Loading...
V tomto článku již dokončím pochod k jeskyni Malinowské návratem do naší „Moravské Země“. Předešlé díly jsou zde:
https://www.turistika.cz/mista/dlouhy-pochod-k-jaskinii-malinowske-cast-prvni/detail
https://www.turistika.cz/mista/dlouhy-pochod-k-jaskinii-malinowske-cast-druha-sestup-a-navrat/detail
Kdo by si myslel, že tímto dobrodružství skončilo, tak by se hluboce mýlil. Údolí i okolní krajinu pokrývá tma, ale já se stále snažím jít bez svítilny. Daří se mi to vcelku dobře, ale neloudám se. Ač jsem do telefonu odpovídal, že už jsem jen chvíli od hranic, tak jen já sám jsem víc než dobře věděl, že ten kousek bude ještě hodně dlouhý. Když úsek stáhnu pod dvě hodiny, tak budu velice rád. Navíc jsem těmito místy šel jen jednou (dnes ráno) a vím, že je zde několik orientačních „zádrhelů“, kde bych mohl neplánovaně sejít na scestí. Hledat po tmě tu správnou cestu v neznámém terénu by mě určitě příliš nenadchlo. Je cítit, že se pomalu, ale jistě ochlazuje. Jedinou mou záchranou v případě problémů je GPSka, která zatím stále zaznamenává můj pochod jako černou čáru na bílém podkladu. Doufám, že další baterky jsou dostatečně nabité. Žádné další orientační body zde nejsou – zapomněl jsem si nahrát mapový podklad pro Polsko. Ovšem pohled na displej jakožto poradce bych i nyní bral jako svou obrovskou prohru, stokrát horší než se někoho zeptat na cestu. Cesta po tmě je zajímavá a ještě zajímavější je jak si hlava „překládá“ dopolední slunečnou cestu na tuto zcela jinou a ještě v opačném směru. Je zajímavé jak se vše daří (už si nepamatuji úplně přesně vše), ale mám takový dojem, že většinu cesty se dařilo jít i bez svitu baterky. Jen v lese si vzpomínám, že už bylo nutné si alespoň trochu posvítit. Příroda je zcela klidná, sem tam zavane větřík.
V jednom místě mou baterku zmerčil v dálce nějaký pes, který se skvěle zhostil své funkce hlídače obrovského teritoria. Já jsem jej neviděl, ale zato velice dobře slyšel. I když jsem se zacloněním svítilny jen tak, abych trochu viděl pod nohy, stal pro většinu ostatních neviditelným, tak pro tohoto psa, jasného hlasu, ani v nejmenším. Každý můj sebeopatrnější krok, natož křupnutí větve pod nohami, nebyl nepovšimnut a štěkotem nezaregistrován. Teprve až jsem se schoval za terénní vlnkou a nepochybně nastražené špičaté uši již nezaregistrovali žádný „nebezpečný“ zvuk, tak teprve tehdy si šel hlídač zaslouženě lehnout s pocitem, že „narušitele“ opět vyvedl na tu správnou cestu mimo to, co mu patří… :-)
Není to poslední setkání se zástupcem této živočišné říše. S koncem štěkání i já vím, že jsem jedno z navigačně náročných míst s úspěchem zvládl a směle se přibližuji již k místům známějším a k naší hranici. Zvládám i další orientační lahůdky, až se konečně dostávám do sedla pod posledním kopcem nebo přesněji hřebenem jímž již vede, jak již to tak bývá, pomyslná i skutečná hranice mezi turistickými velmocmi. Upřimně, mezi turisty žádná taková hranice neexistuje, spíš je to dokonce pomyslná linka neformálních setkávání podobně smýšlejících.
Nakonec z lesa vycházím na volnější pole a nad hlavou mám oblohu s hvězdami, v údolí sem tam nějaké světla. Mám vyhráno, už jsem si skoro stoprocentně jistý, že se přibližuji k místu které znám. Místo z něhož vystoupám na hřeben a symbolicky uvidím do naší „Moravské Země“. Zde už se asi skutečně neztratím. Stále se ale malá míra nejistoty pokouší, sice jen velmi mírně, o zvýšení krevního tlaku. Musím dojít k pařezu, s nímž jsem se loučil s položeným kamínkem s netopýrem, který mi nepochybně tento den přinesl jeskyňářské štěstí. Nakonec u tohoto pařezu stojím a má duše je již zcela klidná. Mohl bych říct: „Už jsem doma“. Sice opět jen velice symbolicky, čeká mě ještě spousta a to ne úplně jednoduchých kilometrů – natož po tmě, ale už jsem na místě důvěrně známém.
