Heidelberg – hrad a zámek (Heidelberger Schloss)

I když budeme ochotni jako fakt připustit, že hrad nad německým Heidelbergem je už většinou ve všech jazycích označován jako zámek, tak pro mnohé to bude stále hlavně velmi přitažlivá hradní zřícenina a jeden ze symbolů města. Koneckonců zde před sebou do jisté míry pořád máme gotickou stavbu z přelomu 13. a 14. století. Přesněji řečeno z let 1294 až 1303.

Heidelberský hrad, který je považován za jednu z nejkrásnějších památek svého druhu v celé zemi, můžeme také označit – díky jeho poloze mezi dvěma kopci a ve svahu nad městem – za plnohodnotné vyhlídkové místo. Pohled z hradu na údolí řeky Neckar a samotné město Heidelberg.patří k těm nezapomenutelným.

Hrad byl od samého počátku sídlem kurfiřtů a během bádensko-falcké války v letech 1461 až 1463 sloužil kurfiřtovi Friedrichu I. jako vězení pro bohaté nepřátele, za které si nechával následně zaplatit tučné výkupné. Zajímavý je také fakt, že se zde v květnu roku 1652 narodila Alžběta – Charlotta Bavorská, pozdější manželka Filipa Orleánského, který byl bratrem francouzského krále Ludvíka XIV. Princeznu „proslavila“ zejména její korespondence, ve které odsuzovala nebo zesměšňovala morálku francouzského dvora, dvorské intriky i násilí páchané v Německu francouzskými vojsky.

Hrad, pevnost či falc v Heidelbergu byl francouzskými děly poškozen a vojáky následně vypleněn hned dvakrát, a to v letech 1689 a 1693. Poté nebyl již nikdy zcela přestavěn nebo rekonstruován a postupně se stal spíše zříceninou. Ty byly ovšem v 19.  století „v kurzu“, takže se hrad zařadil mezi reprezentanty německého romantismu. O jeho následnou renovaci a konzervaci se následně – paradoxně – nejvíce zasloužila francouzská aristokracie. Opravena byla hlavně západní část falce.

Z původního gotického hradu zůstaly dodnes zachovány některé prvky, např. hradní kaple s částí mobiliáře (hlavně varhany a oltář). Zbytek komplexu už je opravdu spíše renesančním zámkem se zdobnými štíty inspirovanými antikou a několika stavbami ve stylu nastupujícího baroka. Součástí areálu jsou také tzv. Palatinské zahrady, vybudované jako terasy v letech 1619 až 1620. Je škoda, že většina z nich byla zničena v průběhu Třicetileté války, protože se prý jednalo o manýristický osmý div světa. Zůstala vlastně jen spodní terasa, umístěná na úrovni hlavního vstup do zámku. V dnes zahradě najdeme např. Goetheho bustu od francouzského sochaře Davida d´Angerse.

Návštěvníci dnes chodí na někdejší hrad – kromě již zmíněných výhledů – hlavně kvůli Muzeu lékárnictví (v podstatě skutečná historická lékárna se suterénní laboratoří – mj. lis na přípravu mastí nebo stroj na plnění tub), tzv. Velkému sudu (Großes Fass) ve sklepení zámku (jen třikrát naplněný gigantický sud na víno z konce 18. století se pyšní kapacitou 228.000 litrů a slavné Zlomené věži.

Zlomená, Prasklá, Rozpůlená, Odstřelená nebo Sfouknutá věž či Prašná brána (Gesprengter Turm, Krautturm, Pulverturm) se nachází na jižní straně hradního areálu. Její jméno je odvozeno od faktu, že ji Francouzi odstřelili, aby nemohla být v budoucnu použita proti nim. Věž se při tom skutečně rozpůlila. Slavný spisovatel přirovnal věž k lidské lebce s tím, že zde jasně viděl její oční důlky a nosní dutinu.

Zcela na závěr snad ještě pár zmínek o dalších důležitých částech hradního komplexu.

Nejstarší jeho částí je tzv. Ruprechtův palác, který nechal postavit kurfiřt Ruprecht III. Tato část je ještě gotická. Palác Jindřicha Otty je sice v podstatě ruinou, jeho fasáda však patří k nejkrásnějším částem hradu. Palác Friedricha IV. má již vzhled barokního městského paláce a jeho interiéry jsou součástí prohlídkového hradního okruhu (mj. Královský sál – který byl původně určen dvorním dámám a nazýval se Frauenzimmerbau - nebo Sloupová síň). Zajímavé jsou také věže a obranné hradby, z nichž některé zůstaly rozbořené od dob obléhání hradu vojsky Ludvíka XIV. A zmínit musíme také barokní Elisabethentor, což je zahradní vstupní brána z roku 1615, postavená – prý jako dárek a za jedinou noc – ve stylu vítězného oblouku.