Kostel sv. Barbory ve Vamberku

Tento kostel byl postaven v letech 1696-1697 Janem Adamem hrabětem Zárubou z Hustířan, pánem na Vamberce a Cerekvici a posvěcen byl ke cti sv. Panny a mučednice Barbory, což dosvědčuje nápis a pískovcový znak nad hlavním vchodem. Tehdy ovšem jen jako panská pohřební kaple, jež prý měla údajně nahradit mnohem starší kapličku. Shodou okolností manželka budovatele se jmenovala stejně jako ona světice. Hned po jeho výstavbě hrabě rovněž založil „Bratrstvo obojího pohlaví všelikého povolání“, které si za patronku zvolilo sv. Barboru. V roce 1863 byl značným nákladem rozšířen a upraven ke kostelu přiléhající hřbitov, který byl navíc opatřen novou zdí a márnicí. 12. června 1898 uhodil blesk do kostela a svezl se až na hlavní oltář, u něhož stáli vojenští vysloužilci, kteří se s dalšími lidmi zúčastnili tradičního průvodu ke čtyřem oltářům na náměstí, konaného každoročně v neděli po Božím těle. Několik vojenských vysloužilců spolu se 4 dětmi bylo stiženo bezvědomím, ale 55letý J. Kubec se již neprobral. 24. listopadu 1900 byl posvěcen farářem P. Janem Urbanem nový hřbitov, který byl vybudován nákladem přifařených obcí a ozdoben kamenným křížem z dílny V. Morávka v Kostelci nad Orlicí. Téhož dne došlo k posvěcení pomníku na hrobě bývalého kaplana P. Karla Slonka. 30. srpna 1942 byl kostel znovu vysvěcen po opravách, jež trvaly několik let. Šindelová střecha byla nahrazena taškami, kostel byl nově omítnut, došlo k výmalbě interiéru, byly opraveny oltáře i varhany a do kostela byla zavedena elektřina. 24. března 1964 byl objekt zapsán do státního seznamu kulturních památek (viz https://pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-barbory-s-hrobkou-a-ohrazenim-hrbitova-782283). V té době se zde konaly církevní obřady 10x za rok a vedle toho sloužil při pohřbech. Díky památkové ochraně se začalo s jeho postupnou obnovou, která pak vyvrcholila zejména v 90. letech 20. století.

Jedná se o jednolodní objekt obdélného půdorysu s neodstupněným, půlkruhově uzavřeným presbytářem. Stěny jsou členěny 2 pásy oken, jež jsou v přízemí půlkruhové, v patře obdélné, půlkruhem uzavřené. Stěny uvnitř člení nehluboké arkády pro kaple, nad nimiž v patře probíhá kolem celé stavby ochoz, otevřený dovnitř arkádami. Loď i presbytář jsou sklenuty valenou klenbou s lunetami do pasů, pásy a cvikly arkád zdobí štukatura. Na valbové střeše se nachází sanktusová věžička.

Zařízení pochází z doby výstavby, a tudíž jde o raně barokní vybavení z přelomu 17. a 18. století. Hlavní oltář korintského slohu je portálový, s řezbami slunečnic a strnulými až archaizujícími plastikami. Po stranách obrazu sv. Barbory jsou sochy sv. Doroty a Kateřiny, v nástavci po stranách obrazu Panny Marie sochy sv. Apolonie a Juliány, nejvýše socha archanděla Michaela. Dva boční oltáře a kazatelna jsou rozvilinové, rovněž s řezbami slunečnic. Zvláštností interiéru kostela býval do roku 2016 mechanický betlém, který sestrojil vamberecký krupař František Neuman se svým zetěm koncem 19. století. V roce 1954 získal betlém od rodiny farář ThDr. Alois Sedlařík a umístil ho do kostela. Roku 1998 byl kostel vykraden a betlém přišel o téměř veškeré figurky, zůstalo jen několik oveček. Později se dědicové tohoto unikátu rozhodli, že betlém věnují Třebechovickému muzeu betlémů. Varhany byly pořízeny někdy po vybudování chrámu a opravou prošly v letech 1825 (Thomas Wokurka), 1872 (Georg Spanel) a 1942 (Václav Poláček, který je nejen opravil, ale i přestavěl). Roku 1998 zazněl tento nástroj na souboru cédéček s nahrávkami historických varhan v 28 kostelech v Čechách a na Moravě, jež uskutečnili pracovníci katolického vysílání nizozemského Rádia Hilversum.

