Dřevěná kaplička se zvoničkou a nevšední "Hotel pod širákem" ve Střelné.
Někdy před dvěma léty jsem si udělal delší výlet podél moravsko-slovenské hranice s výchozím místem Střelná, kam jsem se dopravil vlakem. První co mě zaujalo a s čím jsem vůbec nepočítal, byla kaplička se zvonicí asi kilometr východně od vlakové stanice. Na místo se dostaneme pohodovou, ale přeci jen stoupající cestou. Ta je zpestřena uklidňujícím výhledem na okolní kopečky. Krásná dřevěná kaplička jako by sem patřila již od počátků věků. V místech, kde se stoupání zmírní a začneme se přibližovat k hranici lesa, nás nejprve přivítá „tulák Karel“. Zmínka o Střelné se datuje zhruba od poslední čtvrtiny patnáctého století. Pojmenování Střelná vzniklo, jako na mnoha jiných místech, podle hlavního významu oblasti. Protože se nacházíme nad Lyským průsmykem, tak je již asi jasný její nejdůležitější význam. Každý průsmyk je vždy strategickým místem a proto i zde se kdysi nacházely opevnění s obrannými valy. Také zde procházela a prochází i dnes hranice. Od obránců – střelců je již jen malý krůček ke vzniku názvu místa. Jednalo se o velice vzdálené časy a tak i bojová technika byla omezená.
Zvon byl odlit ve známé zvonařské firmě v Halenkově. Pro „průmyslováky“ kteří zažili nauku o kovech jen uvedu, že základní materiál na výrobu (odlévání) zvonů je zvonovina. Jedná se o jednoduchou slitinu bronzu, tedy cínu a mědi. Cín dodává tvrdost, ale i křehkost. Po dlouhou dobu vyrábění zvonů se postupy i složení ustálily na ověřených hodnotách. Jakékoliv další příměsi jsou většinou jen ke škodě. Podobně jako množství uhlíku v běžné oceli, kde výrazně zvyšuje její křehkost. Například v litině (která ovšem není ocelí) je přibližně více než přibližně 2 procenta uhlíku. Naopak, pokud je obsah uhlíku menší než tyto dvě procenta, jedná se o ocel. Každý, kdo jen na chvíli přičichl ke strojařině, ví jaký je rozdíl mezi problematicky opracovatelnou litinou a jejím opakem - ocelí. Ve strojařině je dostačující aby materiál měl určité „pevnostní“ a „pružnostní“ parametry. Zkrátka, aby výtvor vydržel takovou a takovou zátěž.
U zvonů jsou zapotřebí ještě další parametry, aby v konečném výsledku krásně a hodně daleko zněl. Nepochybně je to obrovské umění. A ti, kteří jej dokáží plně ovládnout, jsou skuteční mistři.
Mé ranní zazvonění se neslo hodně daleko a čistý zvuk je největší pochvalou všech, kteří se na jeho zhotovení podíleli. Za celým nápadem kapličky stojí Josef Lipinský, který si takhle, prakticky přesně před deseti lety splnil svůj sen. Jde to také poznat. Ač jsem zde byl jen jednou, tak mi toto místo přirostlo k srdci. Ze všeho je cítit láska k přírodě i lidem, pokora, vtip i poctivá práce a to vše ještě velmi citlivě v této oáze klidu duše i těla spojeno do jakéhosi zcela přirozeného a nenuceného celku. Dá se zde zapomenout na všechny problémy světa.
Kaplička byla vysvěcena v symbolický den 2.10.2010. Hříchem by bylo nenahlédnou do nádherně graficky provedené kroniky. Snad nebude nikomu vadit, že zde uvedu několik jejích snímků. Opět něco co se tvořilo s láskou...
Pokud zde mluvím o vtipu, tak nepochybně myslím nejenom na „tuláka Karla“, ale i naprosto nevšední „Hotel pod širákem“. Taktéž se zde nachází pramen „Střelenské vody“.
Zajímavostí o kousek dál je dřevěná rozhledna na Čubově kopci a další (i přírodní) skvosty – například „Kobzova lípa“ jež se stala v roce 2012 stromem roku. Dále má cesta pokračovala kolem neméně krásné kaple sv. Huberta v Senici a po modré jsem se po nějaké době připojil na moravsko-slovenskou hranici až k vrcholu Makyta. Prohlédl jsem si její okolí a po červené turistické trase pokračoval podél jižní hranice přírodní rezervace Makyta až ke skalkám na „Šerklavě“ a pak již až k rozcestníku Radošov-sedlo. Už to bylo dávno, ale myslím si, že jsem se odtud vydal do údolí Senice k železniční stanici Lidečko-ves. Po cestě jsem nemohl vynechat úchvatné „skály“ s názvem „Skaličí“. Snad někdy napíši i něco více o tomto delším výletu. O místech, které se hluboce zaryjí do paměti a mohou se stát svým způsobem drogou. Alespoň u mě se tak určitě stalo. :-)