Heidelberg – kostel Svatého Ducha (Heiliggeistkirche)

Nejvýznamnější i největší sakrální památkou Heidelbergu je bezesporu zdejší kostel Heiliggeistkirche. Nachází se v centru starého města, kde svým závěrem zasahuje hluboce do Tržního náměstí (Marktplatz). Jedná se o vysoce ceněnou, jedinečnou, stavbu, která spoluvytváří panoráma města. Samotný halový kostel, postavený v letech 1398 až 1515 ze zdejšího červeného pískovce, charakterizuje gotická podoba, doplněná barokním zastřešením. Jedná se však o stavbu na místě pozdně románské baziliky, která je poprvé písemně zmiňována již v roce 1239. Od počátku „novodobé“ historie byl tento svatostánek plánován jako pohřebiště falckých kurfiřtů a reprezentativní kostel sídelního falckého města. Jeho zakladatel Ruprecht III. sv. Ducha dokonce prezentoval jako budoucí královskou hrobku. Na konci 17. století však byly během Devítileté války všechny šlechtické hroby zpustošeny, takže se do současnosti zachovala jen hrobka zakladatele chrámu Ruprechta III.

Historii kostela provázejí různé „kuriozity“. Heiliggeistkirche, který je dnes také oblíbeným místem pro konání nejen varhanních koncertů, ale také sborových zpěvů, vážné hudby, experimentální moderny, rocku (v roce 1972 si prý hippies a církevní hodnostáři moc nerozuměli) i jazzu a uměleckých výstav, byl po celé období let 1706 až 1936 rozdělen tak, že loď byla protestantská, zatímco kněžiště katolické (chrámový chór byl v 19. století dokonce zdejším hlavním katolickým svatostánkem). Zřejmě proto, aby se obě znepřátelené strany nehádaly, stal se tento chrám ve zmíněném roce 1936 svatostánkem evangelickým. Tehdy také byla odstraněna příčka, která od sebe oba tábory dělila jako dnes ploty na fotbalových stadionech. Od roku 2009 se jedná o městský ekumenický kostel, přístupný všem. A na úvod si ještě můžeme prozradit, že Heiliggeistkirche byl od počátku finančně i duchovně provázán se slavnou heidelberskou univerzitou a že jeho součástí byla od 17. století také věžní „hasičská stanice“.

Vratmě se však k historii této krásné památly. O původní bazilice, stojící na místě současného chóru, jsme se již zmínili, ale ani ona nebyla přímým předchůdcem současného svatostánku. Na jejím místě byl totiž někdy mezi lety 1278 až 1300 postaven trojlodní pozdně románský nebo raně gotický kostel, který byl délkově asi polovinou Heiliggeistkirche. Pozůstaky obou chrámů se našly při archeologických výzkumech, které v Heidelbergu proběhly v I. polovině 20. století. Stavba současného kostela pak byla zahájena v roce 1398, a to vysokým – velkolepě pojatým - chórem, který byl dokončen pravděpodobně nejpozději roku 1410, kdy zde byl kurfiřt Ruprecht III. pohřben. Tento chór měl být původně spojen s trojlodím staršího chrámu. Nakonec však Ludvík III. rozhodl o výstavbě nového kostela, který byl dokončen v roce 1441, při zachování stejné výšky jako měl chór. A zřejmě hned v roce 1441 byla zahájena výstavba západní věže. Ta byla dokončena až v roce 1515 a v té době ji charakterizovala ostrá gotická helmice.

Jako architekt stavby bývá označován starosta města Arnold Rype, jenže v této době znamenal výraz Baumeister spíše finančního koordinátora. Podoba chrámu proto bývá častěji spojována spíše se jmény Hans Marx (do roku 1426, chrámová loď), Jorg (do roku 1439, loď) a Niclaus Eseler (kostelní věž).

Během Devíétileté války byl kostel vážně poškozen – Francouzi jej totiž v roce 1693 zapálili i s obyvateli města uvnitř. Tehdy se zřítily klenby i zvony. Kostel pak musel být rekonstruován, takže v letech 1698 až 1700 získal novou mansardovou střechu, která je dnes považována za jednu z nejstarších v Německu. Roku 1709 se na věži poprvé objevila helmice barokní a následně byly odstraněny boční kaple. Poslední rekonstrukcí pak Heiliggeistkirche prošel v období let 1978 až 1985.

Heiliggeistkirche je postaven z pečlivě vyřezávaných pískovcových bloků, pocházejících z údolí řeky Neckar. Tento typ trojlodního kostela s třípodlažní galerií a jednolitou souvislou střechou, označovaný v západoevropských jazycích jako Emporenhalle, je v této části Německa skutečným unikátem. Kostel je rozdělen štíhlými kulatými sloupy a zaklenut jednoduchou žebrovou klenbou. Úroveň severní galerie přitom leží pod tou jižní a navíc je velmi neobvyklé, že boční lodě jsou širší než ta centrální. Ty totiž měly být původně „falckou knihovnou kurfiřta Ludvíka III." a také jí byly. Bibliotheca Palatina byla jednou z nejvýznamnějších německých knihoven v období renesance (jednalo se vlastně o „pobočku“ klášterní knihovny, která využívala dobrého osvětlení galerie pro čítárnu; během Třicetileté války bylo Maxmiliánem I. Bavorským - jako válečná kořist pro papeže – ukradeno všech 5.000 knih a 3.500 rukopisů, z kterých se vrátila v roce 1816 z Vatikánu jen asi desetina). Zajímavý je rovněž fakt, že hlavní pohledová osa není nasměrována na chórová okna, ale na opěrný systém kněžiště, což je „motiv“, používaný na církevních objektech, stavěných Parléřovou hutí. Neobvyklá je také náhrada závěru střední lodi triumfálním obloukem nebo boční stěny kostela, které jsou takřka bez opěráků (jen úzké stupňovité vzpěry), bez výzdoby (pouze několik chrličů) a se dvěma okny nad sebou. Hranolová západní věž je „zasunuta do budovy“ a zakončuje ji osmihranné zvonice s barokní helmicí.