Ve věžičce se nacházely původně 2 malé zvonky. 21. září 1917 však došlo k jejich rekvizici. Město za ně obdrželo 231 K. Na hřbitově se nachází pseudogotická pohřební kaple PhDr. Františka hraběte Lutzowa, která vznikla v roce 1916 na místě původní márnice. 13. ledna 1919 se u ní uskutečnila posmrtná oslava tohoto velikána. Hrobka rodiny Vilímkovy s náhrobkem podle modelu Josefa Strachovského byl proveden v dílně Františka Ducháčka v 80. letech 19. století a roku 1911 byl do ní pohřben Josef R. Vilímek, vydavatel a redaktor „Humorů“. V díle „Potštýnské zátiší a výletní místa v jeho okolí“ od Františka Bauera se o ní píše toto: „Úhledný hřbitovní kostelíček z roku 1697 zasvěcen je sv. Barboře, patronce umírajících, jejíž ctitelé již před dávnými časy založili v městě bratrstvo sv. panny Barbory. Na hřbitově vyniká pomník hrobky rodiny Vilímkovy, provedený v Praze dle modelu Jos. Strachovského v umělecké dílně Fr. Ducháčka. Pomník na prvý pohled znatelný je jako umělecké dílo vzácné vyspělosti; jemná, vzletná čásť architektonická doplněna jest neméně ušlechtilou částí sochařskou a chvalně známá dovednost Strachovského v portretování osvědčuje se zde co nejdokonaleji ve čtyřech sochách, jež jsou věrnými podobiznami. Pomník jest 4.5 m. vysoký, 2.6 m. široký, a jak řečeno, po stránce architektonické dílem v pravdě ušlechtilým. Uprostřed nalézá se intérieur, zastřený po pravé straně draperií, jejíž podrobnosti provedeny jsou vzhledem k materiálu – pomník zhotoven jest z hořického pískovce – s překvapující přesností. Intérieur vyplněn jest 4 sochami ve vysokém reliefu, jež mají přes metr výše; jsou to podobizny redaktora a vydavatele »Humorů« pana Vilímka st. a zesnulé choti jeho, vítající se a tisknoucí sobě ruce se synem panem Vilímkem ml. a snachou. Prvý pohled snad následkem okolnosti, že postavy přioděny jsou moderním oděvem, jest poněkud nezvyklý, avšak již v nejbližším okamžiku ten pocit mizí vzhledem k mistrnému seskupení a náladě, jakou umělec výjev ten obestřel. Po stranách pomníku nalézají se kariatidy genia a démona, v architravu jest zlatým písmem zaznamenáno »Rodina Vilémkova«, v hořejší prolomené římse umístěna jest allegorická socha, představující mateřskou lásku: jedna z oněch něžných ženských postav Strachovského, mladá matka, s robátkem na ruce. Na levo a na pravo spočívají na obloucích římsových jiné dvě allegorické postavy: muž, třímající kovový tiskařský lis a opírající druhou ruku o úl, znázorňující práci a spořivost, a postava ženská s nádobou, naplněnou ovocem, značící výsledky této práce. Dole pod intérieurem nalézá se vypoukle provedený svazek růží a trnitých prutů jako symbol slastí a strastí lidského žití.“ Náhrobek Anny Bednářové, rozené Urbanové, manželky továrníka Ladislava Bednáře, s reliéfem od Ladislava Šalouna pochází z roku 1922.