Ferrara – hrad rodu d´Este i Lucrezie Borgii (Castello Estense, San Michele)
Historie celé provincie Ferrara je s rodem d´Este velmi úzce spjata, a proto jistě až tak napřekvapí, že jednou ze dvou zdejších nejvýznamnějších památek je středověký rodový hrad Archanděla Michaela, jehož stavba byla zahájena v roce 1385. Podobu hradu z cihel a kamene vtiskl architekt Bartolino da Novara. Hrad s padacími mosty vznikl jako pevnost zajišťující rodu d´Este, který město Ferrara povýšil na jedno z nejdůležitějších kulturních a politických center v Evropě, nejen ochranu, ale i jistou politickou a vojenskou kontrolu oblasti.
Základem “vodního” hradu se stala severovýchodní Lví věž (Torre dei Leoni), která existovala již ve 13. století. Bartolino da Novara vytvořil hrad tím, že uzavřel čtyřúhelník postavením dalších tří věží, a to věže Torre Marchesana na jihovýchodě, věže sv. Pavla (Torre di San Paolo) na jihozápadě a věže sv. Kateřiny (Torre di Santa Caterina) na severozápadě. Všechny čtyři věže jsou i dnes charakteristickým znakem hradu obklopeného vodním příkopem, stejně jako symbolem Ferrary. Věž Torre Marchesana přitom byla většinu času věží obytnou. Věž San Paolo bývá označována jako základní kamen hlavního vstupu do hradu. Věže Santa Caterina a Torre dei Leoni byly vážně poškozeny při zemětřesení v roce 1570 a musely být přestavěny. Najdeme zde temperové kresby věnováné Dianě a dalším božstvům.
V 15. století došlo ke stavebním úpravám komplexu, v rámci kterých se hrad také rozšířil. Roku 1492 práce převzal architekt Biagio Rossettia, který ihned zesílil hradební pás. V 16. století pokračuje renovace hradu a rozšiřuje se jeho výzdoba. Objevují se zde např. obrazy Tiziana a Dossiho nebo Lombardovy sochy. Dalších úprav se hrad dočká po požáru z roku 1554. Díky Girolamovi da Carpi získá mramorové balkonové balustrády a ztratí pár cimbuří. Následuje – pro hrad velmi smutné – období úpadku, kdy se “hlavní město rodu d´Este" změnilo v anonymní periferii papežského státu.
Od roku 1874 je majitem hradu město Ferrara, které sem umístilo své kanceláře a prefektury. Následovaly některé necitlivé zásahy související převážně se zajištěním vjezdu automobilů a také zničení severního ravelinu během II. světové války (hned v roce 1946 byla postavena jeho kopie). V roce 1999 zahájila provincie Ferrara projekt Hrad pro město a díky tomu roku 2002 i celkovou obnova hradu. A ještě téhož roku proběhla v jeho prostorách první výstava nazvaná Bakchův triumf. V roce 2006 byla rekonstrukce hradu d'Este dokončena a jeho vnitřní prostory byly poprvé zpřístupněny veřejnosti. Svou činnost totiž zahájilo hradní muzeum, jehož podobu navrhla architektka a designerka Gae Aulenti. V květnu roku 2012 hrad (hlavně starou Lví věž) vážně poškodilo silné zemětřesení a následné opravy trvaly až do začátku léta 2015.
Hrad Castello Estense neboli Castello di San Michele sice svůj význam v podstatě ztratil již na konci 16. století, kdy uměnímilovný rod d´Este přesídlil do Modeny, ale dnes je – spolu s historickým centrem Ferrary – zapsán na prestižní seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Paradoxní je, že hrad vznikl kvůli vzpouře proti represivnímu daňovému zatížení a stal se tak skutečnou „pevností proti lidu“.
Dolní část hradní pevnosti s čtvercovým půdorysem si v podstatě až do současnosti zachovala strukturu II. poloviny 16. století. Je obklopena vodním příkopem a její tři vstupy chrání padací mosty. Čtvrtý, východní, vchod byl zničen při budování kuchyně. V horní části došlo v polovině 16. století k přestavbě v elegantní obytný palác (vévodskou rezidenci Estenských) zvýšený o jedno patro a doplněný o balkony, lodžie a sedlovou střechu.
Tímto by byly základní informace vyčerpány. Celá následující a poměrně obsáhlá část článku bude věnována hlavně těm, kteří by rádi někdy navštívili hradní – v tomto případě však už opravdu spíše zámkové – interiéry. A co že je tam k vidění?
Například v přízemí Lví věže se nachází vévodská kuchyně z počátku 16. století nebo nechvalně proslulá hradní věznice (ve věži Torre Marchesana se dokonce popravovalo). Zajímavá je Loggia degli Aranci, což je vlastně visutá (střešní) zahrada s pomerančovníky a granátovníky založená v I. polovině 16. století nebo Lodžie vévodkyň se zbytky původní výzdoby. Přízemní je také kabinet Bacchanálií (původní “truccimra” se stala úkrytem cenných uměleckých děl), malé Alabastrové pokoje (Camerini d´Alabastro) se sbírkou obrazů a krytá spojovací chodba.
Opomenout nemůžeme ani Vévodskou kapli z let 1590 až 1591, kterou zdobí stropní freska se čtyřmi evangelisty (Giulio Marescotti, konec 16. století) nebo Herkulovu dolní halu známou dnes jako Sál Jitřenky (v 16. století to byl reprezentativní Zrcadlový sál). Vidět zde můžeme kazetový strop s alegoriemi lidského života v souvislosti s časem. Vytvořili jej Ludovico Settevecchi, Leonardo da Brescia a Bastianino. Vše doplňují krásné tapiserie.
