Loading...
Hostýnky se mohou pochlubit vícero hradními zříceninami, ale většinou toho po nich moc nezůstalo. Vyjímkou jsou dosud zachovalé zdi královského hradu Lukova, na opačné straně spektra pak najdeme takové, po nichž v terénu vidno jen příkopy, valy či prohlubně. Někam doprostřed by se dala zařadit zřícenina hradu Křídlo. Vypíná se na posledním výběžku vrchů nad vesnicí Brusné a ačkoliv nepatřil k těm největším (vždyť obdélníkové hradní jádro nedosahuje ani rozměrů 40 x 20 metrů), je pro návštěvníky bezpochyby zajímavá i dnes.
Přitom se jejich oči mohou pokochat toliko vyzděným místem vstupní brány s jakýmsi patníkovým kamenem, kruhovitou vyzděnou jamou působící dojmem cisterny, a pokud nad nádvořím po novodobých schodech vystoupají na zarovnané temeno kopce, spatří jen několik vyšších střepů středověkého zdiva... a toť vše.
Turista s romantickou duší (a navíc historií hradu dopředu poučený) toho ale vidí daleko víc. A co nad zemským povrchem nevidět, to si domyslí. Patka u vstupu je pozůstatkem bývalého padacího mostu a průchozí hradní brána byla umístěna ve čtyřhranné mohutnější věži. Poměrně rozsáhlé nádvoří s tábořištěm je dnes oblíbeným místem trampů. K uspokojivému pocitu z něj přispívají i ty staré listnáče s obnaženými rozeklanými kořeny vypínající se nad srázem na samé hraně hradního areálu. Křídlo měl odjakživa problémy s pitnou vodou, o čemž svědčí nejen prohlubeň po bývalé cisterně, ale i vyzděná jáma v těsné blízkosti zmizelé hradby – zde stávala okrouhlá studniční věž.
Vlastní hradní jádro bylo zastavěno dvěma věžovitými paláci, mezi něž se upíchl miniaturní dvorek. Přístup k němu dříve vedl z příhradku po nástupní rampě.
Křídlo nebyl hradem Velkým a do historie se nezapsal statečností posádky při obléhání, ale kupodivu něčím úplně jiným. Než se o tom ale zmíním, stručně připomenu jeho nedlouhou historii. Hrad založil někdy po polovině 14.století Vlk z Dobrotic. O něco později jej prodal Vilémovi z Kunštátu a od něj jej získal Ctibor z Cimburka a Tovačova. Jelikož si kunštátští ve svém vlastnictví ponechali nedaleký hrad Chlum (a protože se oba rody bytostně nesnášeli), propukaly mezi nimi časté sváry, které končily až u zemského soudu. Za vlastnictví Křídla posledním majitelem, jímž byla žena – vdova po Herburtu z Bořitova – jménem Machna z Kčmáně, byl hrad v uhersko-českých válkách dobyt uherskými vetřelci a už v roce 1481 se označuje zbořeništěm.
My se ale vraťme k postavě paní Machny. Zvláštní to jméno navozující představu korpulentní ženy, že? Její podobiznu ale bohužel neznáme, neboť drobná šlechta se v raném středověku portrétovat nedávala a fotografování na občanský průkaz bylo zavedeno až o pět století později.
Ale ona ta žena zřejmě žádnou „mašinou“ nebyla, neboť jméno Machna bylo ve středověku variantou jména Markéta či Majdaléna...
A právě tahle rozmařilá Markéta se často dostávala do Velkých finančních potíží, až si asi jednou řekla: „A dost!“
Nezačala ale vést o nic méně rozmařilý život, ba právě naopak, a nedostatek „chechtáčků“ jednou provždy vyřešila zřízením tajné penězokazecké dílny. Podnikavá a odvážná to žena - vždyť vyroba falešných peněz patřila za každého režimu k těm největším zločinům, v minulosti vždy oceněným ztrátou hrdla!
Jenomže naše Machna nebyla žádné béčko. Výrobu napodobenin hodnotných stříbrných uherských denárů (a dalších) svěřila opravdovým odborníkům. Pokovení padělaných mincí bylo otázkou komplikovanou a notně ožehavou a dělo se tak postříbřením anebo pocínováním. Také se používala slitina cínu a stříbra či slitina cínu a mědi.
Jenže padělatelé na Křídle dokázali vyrobit tak dokonalé atrapy, že se na to v jejich době nikdy nepřišlo.
A Machna-Markéta se navždy do historie zapsala jako „nejúspěšnější“ moravská peněžní padělatelka. Nejenomže za tenhle zločin nikdy souzena nebyla, ale dokonce se jí po skončení uherského tažení podařilo zbořeninu hradu Křídlo (spolu s dvorem a mlýnem v Brusném a zpustošenou osadou Chlumečnou) zájemci – Janu Vlkovi z Konecchlumí, výhodně prodat.
(Jen ten pobořený hrad měl tehdy odhadnutou hodnotu 900 uherských zlatých!)