Frýdlant (v Čechách) - kostel Nalezení sv. Kříže

V našich zemích neobyčejně vzácná ukázka renesanční sakrální architektury patří k dominantám severočeského města Frýdlant. Zdejší kostel Nalezení sv. Kříže najdeme na Kostelní ulici (někdy se uvádí Kostelní náměstí) a na místě jeho kněžiště původně stával středověký kostel sv. Kateřiny. Nejstarší část současného kostela vznikla ve II. polovině 15. století – právě tehdy totiž vznikly presbytář a sakristie. Síňové trojlodí pak postavili v letech 1501 až 1555 milánští stavitelé Kašpar a Marek, přičemž tato část již nese prvky nejen pozdní gotiky, ale i u nás právě nastupující renesance. Později přibude renesanční kaple Redernů z roku 1610, barokní kaple sv. Anny a Josefa z roku 1688 a střešní sanktusník z roku 1746. V roce 1783 byla ještě rozšířena okna a potom se nic nedělo až do roku 1945, kdy byl kostel poškozen leteckou pumou.

Trojlodní, orientovaný, farní kostel zakončuje užší presbytář s pětibokým závěrem, na jehož severní straně můžeme vidět mohutnou hranolovou věž s čtvercovým půdorysem, ochozem a valbovou střechou. Vlevo od věže se nachází již zmíněná pohřební kaple Redernů, naproti věže je pak umístěna obdélná sakristie. Křestní kaple sv. Anny a Umrlčí kaple sv. Josefa jsou symetricky přistavěny k lodi. K západnímu průčelí je pak připojena obdélná předsíň a na nárožích můžeme vidět dvě osmiboké schodišťové věžičky, pocházející z období baroka. Exteriér kostela člení opěrné pilíře a lomená okna, západní stranu lodě zvýrazňuje nápadný renesanční štít.

Interiér charakterizuje zejména presbytář, který je oproti trojlodí lehce odkloněný a zdobí jej síťová klenba se svorníky se znaky Bibersteinů a Redernů. Nachází se zde také pozdně gotický pískovcový sanktuář. Na severní straně presbytáře je umístěna čtvercová, vrcholně renesanční (občas se hovoří o tzv. vratislavském manýrismu), pohřební kaple Redernů s hvězdovou klenbou a fragmenty nástěnné freskové výmalby. Klenotem kaple, kterou v letech 1605 až 1610 postavil Marcus Spazzio, je ale náhrobek Melchiora z Redernu, jeho ženy Kateřiny Šlikové a syna Kryštofa, který byl vytvořen z kombinace několika druhů mramorů, alabastru a bronzu.

Halové trojlodí dělí arkády na štíhlých osmibokých pilířích. Všechny lodě jsou stejně vysoké a zaklenuty křížovými hřebínkovými klenbami. Na západní straně se nachází barokní kruchta na dvojici hranolových pilířů. V bočních lodích můžeme vidět jednoduché, novodobé, dřevěné tribuny. Na západní straně se nachází pozdně barokní předsíň a v ní gotický vstupní portál.

Do roku 1710 se kolem děkanského – a památkově chráněného - kostela Nalezení sv. Kříže, který je téměř 50 metrů dlouhý a přibližně 38 m široký, rozkládal městský hřbitov. Jeho pozůstatkem je kamenné zeď kolem chrámového areálu. Zeď je renesanční, dnes již ovšem v podobě barokních úprav. Ohradní zeď zdobí částečně dochovaný soubor zastavení křížové cesty. Na vnitřní straně ohradní zdi je rovněž umístěno devět kamenných barokních náhrobníků pocházejících ze 17. a 18. století. 

Na závěr ještě – tentokrát poměrně obsáhlý – pelmel doplňujících informací:

Kostel na tomto místě stával nejpozději od počátku 14. století, kaple zřejmě již o století dříve. Dílem milánských stavitelů možná není jen trojlodí, ale u ostatních částí kostela toto není prokázáno. Kostel nese přídomek děkanský a své současné jméno od roku 1624. Barokní úpravy zde proběhly po ukončení Třicetileté války i v letech 1713 až 1714. Věžní hodiny byly instalovány v roce 1787. Jistá regotizace kostela proběhla v letech 1892 až 1898, a to podle návrhu clam - gallasovského stavitele Wilhelma Heckeho.

Za zmínku jistě stojí také krypta pod kaplí sv. Josefa pocházející z let 1704 až 1711 nebo pozdně gotický pískovcový sanktuář z I. třetiny 16. století, který zdobí sošky Panny Marie truchlící a Krista Trpitele. Hlavní oltář byl postaven roku 1714 a upravován nebo opravován v letech 1783, 1826, 1854, 1889 a 1936. Hlavní oltář je sloupový a doplňuje jej iluzívní malovaná architektura na pozadí, sousoší Povýšení sv. Kříže a sochy sv. Prokopa, sv. Vojtěcha, sv. Josefa a sv. Jana Křtitele. Rovněž barokní a sloupový postranní oltář Panny Marie pochází z roku 1714 a v letech 1888 až 1891 byl upraven. Totéž se dá říct i o oltáři Panny Marie Blestné, který doplňuje Pieta z roku 1891. Oltáře sv. Anny i sv. Josefa jsou již neorenesanční a pocházejí z počátku 20. století. Do úplného výčtu chybí ještě oltář sv. Floriána z poslední čtvrtiny 18. století a neogotický saský oltář Božského Srdce Páně z roku 1900.
 

Renesanční pískovcová kazatelna je dílem Marka Spazzia de Lancio z roku 1596 (stříška ale pochází až z 19. století). Zdobí ji „podstavcová“ postava Mojžíše s deskami Desatera, sošky čtyř sedících evangelistů a reliéf Obrácení sv. Pavla. Renesanční pískovcová křtitelnice pochází z roku 1569, její barokní víko i kryt však vznikly až v polovině 18. století. Má kalichový tvar a i ji zdobí sošky čtyř evangelistů, které doplňují reliéfy s výjevy ze Starého a Nového zákona. Současná podoba varhan odpovídá roku 1863, ale v nástroji jsou instalovány i některé části varhan z roku 1720. Obrazy pocházejí většinou z 18. a 19. století, původní zvony byly během obou světových válek rekvírovány.

Na tribunách z poloviny 18. století se nacházejí barokní sochy apoštolů z roku 1735, které zřejmě vytvořil některý ze severočeských nástupců věhlasného M.B. Brauna. Pod kruchtu pak byla umístěna hodnotná pískovcová socha sv. Heleny z roku 1763. Tolik ceněné náhrobky v „mauzoleu“ patří prvním i posledním Redernům. Ten novější, 8 metrů vysoký a 5 m široký, již zmiňován byl, ten starší, pískovcový, pochází z let 1565 až 1566. Patří Friedrichovi z Redernu, jeho manželce Salomeně z Schoenaichu a jejich synovi Friedrichovi. Další náhrobky se nacházejí v presbytáři, jsou renesanční a patří většinou Bibersteinům.