Kopce - jeskyně Naděje a okolní skalní deprese

O tajemném vrcholu Kopce nad Čertovými skálami u Lidečko jsem tady již psal, tentokráte se zaměřím jen na jeho největší pozoruhodnost. Nachází se asi 200 m pod vrcholem a návštěvník zde spatří zajímavé skalní příkopy, které obtáčejí téměř po vrstevnici okolní terén. Na první pohled vypadají jako dílo lidských rukou - což není divu, neboť kdysi v minulosti se tu nacházelo pravěké hradiště. Ale není tomu tak. Dnešní přírodní rezervace o rozměrech zhruba 150 x 60 m zahrnuje zvláštní geomorfologický jev, vzniklý v karpatském flyšovém pásmu, a který se nazývá hlubinným ploužením. Došlo zde k podzemnímu sesuvu pískovců a ke vzniku rozsedlin, které na povrch vystupují jako propadliny či skalní příkopy a vytvořila je sama Příroda. Na jejich dně můžeme (mezi popadanými balvany a kamením) nalézt vchody do puklinových slují. Nemají impozantní vstupy, jaké bychom viděli někde v krasu a výzdoba jejich interiérů je zrovna tak chudičká jako celý okolní kraj. Jedná se o jeskyně pseudokrasové a tudíž se v nich žádnými staktity anebo stalagmity nepokocháme. Stěny a stropy jsou tvořeny stečeným jílem (po valašsky slimrem), v některých možno nalézt ostrůvky sintru. Jeskyně postrádají velké podzemní sály, jejich chodby jsou většinou velmi úzké a těžko průlezné, zato ale velmi vysoké.

Nezanedbatelná není ani délka zdejších suťových a rozsedlinových jeskyní, jichž zde speleogolové objevili 12 a čtyři z nich přesahují délku 30 metrů. Největší je jeskyně Naděje s délkou chodeb více jak 100 metrů. Má několik vchodů, které byly v současnosti zasypány a zůstal jen jediný, chráněn železnou mříží. Při mé nedávné návštěvě jsem ji našel nějakým nenechavcem vylomenou a já opatrně nakoukl do nitra sluje, kterou jsem poprvé spatřil už ve svých 15 letech. Tento vchod byl tehdy kvůli mříži nepoužitelný, "průzkumník" ale mohl využít vchod sousední - do nitra země se dalo sestoupit po trampském žebříku. Tady jste se dostali do nižší a širší mokré komory, odkud vedla chodbička do sousední sušší jeskyně, spojené otvorem se zemským povrchem a využívané k táboření. Z této širší sluje vybíhala chodbička ke strašidelnému ústí podzemní propasti, jejíž hloubka při svitu slabé baterky (a díky puberťáckým očím) narostla do nevídaných rozměrů. I při pozdějších návštěvách jsem svůj odhad předimenzoval - hloubka propasti dosahuje jen 6 metrů a je spojnicí se spodním patrem jeskyní s úzkými chodbami o výšce až 9 metrů.

(Přístup do jeskyně je v zimním období zakázán, neboť v ní žijí kolonie chráněných druhů netopýrů. A jindy se laikům nedoporučuje, neboť skalní bloky jsou labilní a v neustálém pohybu. Pokud by se dolů někdo zkušenější přesto vydal, neměl by tak činit sám a bez řádného vybavení. A na povrchu vždy musí zůstat jeden člověk kvůli nepředvídatelným událostem a přivolání první pomoci). My to ale raději necháme povolaným a porozhlédneme se ještě po okolí jeskyně Naděje, která se nachází na okraji pět metrů široké deprese pod nižší skalní stěnou. Skalní příkop pokračuje směrem k západu, kde náhle končí. V jeho sousedství narazíme na vidlici dalších proláklin - na začátku se mezi balvany skrývá šachtovitý vstup do jeskyně Netopýrky. Není to oficiální speleologické jméno, ale protože jsem kus jejích dlouhých chodeb kdysi také prozkoumal, vím, že tady na Kopcích patří k těm nejdelším. Poslední větší příkop se vine pod jeskyní Nadějí na dohled od vrstenicové slepé lesní cesty. Kromě skalních příkopů nás v přírodní rezervaci zaujmou skalní výchozy, z nichž nejzajímavější je 6 m vysoké skalisko Seda pod lesní cestou a místy narazíme na rozsáhlá kamenná pole.

K jeskyni Naděje nevede žádná turistická značka, přesto případným zájemcům prozradím nejbližší přístup: za nejvyšším místem Čertových skal se nachází rozcestí zpevněných lesních cest. Po pravé z nich vede oklikou na hlavní hřeben Vizovických vrchů modrá turistická značka. Asi po 400 m minete místo se sesuvem, odtud se po dalších 250 metrech dostanete na prudký ohyb. Vzhůru k vrcholu Kopců odtud vybíhá strmá lesní cesta. Po 300 metrech stoupání protíná vrstevnicovou lesní cestu pod vrcholem hory. První skalní příkop se nachází na pokraji mlaziny hned nad vámi a jen kousek nad ním naleznete širší depresi s jeskyní Nadějí. (Závěrem vám ještě prozradím, že Valaši nazývali tuto horu také Vrchkopcem či Zámčiskem a v jejích očích se zde nenacházelo pravěké hradiště, ale propadlé panské sídlo. V době, kdy se v kraji (v míře větší než hojné) vyskytovali zbojníci, podle lidových pověstí jim prý posloužily zdejší sluje k ukrytí pokladů. A tož není divu, že se o jejich nalezení později pokoušel i nejeden domorodec...)