Jesípek

Řeka Labe bývala mezi dnešním Pražským Předměstím a Třebší značně meandrovitá a k tomu mívala řadu slepých ramen, což můžeme zjistit již srovnáním I. vojenského (josefského) mapování z let 1764-1768 a jeho rektifikace z let 1780-1783 (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c113) a indikační skici stabilního katastru z roku 1840 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html? typ=skicic&idrastru=HRA220018400). Tato situace se změnila až s regulačními pracemi v letech 1908-1909, kdy došlo na některých místech k průpichům a k narovnání koryta, čímž byl odstaven původní tok řeky, zrušeny jeho meandry, prudký spád a vzdutí vody, čímž odpadl vznik nánosy vznikajících ostrovů a s tím nastalo zmenšení tlaku na vyduté břehy, a tudíž ke zmírnění častých záplav. Zároveň tak vznikla místa pro rybí útulky a nový tok byl zkapacitněn tak, aby dokázal zvládnout tak velké množství vody jako při povodních v letech 1784, 1846, 1891 a 1897.

V místech dnešního Jesípku tak vznikl stejnojmenný poloostrov (původně byl přístupný ze západu od Třebše, po regulaci z opačné strany, což je vidět z dochovaných regulačních plánů), ostrůvek Pepina a sám odstavený tok byl zván podle své velikosti, původní tok nesl jméno Jesep a drobnější tok mezi Pepinou a Zadními luky byl přezdíván jako Jesípek, aby byla celá tato lokalita ve 2. polovině 20. století pojmenována jako Jesípek, i když výraz Jesep je některými lidmi využíván dodnes. Není tedy pravda to, že jde o původní slepé rameno Labe, ale o díl jeho původního koryta.

Sám název Jesep vznikl ze starého českého slova, jež bylo pojmenováním pro písčitý nános při ohybu nebo ústí vodního toku, zejména šlo o ploché břehy, kde mírný proud ukládal písek a oblázky, případně o ostrůvky, které vznikaly v době, kdy klesla hladina vody v toku a z ní vystoupil povrch štěrkopísčité lavice. Jesep pak vychýlil proud vody ke břehu, od něhož se pak voda odrážela a směřovala k opačnému břehu, jenž postupem času vymílala a zvyšovala tak zakřivení koryta. Za velkých vod pak býval většinou odplaven, ale zpravidla docházelo k jeho obnově. Tato místa bývala také využívána k tomu, že zde vznikaly již od středověku rybárny. Jako důkaz můžeme použít nedalekou část Pražského Předměstí, která se jmenuje Rybárny (dříve známá jako Rybárna) a dnes je rozdělena Hradubickou silnicí a z většiny zastavěna sídlištěm.

Jespů se na Labi vyskytovalo již od Plácek až po Březhrad velké množství. Jeden z jespů býval přímo u Kydlinovského mlýna a na něm byla před 1. světovou válkou nalezena pravěká kamenná sekyra s dvojitým vrtáním (v pramenech se liší rok nálezu, jde tak o léta 1901 nebo 1902). Přímo v třebešském katastru šlo počátkem 20. století o Obecní jesep, Mlynářův jesep, Bémův jesep a z jiných zůstal pouze název - Píšův jesep a Králův jesep, protože z nich byly již pouze louky.

Na pojmenování jesep pak můžeme narazit v řadě dobových listin, a to již od počátku 15. století, např. v potvrzení krále Ludvíka Jagellonského na smlouvu mezi Vojtěchem z Pernštejna a královéhradeckými měšťany, která se týkala ostrova při Opatovickém stavu. To bylo sepsáno 14. ledna 1524 a potvrzovalo smlouvu z předchozího roku (datovanou pátkem před Nanebevzetím Panny Marie), jež řešila spory o výše zmíněný ostrov a jesep pod ním.

Ale vraťme se přímo k Jesípku! Dříve si těchto míst vážili nejen lidé při svých procházkách a jiných pobytech v přírodě, nýbrž i různí odborníci z řad botaniků a zoologů. Jejich hodnotu dokázali ocenit i různí publicisté, čehož příkladem může být jeden z článků, který vyšel v periodiku "Letem světem. Domov a svět. Obrázkový týdeník, vydávaný za spolupráce Klubu čs. turistů" 31. července 1934:

"MIZEJÍCÍ VODNÍ SVĚT (STARÉ LABE U HRADCE KRÁLOVÉ)

Před regulací Labe a Orlice rozlévaly se obě u Hradce Králové se spojující řeky v četná ramena, kterých bylo ještě více před založením pevnosti Hradce Králové v l. 1766-1789 v době Marie Terezie a cís. Josefa II.

Dnes zbyly pouze zarostlé luční úpady, vysychající tůně zátočiny a tak zv. "slepá ramena", která v jejich zašlém půvabu zachytili malíři-krajináři, z hradeckých ku př. Ant. Doležal, Boh. Lizner, z jiných jinde Ant. Chittussi, Franta Kaván, Václav Radimský, Alois Kalvoda, Čeněk Choděra. Je to kraj nazývaný "Polabiny". Opěvoval je básník, zemřelý Karel Leger nebo Jan Rokyta (Adolf Černý * 1864), rodák královéhradecký, v básni "Prokop rybář".

