Kámen v Jalubí. Úvaha o dilematech hledačů pomníků.

Něco se změnilo. Něco je jinak.

Zkusil jsem jít zpátky pamětí.

Byl únor, Jarní prázdniny. Měl jsem tehdy cestu do Uherského Hradiště, ale očekáván jsem tu byl až večer. Když vyrazím brzo ráno, mám celý den k dispozici. A pár kilometrů od Hradiště je vesnice Jalubí...

O křížovém kameni v Jalubí jsem měl jen jednu jedinou stopu, starou víc než sto let. Pár řádek v knížce pana Přikryla. A pak už nic. Žádná další zmínka se už nikdy nikde neobjevila. Ani v seznamech nemovitých památek, ani v evidenci ašského muzea, ani v jiných zdrojích Nic. Kámen zmizel. Nepochyboval jsem o tom, že kdysi skutečně v Jalubí stál, Přikrylovy informace byly vždy přesné, dokonce i kresbu jsem v jeho knížce našel. Ale osudy kamenů jsou různé, mnoho jich už zmizelo. Tu je zničili vandalové, tu překážely při zcelování družstevních polí, tu je někdo potřeboval do základů stodoly. A kolikrát se vlastní vahou propadly, země pohltila kámen i vzpomínku.

Časně ráno vysedám z vlaku ve Starém Městě. Je zima, mlha, slunce ještě nevyšlo a asi dnes ani nevyjde.

„Snad ani nemá cenu stopovat“, myslím si. „kdo by kam jel v takovém počasí. Těch pár kilometrů dojdu pěšky“. Ale mám štěstí, neušel jsem ani sto metrů a už mi zastavila rozhrkaná škodověnka, za volantem dědula v klobouku. Nasedl jsem, prohodil pár společenských frází a škodovka se hnula hlemýždím tempem dopředu.

A první překvapení dnešního dne. Z dědka v klobouku se vyklubal penzionovaný historik a architekt, specialista na gotiku, autor mnoha odborných článků. Překvapení bylo oboustranné. Asi ani on netušil, že pobuda s batohem na zádech bude vědět něco o Fulcanellim a katedrále v Chartres...

„A co vás přivádí do Jalubí?“, ptá se můj nový společník. Svitla mi úžasná naděje. Vždycky při hledání spoléhám na dotazy u místních starousedlíků, vždy se dozvím spoustu věcí, třeba i nové stopy na nové neznámé památky, nové pověsti, nové příběhy. A kdo jiný by v Jalubí měl vědět víc o kamenech, třeba i těch ztracených. A tak jsem všechno vypověděl. O své zálibě, o knížce pana Přikryla i o jalubském tajemství.

Auto míjelo první domky v Jalubí. Netušil jsem, jaký otřes mi přinese další vteřina.

Architekt zběžně koukl na pomuchlaný papír s kopií sto let staré kresby. „Jo tenhle kámen. Stojí na návsi před obecním úřadem. Zastavím vám hned u něj“.

Vystupuju z auta, ještě vnímám pozvání na kafe, můj nový známý bydlí v domku za potokem. Tak takhle skončilo moje dnešní dobrodružství. Dřív, než vůbec začalo.

Ano, je to ten šutr, přesně odpovídá Přikrylově kresbě. Pečlivě zabetonovaný, pod stříškou ukrytý. Vedle autobusová zastávka, hned za ní obecní úřad, obchod, hospoda… U kamene tabule naučné stezky, logo Evropské unie. Přečetl jsem text. Ano, kámen byl dlouho ztracený, pak jej náhodou vyhrábli bagrem při hloubení nějaké meliorace na poli. Pak byl pohozený někde v příkopě, před pár lety osvícené obecní zastupitelstvo se rozhodlo zachránit zajímavou památku a zároveň zpestřit obecní prostranství. Převezli kámen na náves a zde osadili…

Mačkám párkrát spoušť fotoaparátu, opisuju text z naučné tabule. Ale cítím, že to dělám jen tak zběžně, z povinnosti, ze zvyku. Bez jakékoliv radosti.

Prošel jsem vesnicí až nahoru na Louky. Země pod nohama na kost zmrzlá, v noci bylo 20 pod nulou. Neproniknutelná mlha, občas se z ní vynoří remízky šípkových keřů. Co teď? Plán na celý den se mi smrskl na dvacet minut.

A tak jsem se vydal na cestu zpět do Hradiště. Patnáct kilometrů po polích a Loukách. Mlha je všeobjímající, svět se zmenšil na deset čtverečních metrů kolem mne.

Proč cítím to zklamání? Přijel jsem hledat křížový kámen, naděje na úspěch byla mizivá a já jej přece našel. Měl bych být rád. Nebo ne?