Dívám se, kde je onen kamínek s netopýrem? Nyní ho zde již nenacházím. Doufám, že skončil někde v „provrtaných“ a neznámých hlubinách Beskyd a čeká na svůj nový objev vedle objevu nějaké obrovské tajemné a trochu nebo i více hrůzu nahánějící pseudokrasové „paní Jeskyně“. A pokud to nebude u nějakého epochálního objevu o kterém si budou s láskou číst všichni budoucí (snad i současní) jeskyňáři, tak snad obrázek na oblázku rozsvítil oči na tváři nějakého dítěte, který nebude v netopýrovi vidět létající myš, ale nesmírně zajímavého živočicha, který si zaslouží nemalou pozornost a ne odpor a šíření nepravd, jak to u mnoha lidí přetrvává dodnes. Vidět netopýry ve svém přirozeném prostředí sám, například na jaře, je neopakovatelný zážitek. Pokud v podzemí vidíš netopýry jak se připravují odletět ven, tak je to již jednoznačnou známkou toho, že jaro a krásné počasí je již na spadnutí. Okamžik, který se každému vryje do paměti navždy.
Čas již pokročil a silně pochybuji, že stihnu odtud dojít do Jablunkova před odjezdem posledního vlaku. Už cestou do tohoto sedla „Przelecz Laczecko“ ve výšce 774 m.n.m. se pomalu, ale jistě připravuji na variantu bivaku. Když jsem šel ráno údolím, tak jsem s ní uvažoval jen jako úplnou nouzovkou, ale v tomto okamžiku dostává již mnohem jasnější (nebo spíš temnější) obrysy. Určitě nepůjdu několikakilometrovou trasu pět hodin. Budu to muset nějak přečkat. Vzhledem k tomu, že den byl věnován jeskyním, tak mi v tomto ohledu chybí ještě jeden dobrodružný zážitek, čímž není nic menšího než přespání v jeskyni. Spousta dobrodruhů i jeskyňářů toto zažili, ale já ještě ne. Svým způsobem se na to i těším. Nebudu již muset stát na nohou, dám jim zasloužený odpočinek a možná se i trochu zahřeji. Hádám, že venku je již určitě chladněji než ve standardní beskydské jeskyni. No nic, nerozjímám a stoupám po tmě táhlou cestičkou k dalšímu lesu. Nohy už hodně bolí, jsem unavený a nejradši už bych byl u jeskyně s názvem „Jezevčí díra“. Jeskyně to je pseudokrasová a vleze se do ni nejen několik jezevců, ale klidně i několik zástupců lidského rodu. Navíc, až si v ni trochu odpočinu a naberu sílu, tak mou hlavu stále trochu zaměstnávají myšlenky, jak to asi vypadá ve spodních patrech. Jak bude zvládnutelná jakási spojovací, minimálně několikametrová propast? Za níž by podle profilů měla následovat chodba vedoucí k pověstnému zaklíněnému balvanu s názvem „Damoklův meč“. Najdu na tento veskrze dobrodružný průzkum jeskyně odvahu?
Při stoupání na hřeben se snažím obcházet kaluže a místa se značným množstvím bahna, ale pak už to spíš házím za hlavu. Někde to prostě obejít nejde. Odpočívám stále častěji a stále častěji se mi ne a ne chce vstávat, když jsem si „na chvíli“ sedl na nějaký pařez. Když sedím déle, začínám o to více cítit chlad. Chápu, že tato noc nebude zadarmo. Je mi jasné, že nejvíce budu muset bojovat s chladem, který se bude s každým okamžikem násobit. Netuším jak to zvládnu, ale hádám, že o spánku to moc nebude. Naštěstí není chlad až tak hrozný, spíš ho násobí již skutečně značná únava. Pokud se budu pohybovat, tak nad ním budu vyhrávat. Inu je třeba se držet optimizmu, ten je základem všeho – však v jeskyni bude určitě líp. Když dosáhnu vrcholu kopce a překonám státní hranici a jsem tedy již na „svém“ území, tak mi to dodává spoustu energie navíc. Čeká mě poslední ošemetný úsek – prudší klesání nepříjemnou kamenitou lesní cestou, která již tak unaveným nohám a břišním svalům dá ještě více zabrat. I tuto část scházím bez úhony a už se vidím u jeskyně. Z rozcestí „Groníček sedlo“ a později dále po modré turistické trase i „Pod Groníčkem“ klesám serpentinami dále, směr Jablunkov. Vše se nějak táhne, sám se snažím nespěchat, čeká mě ještě pět hodin, co zde budu muset nějak vydržet, ale zatím je stále vcelku dobře. Po tmě se mi ne úplně dobře hledá ta správná odbočka k „Jezevčí díře“. Nakonec ji už vidím a vydávám se do prudkého kopce, později i se sutí. Už se vidím, jak si konečně sednu a již nebudu muset nic dělat. Jak pocítím teplo vycházející z hlubin „Matky Země“. Onu nezvyklou, zvláštní a nepopsatelnou „vůni“ jeskyně. „Vůni“ spojenou se zaručeným dobrodružstvím. Už se vidím, jak si dám něco pod hlavu a alespoň na chvíli „zalomím“. Je mi jasné, že čím déle to bude, tím na jednu stranu dobře, ale na druhou stranu probouzení zimou bude druhou (horší) částí jedné mince. Probouzení se s klasickým „klepáním kosy“. Jsem ale již natolik unavený, že na tato „velevelká“ uvažovaní již nemám sílu. Hlavně se někde uložit, spíš do kratší levé chodby dostatečně daleko od propasti, nacházející se jen kousek za vchodem do této nevšední skalky, která jako by zde vyrostla z ničeho nic.
