Kaltouz (Kalthaus)

Takto pojmenovaná lokalita s nejvyšším místem o nadmořské výšce 249,5 m n. m. se nachází v blízkosti soutoku Výravského a Malostranského potoka, zvaného ještě jako Číbr. Většinu z ní zabírá lužní les s bývalou panskou hájovnou a dnešním rybníkem, k němuž se pak přidružují louky a pole. Její střed se nachází na turonských slínovcích a vápencích, které přecházejí všemi směry v holocénní smíšené sedimenty, jež sem byly zaneseny předem zmíněnými vodními toky.

Z tohoto germanismu, značícího studený dům, bychom sotva odhadli, že se v místech, kde byla později postavena panská myslivna Kalthaus (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA510018400), nacházela svého času tvrz, jež vznikla nejspíše v 1. polovině 14. století, i když vyloučit nejde ani to, že má ještě starší původ, který bychom mohli hledat ve 2. polovině 13. století.

Prvním známým pánem na této tvrzi byl Nykl z Labouně seděním v Kalthůzu, který byl roku 1428 svědkem při tom, když Jan ze Žampachu prodával své dědictví v Přepyších. Týž byl o rok dříve purkrabím na Veliši. Roku 1500 byla ves při Kalthausu, jíž se říkalo Předboří, již pustá, ale na tvrzi seděl ještě v roce 1511 Vilém z Veselice. Někdy poté, ale ještě během 16. století, se dostal Kalthaus ke smiřickému panství a brzy nato tvrz zanikla. Vzpomínkou na ni zůstalo pojmenování lesa „Kaltouz“ (dříve též „Kaltouzy“, užíváno ještě roku 1921, kdy byla myslivna přiřazena k doručovacímu obvodu nově zřízeného poštovního úřadu v Libřicích). Již koncem 19. století byl v těchto místech nalezen bronzový palstav, jenž býval ozdobou sbírek jaroměřského muzea, což připomíná jeho průvodce z roku 1910. V letech 1984-1985 provedli terénní průzkum tvrze Martin Buranský a Radomír Tichý, kteří zde nalezli střepy, mazanici, kachle, zlomky železných předmětů a zbytky omítek z přelomu 14. a 15. století, přičemž tento výzkum byl reakcí i na to, že roku 1980 bylo u Kaltouzu vyoráno traktoristy z JZD několik podkov, ale různé nálezy z okolí byly hlášeny již od 19. století, jak bylo již předem jmenováno.

Obsáhlejší zmínku o Kalthausu vydali František Ladislav Sál a Ludvík Domečka ve svém díle „Královéhradecko. I. dílu 1. část. Místopis soudního okresu královéhradeckého“, jež vyšlo v roce 1928:

„Kalthaus.

Severně 2 km od Černilova, v katastru jeho, nalézá se myslivna Kalthaus. Obklopuje ji les, zbytek někdejší bažantnice, náležející k panství smiřickému. Myslivna nazývá se Kalthausem po tvrzi, která u ní stávala. Německý název, v českém překladě Studený hrádek, svědčil by, že tvrz ta vznikla v 1. pol. 14. stol., ne-li již ve 2. polovici 13. stol. Dosud zachovaly se po ní v zemi zbytky základních zdí. R. 1428 připomíná se pánem jejím Nykl z Labouně a r. 1511 Vilém z Veselice. Ke tvrzi náležela ves Předboří nazvaná tak podle borového lesa u ní se prostírajícího. Ležela severně od lesa, v němž je myslivna Kalthaus při potoku Čibru a potůčku do něho s vlévajícího a od Lejšovky tekoucího. Na polích v těch místech dosud nalézají se střepy. R. 1500 byla již ves Předboří pusta. Již v 16. stol. dostala se tvrz K. k panství smiřickému a brzo na to zanikla. V urbáři panství smiřického z r. 1588 jmenuje se mezi rybníky Velkým a Malým Kalthauským tvrziště, nazývané tehda po zaniklé blízké vsi Předbořím. Nad ním byl borek v polích a oulehle, jehož sedláci smržovští a lejšovští jako pastvin užívali.“

Část lesa Kalthausu náležela též „selskému králi“ a „náboženskému blouznivci“ Václavu Grillovi z Černilova čp. 109. K němu se váže jedna historka, kdy Václav Grill dal polovinu své živnosti svému nejstaršímu synovi Mikuláši a druhou si podržel, aby ji později předal tomu nejmladšímu. Jednoho dne se rozhodl dát ze své části Kalthausu něco dříví své ve Výravě provdané dceři, takže vyzval jejího manžela, aby si pro něj přijel. V lese oba naložili na vůz velký dub, který musela táhnout čtveřice koňů. Když však přijeli na dvůr čp. 109, zabavil mladý Grill tento dub i s vozem, že oboje náleží jemu jako vlastníkovi statku a žádné dříví své sestře nedá.

Další historku zveřejnil v roce 1909 V. B. Pavlík-Sychra ve své knize „Na rychtě Černilovské“. Jedná se o spor černilovských osadníků s vrchností o les Kalthaus, zvaný rovněž jako Kaltouz či Kaltouzy, který jim měl být odňat úskokem, k němuž návodem své nehodné ženy pomáhal též mladý spoluobčan Kulík. Leč úskok se nezdařil a les byl zachován osadníkům hrdinnou smrtí Kulíkovy matky a neohrožeností svobodného rychtáře Špatenky.

V 19. století byl Kalthaus, tehdy pařezina s trojicí odvodňovacích kanálů, cílem různých vycházek a výletů. Jako příklad uveďme společný výlet smiřických hasičů a pěvecko-ochotnické jednoty „Hanka“, který se uskutečnil 3. června 1886. Není to nic divného, protože tamní příroda byla velmi krásná, k těmto koutům se vztahovala řada pověstí a vyprávěnek a rovněž zde bydlící lesníci neseděli tzv. za pecí a dávali o sobě často znát, např. lesní Václav Havlík se stal v roce 1875 přispívajícím členem Akademie křesťanské v Praze. Sama bažantnice, poprvé zmiňovaná již v urbáři z roku 1655, zde vydržela až do 2. poloviny 20. století, kdy ji spravovalo myslivecké sdružení Černilov-Újezd, i když třeba 3. dubna 1930 měl místní les namále, ale díky četnickému strážmistrovi Františku Čeřovskému z Černilova nedošlo k nejhoršímu, shořelo pouze něco suchého dubového listí a trávy. Později zde pak probíhaly hony, z nichž zmiňme řadu těch, jež provozoval Čedok pro zahraniční klientelu a tím pro získání potřebných devizových prostředků. Třeba při jednom z nich roku 1968 ulovili francouzští hosté 51 zajíců, 285 bažantích kohoutů a 86 bažantích slepic.

Jako dovětek dodejme ještě to, že les Kalthaus, zvaný dnes již spíše jen jako Kaltouz a známý ze zmínek botanika Alfréda Kobrleho v "Květeně Jaroměřské" z roku 1936, je v současné době dubovo-habrovým zbytkem původních lužních lesů, z něhož se v roce 1997 stalo místní biocentrum, i když navštěvovanou je stále i zdejší lovecká chata. Více o přírodě Kaltouzu, podle něhož byl pojmenován i místní tištěný zpravodaj, lze dohledat zde: http://www.jarojaromer.cz/spolek/kaltouz/.