Heidelberg - Starý most (Karl-Theodor-Brücke, Alte Brücke)

Jedním z nejznámějších symbolů stošedesátitisícového německého města Heidelberg je kamenný obloukový Starý most. Přesto, že tento krásný most vzbuzuje dojem středověké stavby, jedná se o památku z konce 18. století. Most je sice všeobecně známý jako Starý, ale oficiálně je „zasvěcen“ vévodovi a kurfiřtovi Karlu Teodorovi Falckému. Díky tomu vlastně má Heidelberg - stejně jako Praha – most Karla IV. Paradoxem je ovšem fakt, že úplně stejně se jmenoval stavební inspektor, který má snad největší zásluhu na vzniku současného mostu.

Dlážděný most přes řeku Neckar, určený dnes převážně jen pro pěší a cyklisty, byl postaven v roce 1788, je 200 metrů dlouhý, 7 m široký a spojuje staré město s druhým břehem, po kterém vede Neuenheimer Landstraße. Jedná se přitom o devátý most na tomto místě; ten první vznikl již na přelomu 12. a 13. století (a i jemu předcházely mostní stavby Římanů, datované do 1. a 2. století). Dnes je tento most jednou z nejznámějších památek v Heidelbergu a jeho historie je skutečně pohnutá až tragická. Svým způsobem připomíná bájného ptáka Fénixe. Koneckonců základy původné stavby snad zůstaly dodnes zachovány a také mostní brána na jižním konci existuje již od středověku.

Původní Starý most je poprvé písemně zmiňován v roce 1284 a jeho stavitel je dnes už neznámý. Tehdy sloužil jako výchozí brána z města i hranice Falcka, a proto byl také začleněn do městského opevnění. Jeho životnost ale nepatřila k nejdelším, protože jej již v roce 1288 zničily ledové kry. Stejný osud pak potkal rychle po sobě i další mosty, a to v letech 1308, 1340, 1400 a 1470. Teprve šestý most s osmi kamennými pilíři (jinak se ovšem jednalo o stavbu dřevěnou) byl ale vyobrazen, a podle autora kresby se mu říká Münsterův most. Na jeho jižním konci již stála mostová brána s dvojvěžím, na tom severním pak „Opičí“ věž se slavnou mostní opicí.

Plující kusy ledu zničily – stále ještě víceméně dřevěný - most také v roce 1565. Na jeho zachovaných kamenných pilířích však byl vybudován sedmý most, kterému se – opět díky umělci, který jej zvěčnil na svém obraze – říkalo Merianský most. Vypadal stejně jako jeho předchůdce; přibyla mu ovšem nová renesanční brána. Tento most byl zničen roku 1689, kdy jej vyhodili do vzduchu Francouzi. Osmý most pak byl vybudován teprve v letech 1706 až 1708. I pro něj byly použity pilíře předchozího mostu a došlo také k rekonstrukci severní Opičí věže. V roce 1738 se součástí mostu stala socha sv. Jana Nepomuckého a od té doby nesl jméno našeho světce také osmý most. I tento most však nakonec zničil led, tentokrát ovšem v kombinaci se strašnou povodní. Stalo se tak v únoru roku 1784. Kromě mostu bylo tehdy zničeno rovněž 39 budov. A tak nastal čas pro vznik mostu Karla Teodora.

Jeho stavba začala být plánována hned dva týdny po povodni. Z mnoha návrhů byl nakonec – velmi překvapivě – vybrán ten, který v roce 1785 předložil Mathias Mayer. O rok později pak byla stavba mostu zahájena a na podzim roku 1788 dokončena. Jednalo se tehdy o nejdražší objekt v dějinách města. Bitvy 19. století most přežil „bez újmy na zdraví“, jen po něm dvakrát vstoupila do města cizí vojska (Francouzi v roce 1799 a Prusové roku 1849). Všem neštěstím však stále neměl být konec.

Když na konci II. světové války (29. března 1945) ustupovala německá armáda před blížícími se Američany, vyhodili Němci Starý most, samozřejmě zcela zbytečně, do vzduchu. Zničen byl pátý a šestý pilíř a tři oblouky, které nesly, se zřítily. Rekonstrukce pak byla zahájena téměř přesně po roce a k jejímu dokončení došlo v létě roku 1947. Jedna velká rekonstrukce však most ještě pořáf čekala. Došlo k ní v letech 1969 až 1970 a byla způsobena prudkým nárůstem automobilové dopravy. Tehdy také došlo k odstranění dvou mostních oblouků a jednoho pilíře i k následné přestavbě této části mostu s korekcí výšky „podjezdu“ oblouku.

200 metrů dlouhý most má osm pilířů a devět oblouků s roztečí od 8 do 22 m. Jeho výška se pohybuje od 4,4 do 10,4 m a je postaven z lomového kamene, který doplňuje opláštění z místního červeného pískovce. Druhý a sedmý pilíř je rozšířen a nese sochy Karla Theodora a Minervy, střední část mostu je zřetelně vyvýšená. Nad jednotlivými pilíři se nacházejí klasicistní „balkony“. Heidelberský Starý most je přitom považován za jeden z posledních velkých příkladů klasické konstrukce mostů. Je proto s podivem, že taková stavba musela být v roce 2002 zapsána do seznamu nejohroženějších památek světa.

Zcela na závěr si ještě prozradíme pár základních informací o stavbách a skulpturách, které jsou nedílnou součástí Mostu Karla Teodora v Heidelbergu.

Na prvním místě je nutno jistě jmenovat jižní středověkou mostní bránu, kterou charakterizuje 28 m vysoké dvojvěží. Původně se jednalo o součást městského opevnění a až do roku 1878 místem výběru mýta. Právě ony dvě štíhlé kulaté věže, které byly původně součástí pozdně gotických hradeb z 15. století jsou nejstarší částí této mostní brány. Ta dostala v letech 1709 až 1711 barokní podobu, kterou ještě doupravil stavitel současného mostu Mathias Maier. Západní věž je nazývána Cechovní a nachází se v ní tři nízké vězeňské kobky. Ve východní věži najdeme točité schodiště k malému bytu nad mostním obloukem. Po II. světové válce v něm bydlel například architekt Rudolf Steinbach, který se podílel na rekonstrukci mostu.

Sochy stavitele Carla Theodora (impozantní postava na jižním konci mostu) a bohyně moudrosti Minervy (patronka zdejší univerzity na severní straně mostu) jsou dílem sochaře Franze C. Lincka. Dnes už zde můžeme vidět pouze kopie, originály z let 1788 až 1790 jsou uloženy v muzejních sbírkách. Sochy na podstavci doplňují mj. postavy říčních bohů, Spravedlnosti nebo Obchodu. Pro většinu místních i návštěvníků města je však s mostem spojována hlavně jedna plechová opice. Ta původní byla ovšem jen reliéfem z počátku 17. století, nacházejícím se na severní mostecké věži. Opice držela současně zrcadlo i vlastní zadek.a spolu s věží byla zničena roku 1689. K jejímu obnovení pak došlo teprve v roce 1979, a to podle návrhu sochaře Gernota Rumpfa. Socha opice je bronzová a její hlsva je „dutá“, aby do ní mohli turisté zasunout hlavu vlastní a pořídit si tak památečný suvenýr. Socha sv. Jana Nepomuckého vznikla v roce 1738, tedy pouhých devět let po jeho svatořečení. Autor díla je sice neznámý, ale předpokládá se, že by jím mohl být Pieter van den Branden. I tato socha je však dnes už pouze kopií původní skulptury a její originál je uložen v muzeu Kurpfälzisches.