Kočičí skály (Dolní Ostaš, Dolní labyrint, Dolní bludiště, Kočičí hrádek, Kočičí hrad)

Stolová hora Ostaš je vidět se svými roztodivnými skalami již z velké dálky, ale málokdo z příchozích, kdo nepochází přímo z kraje, tuší to, že se v blízkosti jejího vrcholu nachází ještě další skalní město, i když v mnohem menším měřítku.

Tento roztodivný svět bizarních a různorodě rozeklaných skal z kvádrového pískovce, pojmenovaného od toho, že se se rozpadá či vylamuje v kvádrech, s ještě větším množstvím různých chodeb a malých jeskyněk je situován severovýchodním směrem od již jmenovaného vrcholu Ostaše a je složen rovněž ze stejného materiálu jako tato hora, tj. ze svrchněkřídových křemenných pískovců turonského a koniackého stupně, jež směrem k Ostaši přecházejí v turonské slínovce a vápence. Jinak jeho okolí tvoří kvartérní sedimenty. Nejvyšší nadmořské výšky dosahují skály ve své severní části, kde nalezneme nepojmenovaný vrchol se svými 611,6 m n. m. Směrem k jihu pak nadmořská výška postupně klesá, když ve středu tohoto dolního skalního labyrintu nalezneme vrchol s 603,3 m n. m. a jen o kousek dále další s 598,8 m n. m.

Jak je vidět již z nadpisu, tak se těmto skalám říkalo dříve všelijak, než se ustálilo dnešní pojmenování, jež má pocházet od toho, že zde ještě v 18. století žily ve velkém divoké kočky. Od nich měla obdržet svůj název i úzká a kolem 750 m dlouhá plošina, kde se toto skalní město utvořilo - Kocouří hřbet. Na rozdíl od Ostaše je však mnohem menší jak plochou, tak nadmořskou výškou, a to proto, že se jedná o jakousi "pískovcovou kru", která díky častým tektonickým pohybům poklesla právě podél tzv. Kamenné cesty a Polického zlomu, jenž Kočičí skály odděluje od Ostaše, i když stále tu chodíme po dně druhohorního moře s hojností mořských hub, ohromnými koloniemi mlžů a hlavonožců a dalšími tehdejšími živočichy, jejichž zkameněliny můžeme najít v mnoha částech naší republiky.

Všechny tyto skalní věže, sloupoví a malé hřbety jsou tedy menší, ale na mnoha místech mnohem zvláštnější než ty na Ostaši. Také pseudokrasové jeskyně jsou zde ve větším množství a spolu s řadami různých chodeb činí Kočičí skály též unikátním prostředím, jež se divoce vyvíjelo řadu staletí, kdy zdejší skály zakrýval neprostupný a hustý les, náležející polickému panství ještě v 19. století, což je viditelné z indikační skici stabilního katastru z roku 1840 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA565018400), v níž je vidět to, že celý lesní masiv býval zván jako Ostaš (psáno jako Wostasch). Tehdejší pověrčiví lidé si k nim tedy poměrně brzy také vytvořily řadu pohádek, vyprávění a legend, z nichž některé literárně zpracoval Antonín Krtička-Polický ve své publikaci "Hora Ostaš v pověstech a bájích".

Nejvýraznější báje pak směřují k tzv. Kočičímu hrádku či Kočičímu hradu, což je skalnatý masiv o výšce až 30 m s mnoha chodbami, jeskyněmi a puklinami, které dohromady vytvářejí iluzi toho, že se jedná o zříceninu raně středověkého hradu. Právě v něm měla být podle jedné z legend "husitská mincovna", v níž se měnily nádoby a další předměty ze zlata, stříbra a mědi v jejich platidla, a to z důvodu, že jeskyňka za Kočičím hradem spolu s okolními skalami úplně utlumila výrazné zvuky bušení razícího kladiva a nelákala tak nezvané hosty. Z hlavní jeskyně pak měla vést chodba až do centra Kočičího hradu, v němž bylo situováno sklepení, kde si podle pověsti místní husité ukládali své drahocenosti. A památkou na ně má být vytesaný kalich, u něhož si však nemůžeme být jistí, že pochází právě z této doby. Spíše je mladšího původu, ať již z období po třicetileté válce, nebo naopak až z přelomu 19. a 20. století, kdy se dělaly až roztodivné věci ve jménu národoveckého hnutí.