Vždyť je to sotva patnáct let, co jsem ještě za šera vyrážel v Brně ze svých vysokoškolských kolejí. Spolubydlící si jen klepal na čelo, proč se raději pořádně nevyspím. Přes rameno brašnu, v ní zápisník s poznámkami, náčrtník, kopie sto let starých obrázků, křídu, tužku, mapu, později fotoaparát. S sebou bláznivou radost, těšení, představu tajemství, které dneska poodhalím, první na světě.

Jak opojná, osvobozující nejistota příštích hodin… Netušil jsem, koho dnes potkám, co se dozvím, kam mě cesty zavedou…

Vracel jsem se večer, utahaný jak kotě. Po kolena od bláta, poškrábaný od trnů, popálený od kopřiv. Spolubydlící se mohl potrhat smíchy, když jsem mu líčil svůj dnešní den. Naprosto nechápal, co a proč to dělám. Já zase nechápal, jak někomu může stačit pivo a spánek jako životní náplň. Ale stejně jsme byli dobří kamarádi, vysokoškoláci jsou zvláštní sorta lidí, tolerance je úplná.

Z mlhy nad Jalubím se vynořila boží muka, jak krásný je kámen v krajině…

A najednou se mi zazdálo, že jsem to začal chápat. Vždyť já na málokteré výpravě hned uspěl. Kolikrát jsem na jeden objev potřeboval dny, týdny, měsíce. Kolikrát jsem nenašel nic, co jsem hledal, si už dávno vzal čas. A přesto jsem byl šťastný. Tak proč, hrome, ten objev v Jalubí způsobil takové rozčarování?

Všechno je najednou nějak snadnější. Ke smírčím křížům vedou naučné stezky, informační tabule zardousí veškerou radost z fantazie. A to je ještě ten lepší případ. Plakal bych nad smírčími kříži, zazděnými na návsích, potupně seřazených za sebou v lapidáriích či přikovaných k sterilní bezduchosti muzeí. Kde zmizel jejich genius loci? Jejich krása není jen v jejich fyzické existenci, patří k nim místo, kde stojí, patří k nim příběh, který se u nich stal. Vždyť přece tou úvozovou cestou vláčel vrah těžký kříž, tam u té kaple se modlil za duši svou i své oběti. A tam na kraji lesa kříž vlastnoručně vztyčil, tam, kde na kamenech ještě pořád zasychaly kapky krve…

A lesní pomníčky? Bylo mi patnáct, když jsem hltal vyprávění pana Miroslava Nevrlého o jizerskohorských lesních pomníčcích a tehdy jsem podlehl tomuto kouzlu. Deset let se pan Nevrlý prodíral pralesem, roklemi, pláněmi i rašeliništi. Deset let putování po takřka neznatelných stopách. Že jsou pomníčky Jizerských hor stále Mekkou hledačů lze snadno dokázat. Desítky stránek na internetu, na každé fotky, plánky, GPS souřadnice, geocashihgové poklady… Nedávno jsem do Jizerských hor za pomníčky vyrazil a už to nikdy víc neudělám...

Moc mne trápí, jak krajinu znásilňujeme fyzicky. Ale to, jak z ní rveme duši, kouzla, tajemství a tradice, to je snad ještě mnohem horší.

Večer jsem došel do Uherského Hradiště. Na druhý den pouť přes buchlovské kopce, nocleh ve sněhu na Svatém Klimentu, pohostinnost hradní posádky na Cimburku... Ale toho stínu mlžné cesty z Jalubí jsem se už nezbavil.

Doma jsem si potom otevřel láhev vína a prohlížel svůj archív. Stovky nákresů, poznámek, výpisků, plánku, kopií, fotografií. Některé řádky kostrbaté, ještě teď vzpomínám, jak jsem je psal na kost zmrzlou rukou v ledovém vichru pod Hády. Z některých papírů se ještě pořád drolí tehdejší bláto. Pustil jsem internet. A sázel do Googlu jedno klíčové slovo za druhým. A pak jsem roztopil v krbu a koukal, jak ty zkompromitované složky mizí. Hodiny v archivech, hodiny v terénu. Jedna láhev vína nestačila…

Druhý den jsem prolistoval to, co po včerejším večeru zůstalo. Čirá, neobnažená tajemství, která prošla sítem z ohně a vína. Tajemství, která žádný globalizační démon nezprznil. A cítil jsem, jak ve mně ta stará, skoro už zapomenutá radost zase roste…

Z hromádky na stole jsem vytáhl náhodně jeden papír. Co to bude? Tak středověké pohřebiště upírů ve Smolně? Výborně. A jde se zase na to…