Svalovité duby, jilmy, olše a vrby věnčí zamlklé tyto tůně, v nichž se tají v sousedství palouků bohatství vodní květeny, jako "pán vod", zlatožlutý, palicovitý stulík, vodní bílý pryskyřník, drsnolistý kostival lékařský, vratič daleko vonící, kyselolistý šťovík větší, bledě růžové rdesno či hadí kořen, svalšec, rezavá ostřice až 2 m vysoká, léčivého účinku vonný puškvorec, z jehož naložených kořenů vyrábějí kořalku. Rybáři tu loví a je tu ještě eldorádo velikých úlovků lína, kapra, štiky i sumce.

Nad Králové Hradcem na Labi jsou taková mrtvá ramena nad železničním mostem u Plácek a směrem k Věkošům (k vojenskému letišti), pod Hradcem u Třebše pod ostrohem kopce Svatojanského, kde se říká "Na Zámečku" ("Na Vinici" či "Na Konstanci") s dřevěným kostelem a zvonicí z r. 1521 a 1530, zasvěceným památce M. Jana Husa, "ke cti M. Jana Husa a jiných věrných Čechů" (nyní kostel sv. Jana Křtitele s hřbitovem, kde spí věčný sen řada vynikajících mužů hradeckých.

Labe tu u Třebše tvoří dlouhé rameno, které vyúsťuje do regulovaného Labe, tvoříc zde poloostrov "Jesípek" a ostrov "Pepinu". Koruny topolů a olší sklánějí se nad neproniknutelnou spleť houštin, keřů olšin, vrbin a sítin, ostružin a kopřiv na sušších místech. Břehy jsou srázné, jinde sklání se povlovně v pískoviny a hliniště, které jsou udržovány jen drny břehů.

Ticho a mrtvý klid tu časem přeruší žblunknutí žab, skokana, jehož skřehotání se ozve z vodního porostu, přelétne racek na své pouti za kořistí a na podzim hnízdí zde a přelétá vodní ptactvo a za léta víří nesčetné množství komárů a hmyzu.

Prof. Jos. Simon."

Je až neuvěřitelné, že výše zmíněná citace popisuje téměř stejně i dnešní stav této lokality, i když mezi vznikem tohoto článku a dneškem uplynulo 88 let. Jediné, co se oproti minulosti změnilo, je to, že letošního roku došlo ke skácení některých topolů u Starého Labe (dříve zvaného jako Třebešské rameno) nedaleko Rybářské ulice. Další stromy pak měly na svědomí některé vichřice v posledních letech, ale většina těchto míst zůstala v takovém stavu, jaký tu byl již před více než 100 lety, kdy byla tato panenská příroda rušena tak maximálně rybáři nebo místními hospodáři, jež užívali okolní louky jako pastviny a občas i jako velmi úrodná pole, pokud nepočítáme vykácení topolů u Starého Labe a Jesípku v roce 1900 (kvůli údajnému stínění místním loukám, ve skutečnosti z ekonomických důvodů, protože v obecní pokladně se nedostávaly peníze; měly být nahrazeny výsadbou dubů, ale k tomu nedošlo) a poté během 1. světové války, velkou větrnou smršť ze 4. července 1929, kácení za německé okupace nebo družstevní hospodaření od 50. let 20. století.

Nejméně se však změnilo okolí Jesípku (původně pojmenovaného jako Port Arthur), a to zejména již zmíněný ostrůvek a jižní část Jesípku, jež se za Pepinou spojuje dohromady se severní částí (dříve nazývané jako Jesep) a ústí pod v roce 2018 dokončeným mostem cyklostezky (viz https://www.denik.cz/cestovani/z-kuksu-dojedete-podel-labe-az-do-vysoke-brzy-uz-i-do-pardubic-20190403.html) do Labe. Zdejší staleté stromy se postupně lámou nebo vyvracejí a jak pozvolně trouchnivějí, tak poskytují biotop mnoha druhům hmyzu. Díky nim se dostává i některá zvěř přímo na Pepinu, jež je jinak bez loďky nepřístupná. Najdeme zde skutečně velkou řadu různých dřevin i bylin, jež se vyskytují podél vod nebo v mokřadech a stejné je to rovněž u živočichů. V mnohém se též napravila situace, která byla způsobena družstevním hospodařením a vyvrcholila v zimě 1962/1963 velkou otravou zdejších ryb, z nichž byly nejvíce postiženy bělice. Část z nich musely být vyloveny rybáři a zakopány, většina však byla spořádána vodním ptactvem.

Již od dávných dob sem směřovali také lidé, neboť dlouhou dobu byla tato lokalita výborným místem ke koupání. Na Jesípku mívali dříve letní tábor místní skauti, kterým byla v říjnu 1936 odcizena loďka, jíž měli puštěnou na Labi. Mnohdy býval v těchto místech cíl jejich kanoistických a kajakářských závodů. Stala se tu však i řada neštěstí, několik lidí se v Jesípku utopilo, ať již nešťastnou náhodou, nebo v sebevražedném úmyslu. Jako příklad např. zmiňme 30. října 1946 vytaženou mrtvolu 70leté Karoliny Všetečkové. Doufejme, že božský klid zůstane v této lokalitě i nadále a nenajde se nějaký investor, který by zde chtěl cokoliv stavět, i když jsou tato místa vedena jako povodňová zóna, ale ani to dnes není záruka existence této lokality, bez níž by si dnes řada Hradečanů nedokázala své volné chvíle představit.