Dá se tedy říct, že charakteristickým znakem tohoto kostela je jistá monumentálnost při absenci zdobných architektonických detailů. Výjimkou je pouze malovaná Madona na severovýchodním núroží chrámu, tedy u sakristie. Toto vyobrazení pochází z období pozdního středověku a bylo obnoveno v 19. století i v roce 1987. Všechny tři portály na severní a jižní straně pocházejí už z barokního období. Nad nimi najdeme erby knížete Johanna Wilhelma a jeho manželky Anny Marie Luisy Medicejské. Hlavní vstupní portál pocházel rovněž z období baroka, ale v roce 1967 byl přesunut na severní stranu a nahrazen portálem novým. Kostel Heiliggeistkirche má však i další zajímavosti. Mezi podpěrami byly vždy malé stánky trhovců. Dnes se jedná, samozřejmě, zejména o prodejce suvenýrů, ale v minulosti zde stávali nejčastěji květináři, obuvníci a pekaři, později také knihkupci. Proto je také na jižní stěně chrámu zobrazeno několik preclíků – tato zpodobnění pečiva pocházejí z 15. století a umožňují zákazníkům ověřit, jestli jim pekař prodal preclík správné velikosti.

Interiér Heiliggeistkirche je považován za jeden z nejpůsobivějších pozdně gotických chrámových hal v jižním Německu. Charakteristickým je kontrast mezi rozptýleným světlem v lodi a zářicím chórem. Dnes je interiér víceméně „pustý – prázdný“, ale původně byl chrámový mobiliář velmi bohatý a cenný. K vidění zde byly např. nádherné oltáře, obrazy i sochy svatých, kamenná křtitelnice nebo zdobné varhany. I dnes zde však najdeme záležitosti, které rozhodně stojí za vidění. Nejzajímavější jsou jistě nástěnné malby z 15. století, zobrazující např. andělský koncert. Některé malby jsou však novodobé. Zmínit musíme také několik pozoruhodných svorníků, vlysů s vyobrazením rodových erbů nebo zpodobnění patrona rytířů sv. Jiří s Pannou Marií. Z mobiliáře stojí za pozornost minimálně barokní kazatelna z roku 1731 nebo  neogotický oltář z roku z roku 1949 a křtitelnice z roku 1967, které vytvořil heidelberský sochař Edzard Hobbing.

Zapomenout nesmíme ani na Královskou hrobku, která je však - jak již bylo uvedeno výše - pouhým torzem původního pohřebiště s 54 hroby. Sarkofágová hrobka Ruprechta III. a jeho manželky Elisabeth je však nádherná, stejně jako jejich epitafový náhrobník. V jižní lodi zůstalo zachováno (ovšem se stopami poškození požárem) také několik hrobů univerzitních magistrů a profesorů z 15. století. Samostatnou kapitolou pak jsou novodobá vitrážová okna (ta středověká byla zničena při požáru v roce 1693, ta barokní při demolici Starého mostu v březnu roku 1945. Nejznámější je jižní tzv. Okno fyziky od Johanesse Schreitera, které od roku 1984 představuje např. slavnou Einsteinovu rovnici e = mc2. Dalších pět moderních oken bylo v severní lodi instalováno v letech 1999 až 2001 a jejich autorkou je Hella de Santarossa. Zajímavé je také vitrážové okno nad západní galerií, které vytvořil v roce 1967 Gottfried von Stockhausen s tématem beránka na knize Sedmi pečetí.

Důležitou částí každého kostela jsou také varhany a zvony. Pro Heiliggeistkirche to platí o to víc, že na ty zdejší orgány (ovšem ve variantě již neexistující) si zahrály i takové osobnosti dějin hudby, jakými bezesporu byli Wolfgang Amadeus Mozart nebo Felix Mendelssohn Bartholdy. Postupně se zde vystřídalo nejméně 13 nástrojů, které navíc měnily i své umístění (např. jižní empora, západní galerie nebo dělící stěna mezi lodí a kněžištěm – na ten se dalo hrát z obou stran). Po válce bylo rozhodnuto, že v kostele budou nástroje dva; hlavní varhany na západní galerii a malé varhany nad sakristií. První malé varhany se ale ukázaly jako nevyhovující, ty hlavní nebyly postaveny vůbec. Současný hlavní orgán, umístěný v chóru, tak vznikl teprve v letech 1980 až 1993, a to podle návrhu Horsta Weina z Karlsruhe. zajímavostí tohoto nástroje zvláštní efektový registr, který napodobuje xylofon a připomíná tak nástroj z roku 1511. A zvony? Ty jsou ve věži čtyři, všechny pocházejí z roku 1738 a jmenují se (seřazeno podle velikosti) Kristus, Marie, Svatá Trojice a Immaculata. Tuto čtveřici ještě doplňuje tzv. Věhlasný zvon, který pochází z roku 1712 a nacházející se ve věžičce na hřebeni střechy nad chrámovou lodí.