Výše jmenované průrvy a chodby pak sloužily od středověku různým lidem k úkrytu. Právě někteří obyvatelé Policka se schovali právě v Kočičích skalách před slezskými nájezdy v dobách husitských bouří a podle všeho dopadli o mnoho lépe než ti, kteří se vydali až na Ostaš. Jejich potomci zde hledali spásu i během dalších válečných konfliktů, ať již šlo o třicetiletou válku, či prusko-rakouskou válku roku 1866. Ukrývat si tu měli kořist také různí lapkové a traduje se i to, že se v Kočičích skalách ukrývali evangeličtí uprchlíci, nejprve před pobělohorským pronásledováním ze strany římskokatolické církve a s ní spojených úřadů a institucí, později již jen jako útočiště před jejich odchodem do exilu. Zejména jde o tzv. Sluj Českých bratří, což má dokládat kámen s vytesaným kalichem a letopočtem 1627, připomínajícím to, že 31. července toho roku bylo vydáno nařízení, že se do 6 měsíců musí každý obrátit na římskokatolickou víru nebo se vystěhovat z království Českého. Právě onen hrubě otesaný kámen, objevený polickým knihkupcem Antonínem Krtičkou 18. října 1921 v hloubce 2,5 m, měl sloužit bratrským kazatelům jako oltář i kazatelna. Právě zmíněný knihkupec byl v této oblasti velmi činným, sluj zbavil v letech 1921-1922 veškerého písku a nalezený kámen nechal na vhodném místě upevnit cementem. Není nezajímavé, že nad slují je o skály podepřený velký balvan, jemuž se přezdívá "Svržený démon".

Že se stal nález výše jmenovaného kamene velkou událostí, tak to nám dokazuje článek, jenž vyšel v "Národních listech" 22. října 1921: "Památný nález. Z Police n. M. se nám oznamuje: Dne 18. října na vrchu Ostaši u Police n. M. ve skupině skal zvané kočičí hrad nalezl při upravování cesty turistické knihař p. Ant. Krtička v jedné skalní sluji pod vrstvou písku ve hloubce 2 1/2 m otesaný pískovcový balvan nepravidelného čtverce, na jehož jedné straně vytesán kalich a pod ním letopočet 1627. Nález tento vzbudil ovšem velkou pozornost a člen K. Č. T. v Polici učinil již opatření, aby památka tato připomínající nám doby utrpení našich předků byl pro budoucnost zachován. Ostaš je vrch nalézající se blízko míst a těšicí se pozornosti návštěvníků turistických pro svoje bohaté a krásné skalní útvary. Je památný také tím, že letos v květnu bylo tomu právě 500 roků, kdy na vrchu Ostaši povražděno bylo obyvatelstvo města Police vojsky slezskými, před kterými z měst uprchlo a ve skalách ostašských úkryt hledalo."

Z předchozí citace vidíme, že organizovaný turismus v Kočičích skalách začal fungovat až v období první republiky, ale lidé sem mířili již dávno předtím, minimálně od 1. poloviny 19. století, aby se koncem téhož století proměnily individuální návštěvy ve výpravy různých spolků či školní exkurze a výlety. A tak je tomu i dnes, kdy zde můžeme vidět nejen turisty, nýbrž i řadu horolezců, kteří se dokáží vyžít i na zdejších stěnách, přičemž první výraznou zmínku o Kočičích skalách nalezneme v horolezeckých publikacích již před 2. světovou válkou - v knize "Cvičné skály a horolezectví v Československu", kterou vydal v roce 1938 Rudolf Pilát a zmínil v ní to, že zde lze provozovat stěnové, komínové i štěrbinové výstupy. Od přelomu 19. a 20. století sem mířili rovněž někteří přírodovědci, jež si všimli mnoha místních unikátností. Výsledkem mnoha průzkumů bylo to, že se Kočičí skály staly 4. července 1956 státní přírodní rezervací, která byla 29. listopadu 1988 zařazena do CHKO Broumovsko a k 5. lstopadu 2008 překlasifikována na přírodní památku o celkové výměře 82 602 m2 (viz https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=176).

Na závěr dejme slovo publicistce Vilmě Warausové, jež v roce 1933 mj. o zdejší krajině napsala: "S vrcholu hory spatříme kraj k západu se svažující k Červenému Kostelci, k severu vidíme skupinu Teplickou a Adrsbašskou, dole pod nohami bizarní Kočičí hrádek. Tam někam máme ještě namířeno, neboť v blízkosti je »Sluj Českých Bratří«. Vracíme se a odbočujeme ke sluji. Trochu námahy, slézání srázné stezky i úzkých žebříčků, až se ocitneme v úzké soutěsce, kde skály svírají pruh půdy, nejširší asi dva metry. To je vlastní sluj, modlitebna, kde se v době pronásledování scházeli Čeští Bratři k pobožnostem." Jak vidět, tak se za tu dobu, kdy bylo předem jmenované napsáno, příliš v těchto místech nezměnilo, takže se můžeme stále cítit jako ti, kteří sem poprvé zamířili, aby Kočičí skály prozkoumali a pomohli s jejich poznáním a zpřístupněním všem možným zájemcům, i když některé chodby a průrvy nejsou skutečně určeny otylejším jedincům. Nejsem sice žádná bečka, ale také ne ani nějaká sirka, přesto jsem měl v některých místech problémy. Pamatujte tudíž na to!