcela jistě zhatil. Nemohu si úzkou vyšlapanou cestičku zpestřit během. V některých okamžicích probíhám poměrně těsně ke skalní hraně a je to obrovský zážitek.

   POD SEBOU VIDÍM LYSOHORSKÝ LUKŠINEC, ALE V MNOHEM VÝRAZNĚJŠÍ FORMĚ. (Lukšinec je výrazná pseudokrasová oblast na západním svahu nejvyšší hory Moravskoslezských Beskyd – Lysé hory).

   JSEM UCHVÁCEN, JSEM CHYCEN. UHRANČIVÝ KOPEC ČEBRAŤ UKAZUJE SVOU JEŠTĚ SYROVĚJŠÍ TVÁŘ.

   Vím, že si toto místo v mých očích bleskurychle vydobylo přední příčky mezi nejzajímavějšími a nejúchvatnějšími místy, které se mi poštěstilo poznat. Hrdě se může postavit „na bednu“ spolu s nejzajímavějšími a někdy i hrůzu nahánějícími beskydskými jeskyněmi. Jeskyněmi, které oproti těm krasovým mají zase trochu jiné a hodně nevšední kouzlo. Kouzlo „náhodně napadaného a rozpukaného kamení“. Místo, které uchvátí krásou, ale i varuje před číhajícím nebezpečím. Místo, kde je občas vhodné vážit každý krok – hloubka srázů skutečně není malá. A to vše v místech, které podle mapy není ani maloplošným chráněným územím, ani tím velkoplošným. Určitý, ohleduplný, dobrodruhům vlastní „průzkum“ místa by tedy snad nemusel být očím ochranářů až tak nepříjemný. Pochopitelně vstupování do jeskyní, případně podnikání „jakéhosi lezectví“ po skalkách v chráněnějších oblastech by již pro ochranářské „ultras“ nemuselo být tak zcela „košér“. Asi je zbytečné o místu více povídat, lepší se bude podívat na toto video: [13].

 

 

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

 

[1] https://behajlesmi.sk/

[2] https://behajlesmi.sk/propozice/velka-fatra

[3] https://www.turistika.cz/mista/po-hrebeni-na-sidorovo-a-malino-brdo/detail

[4] https://www.databazeknih.cz/zivotopis/zdenko-hochmuth-93019

[5] https://turistika.oma.sk/5615

[6] https://www.mthiker.sk/clanky/126852/predny-cebrat-nenapadny-vrch-liptova.html

[7] https://www.youtube.com/@goldentrailseries7022/videos

[8] https://valasskyhrb.cz/

[8b] https://www.youtube.com/watch?v=p9JPxgj15O4

[9] https://jesenickymaraton.cz/

[10] https://www.goldentrailseries.com/cz/series/gtns-cze-sk-pol.htm

[11] https://www.youtube.com/watch?v=lHMZtcGLm-k

[12] https://www.vrcholovka.cz/tomas-nejedly/

[13] https://www.youtube.com/watch?v=PIlmv2U50lQ