Pomalu se přibližuji k místům od nichž bych se měl pomalu a opatrně dostat suťovým polem ke vstupu. Překračuji padlý strom a v tom okamžiku slyším štěkot přesně od těch míst, kde by se jeskyně měla nacházet. Tak výrazný, že jen z několika „štěků“ chápu, kdo zde určuje pravidla. Já určitě nebudu ten, kdo to bude lámat „na sílu“. Udělám ještě další krok a další varování mě ujišťuje o narušení teritoria. Dívám se tím směrem, odkud jsem „pána místa“ slyšel. Žádné oči ani pohyb jsem v tom okamžiku nezaregistroval. A to jsem měl přes všechnu únavu opět vnímání zbystřené na maximum. Jsou to okamžiky, které příroda nabízí a proto do ni chodím. Někdo je nezažije nikdy, někdo má štěstí na více. Jsou to okamžiky, které se zapíši do paměti navždy. Tma všechno vnímání mnohonásobně zvýší. Odcházím a od „psa“ (???) již žádnou, vůbec žádnou (!!!) reakci nemám. Je úplné ticho. Jen vítr mírně pofukuje. Radši odejdu do bezpečné vzdálenosti a na jeskyni pro dnešek zapomenu. Stále (i teď, když píši tento článek skoro po roce od výletu) si tento okamžik nedokáži moc dobře vysvětlit. Je to něco jako, když jsem ve svých děckých letech, kousek od chaty, asi viděl vlka. Díval jsem se mu přímo do očí a bylo absolutní ticho. Bylo to někdy brzy ráno a bylo to v období, kdy soused choval pod námi ovce a občas zde vlk vyhrál. Zdaleka si nejsem jistý, jestli to byl vlk, ale podle mě by se takhle žádný pes nechoval. Byl to jen okamžik, kdy jsme si takhle na „krátkou vzdálenost“ bezzvučně povídali. Jen na chvíli jsem se trochu pootočil a stejně tak, jak jsem jej z ničeho nic zahlédl, tak stejně nenápadně a neslyšně zmizel. Okamžik, který otevírá více otázek než odpovědí.
Stejně tak i setkání nedaleko „Jezevčí díry“ si stále nejsem úplně přesně schopen vysvětlit. Jestli tam byli přede mnou jeskyňáři se psem si nemyslím. Od toho okamžiku jsem nic, ani psa, ani vlčí vytí ani jakýkoliv projev člověka nezaregistroval. Inu v jeskyni odpočívat nemohu a tak jsem si našel místo, kde se dalo dobře sednou, hlavu jsem položil na batoh a na půl ucha vnímal „hlas lesa“. Nohy mi za tento okamžik neskutečně děkují. Je to pro ně slast. Podařilo se mi takto strávit možná půl hodiny až třičtvrtě a pak jsem se pomalou chůzí opět vydal k nádraží. Na to, co jindy sejdu za hodinu, jsem měl nyní asi hodiny čtyři. Trochu nesoulad. Scházím do údolí a po cestě jsou alespoň zastávky s lavičkami, kde mohu dát zase odpočinout nohám. Zde chvilku vydržím, ale jak mi začne být větší zima, tak se rozpohybuji a sejdu k další. Postupně se mi takto podařilo překlenout čas a z poslední zastávky jsem vycházel tak, že mi zbývalo asi třičtvrtě hodiny na cestu k železniční stanici „Návsí“. Všude klid, jen sem tam projel taxík a u pochybného podniku, jakéhosi kasína, ještě pochybnější existence. Ještě, že jdu na opačné straně cesty. Cestu, kterou jindy jdu maximálně 20 minut, teď procházím úplně v klidu, vím, že už jsem nad chladem vyhrál – tu chvilku již „dám“.
Světe div se, konečně přijíždí vlak a já do něj slavnostně nasedám. Tyto části výletů patří k tomu, co zvládám nejhůř. V okamžiku, kdy bych již nejradši zalehl, tak se ještě musím udržovat „při životě“. Poprvé jsem si to protrpěl v Žilině při výletu na Velký Rozsutec a později i při dalších výletech „na otočku“ do Tater. Ty okamžiky, kdy člověka všechno bolí a ze sezení na nádraží ještě více, jsou hrozné, ale zážitky z výletů veškeré tyto útrapy stonásobně vynahradí a to špatné zasunou někam do pozadí… :-)
Když dojíždím do Bohumína, tak vidím jak již poctivě prší. I v tomto ohledu výlet vyšel, za celou dobu jsem se dešti vyhnul. V Bohumíně přestupuji na další vlak do Ostravy a v ní již městskou dopravou dojíždím unavený, ale velice spokojený domů. Ještě ukládám videa a fotky do počítače – to jsou jediné zaznamenané vzpomínky a můj „studijní materiál“ z cesty, kterou určitě zas tak brzy neuskutečním. Neuběhne mnoho času a nečekaně přes den usnu jako špalek. Výlet si to určitě zasloužil… :-)