A takto bychom mohli pokračovat do nekonečna. V hradu, který se později stal spíše pohodlným šlechtickým zámeckým sídlem, najdeme až neuvěřitelné množství zajímavých sálů, pokojů a kabinetů. Všechny jsou něčím cenné a všechny zůstanou navždy spojeny s bohatou historií rodu d´Este. Ten zde byl skutečně doma a klidně bychom jeho příslušníky mohli označovat Estenští z Ferrary. O několika dalších interiérových prostorách si však ještě na závěr přesto něco málo prozradíme.
Vynechat totiž nejde např. Hernu, což je jednak samostatný sál, jednak průchozí místnost mezi sálem Herny a Jitřenkou. Charakteristická zde je výrazná klenební fresková výzdoba zobrazující motiv Čtyř ročních období a různá gymnastická cvičení, sportovní disciplíny (např. kuželky, dávný box, kdy se bojovalo rukama zabalenýma v kožených řemíncích posetých cvočky a kovovými plátky) i gladiátorská cvičení a souboje. Zajímavé jsou soutěže s mněchy vína. Autorem fresek je Ludovico Settevecchi, kterému vydatně vypomohl hlavně Bastianino. Kazetové fresky doplňuje dekorativní iluzivní architektura a sochy, dílo faenzského malíře Liveraniho z poloviny 19. století.
Také tzv. Apartmán klidu a trpělivosti (15. stol.) ve věži Santa Caterina byl v letech 1554 až 1556 zrekonstruován a ikonograficky vyzdoben Girolamem da Carpi. Apartmán tvořil velký sál s předsíní, obývací pokoj, ložnice, lodžie a nejspíše i malá visutá zahrada a zdobila jej mj. díla Camilla Filippiho a Battisty Dossiho, stejně jako fresky, štuky a zlacení (Girolamo Bonaccioli, Leonardo da Brescia, Battista Bolognesi, Battista Dossi) a portréty vévodské rodiny od Jacopa Vighiho z Argenty. Současná podoba je však už pouze výsledkem poslední renovace ze 30. let minulého století. Původní výzdoba byla mnohde zničena v době, kdy hrad patřil církvi. Týká se to i Sálu Hectora a Andromache, kterou vyzdobili tématem z Trojské války v roce 1816 dva místní malíři, Giovanni Bregola a Francesco Scutellari.
Naopak Vévodský předpokoj z 16. století je místností vysoké umělecké kvality s původní podlahou a s výzdobou od G. Bonaccioliho, B. Bologneseho a Filippa de Vecchiho. Vévodský sál pak je reprezentativní místností, kde probíhaly správní úkony i soudy. Sál má bohatě zdobený dřevěný kazetový strop (kazety jsou oválné, osmihranné, šestihranné i kosočtvercové)a polychromovány nebo vykládány a zlaceny). Ikonografie výzdoby z roku 1559 vychází z děl Boccaccia. Zajímavá jsou také kamna s majolikou.
Místnost zvaná Sala della devoluzione nebo Červený pokoj je charakterizována groteskním malovaným stropem se čtyřmi historickými scénami. Nás asi zaujme nejvíce tím, že se nachází v křídle, které na počátku 16. století upravil Alfonso I. dÉste pro svou druhou manželku (nahradila Eleonoru Aragonskou), slavnou Lucrezii Borgiu (tímto autor článku zdraví tam nahoru Jirku Schelingera). Později zde byly úřadovny a audienční sály, současná výzdoba vznikala od roku 1830 (malíř Francesco Saraceni).
Tzv. Síň krajinomalby je již zcela v tendencích iluzionismu 18. a 19. století ve stylu Giuseppeho Zoly. Dřevo, štuky, krajinné členité pozadí, kontrast klidu na pevnině a nebezpečím Poseidonova moře a exotická zvířata v lunetách. Sál erbů je pro změnu místem, kde svého času vykonávali svou funkci prefekti. V 16. století to byly sálky dva a byly zde uloženy různé předměty ze sbírky Este. Na stěně je zde namalovaný 4 m vysoký pás erbů papežů, pod kterými jsou erby kardinálních legátů. Jedná se zřejmě o práci místních umělců 19. století, Giuseppeho Migliariho a Celestina Tommasiho. Sjednocení Itálie pak připomínají dva obrazy z roku 1859. Tzv. Dolní sněmovna je sálem, kde se od roku 1874 konala zasedání rady provincie Ferrara. Původně to ale byla vévodská jídelna a později sbírková galerie. Výzdoba pochází z I. třetiny minulého století a je dílem G.B. Gianottiho, E. Zaccariho a C. Rizzarda.
A vzpomínce na Lucrezii Borgiu se neubráníme při vstupu do malé Síně jedů (Saletta dei Veleni), kde údajně kdysi dvorní farmakolog míchal léky a hlavně jedy pro likvidaci politických nepřátel. Výzdoba místnosti pocházejí z 20. století a zobrazuje italský národ mezi symboly fašistické éry. Nechybí zde ani místnost s mapami provincie z let 1709 a 1710, točité schodiště nebo zajímavé informační tabule.
Závěrem bych ještě rád omluvil sníženou kvalitu fotografií. Ferraru jsem navštívil v roce 2003, kdy jsem o koupi digitálního fotoaparátu ještě ani neuvažoval. Fotogalerie je tak v tomto případě tvořena jen oskenovanými fotografiemi 13 x 9 cm a skutečně slouží pouze jako ilustrační a propagační materiál.