Komňa - stavení zvěroklestiče

Na přelomu 19. a 20.století žilo v obci Komňa 1200 obyvatel. Z nich si celá jedna šestina - (200 mužů) přivydělávalo zvěrokleštičstvím, protože úroda z chudých podhorských polí by jejich rodinám k živobytí nestačila. Tady na Uherskobrodsku se zvěrokleštičům říkalo „miškáři.“ Přitom se jednalo o velmi vážené řemeslo, jež bylo roku 1771 zvláštním císařským dekretem povýšeno na živnost. Miškáři chodili ode vsi ke vsi a řada z nich se dostala až do Polska či Ruska. Oblečeni chodili jako „šviháci lázeňští“, protože na sobě nosili něco na způsob uniformy. Bývali oděni do tmavomodrého či zeleného kabátu, pod ním nosili vestu se stříbrným řetízkem a na nohou boty z pevné kůže. Přes rameno měli přehozenu brašnu se speciálním náčiním, určeným ke kastraci dobytka. Po tomto zásahu se domácí zvířata stala mnohem krotšími, zdravějšími a dalo se s nimi snázeji manipulovat. Hospodáři byli se zvěrokleštiči spokojeni a jejich práce si velmi cenili, opačný názor pak samozřejmě zastávala nebohá kastrovaná zvířata. „Miškáři“ pořádali dokonce i své každoroční plesy. Povolání se dědilo z generace na generaci a zaniklo až roku 1951, kdy byl přijat zákon O zdokonalení živočišné výroby.

 

Před třemi lety jsme s manželkou v Bojkovicích navštívili Muzeum Bojkovska, kde se jedna z expozic věnovala i tomuto zaniklému řemeslu. Kromě mnoha fotografií, obrazů a listin jsme si zde mohli prohlédnout nástroje i vybavení, které miškáři používali.

Letos jsem po túře Bílými Karpaty navštívil vesnici Komňa, kde jsem u hlavní silnice naproti kostelu sv.Jakuba Většího a škole stanul před pozoruhodným stavením, které bývalo obydlím zvěrokleštiče a jeho rodiny. Památkově chráněný dům (od roku 2008) s č.p.6 pochází z poloviny 19.století. Obec jej roku 2006 odkoupila, pečlivě zrekonstruovala a instalovala v něm expozici o zvěrokleštičství. Ta je sice přístupna na požádání, ale lépe je prohlídku si po telefonu domluvit alespoň den předem. Já si renovované stavení mohl prohlédnout jen zvenčí.

 

 

Roku 1850 si je vystavěl místní rolník František Toman. Poté v něm býval jeho syn Karel s chotí Terezií a pěti dětmi, z nichž tři zemřely. Naživu zůstaly jen dcery Marie a Emílie. (Ta se provdala za Martina Mlčůcha a starala se namísto rodičů o hospodářství. Nebylo nijak velké – kus pole, ve chlévě dvě kravky, prase a později přibyly i dvě kozy.)

Protože za první republiky hospodářství rodinu neuživilo, věnoval se Karel Toman zvěrokleštičství. Jejich hospodářství zaniklo v padesátých letech, kdy majitelé domku museli dobytek odevzdat místnímu JZD.

 

Jak jsem si doma ze stránek obce na netu přečetl, dům se skládá z kuchyně, komory a velké jizby s dřevěnou podlahou. Na ní stál masivní dřevěný stůl s lavicí, na stěně nad ním byly zavěšeny obrázky svatých. Jizba sloužila také ke spaní, byly tu postele. U zdi u kuchyně stála v rohu vysoká kachlová kamna. Komora sloužila k uskladnění plodin (brambor a řepy) a domácího nářadí. K obytným prostorám zvenčí přiléhala „mlatevňa“ a chlév, v němž se kromě dobytka nacházelpovoz a hospodářské nářadí. Seno se skladovalo na hůře (půdě domu). Před domem byla malá předzahrádka v jednom rohu se studnou (v protějším se nacházelo hnojiště), nechyběly zeleninové záhonky a samozřejmě také ovocné stromy.

 

Po rekonstrukci byl dům vybaven dobovým nábytkem. Část byla darována místními, zbytek pochází z depozitářů místního Památníku J.A.Komenského. Veřejnosti je stavení přístupné od roku 2009.

 

 

(Do Fotogalerie k článku jsem zařadil i obrázky z „Muzea Bojkovska“, aby si čtenáři o zvěrokleštičích udělali lepší představu.)