Kostel sv. Jiří, mučedníka v Býšti

Zdejší kostel byl uveden jako farní již v předhusitské době, kdy náležel pod královéhradecký archidiakonát a děkanství, alespoň podle soupisu pražského biskupství, který vznikl kolem roku 1350. Tehdy byla býšťská plebánie uvedena v rejstřících papežských desátků jako chudá. V roce 1358 (uvádí se rovněž rok 1360) se zdejší plebán Martin dostal do Rychnova. Místo něho ustanovili 11. prosince 1358 Ješek a Vilém, bratři z Jiřic, patronové kostela v Býšti plebána Jana. V roce 1365 byl zdejší plebán Šebestián ustanoven za plebána v Bělé. Po odchodu kněží podobojí a utrakvistů ztratila Býšť faru. V letech 1630-1648 byl místní svatostánek filiálním dašického kostela, roku 1677 sezemického, v roce 1788 chvojenského a teprve v roce 1807 se stal opět farním. Podle seznamu far na pardubickém panství z roku 1615 a 1654 byl kostel jmenován jako filiální od Dřítče, odkud se ze záduší místo desátku v obou letech platilo 7 kop grošů a při každé mši svaté za oběd ze záduší 38 grošů 4 denáry. Roku 1647 byl kostel částečně vyrabován a poničen vojskem. V roce 1650 byl filiálním do Dřítče a služby Boží se v něm konaly každou čtvrtou neděli v měsíci, za což bylo obcí dáváno dřítečskému faráři 7 kop a 40 grošů ročního platu, k tomu za každý oběd 38 grošů a 4 denáry, takže celkem 8 kop, 21 grošů a 3 denáry ročně. Relace z roku 1677 ho uvádí jako filiální do Sezemic, dřevěný kostel měl v ten čas stříbrný kalich, 2 cínové, mosaznou monstranci, cínovou křtitelnici, mosazné svícny a 3 zvony. V roce 1710 se osamostatnila fara ve Vysokém Chvojně s filiálními kostely v Albrechticích a Býšti, majíc prvofarářem P. Václava Landu. Za jeho nástupce P. Innocence Caesara odstoupila Býšť roku 1724 opět k Sezemicím. V roce 1788 došlo ke zřízení lokalie, přičemž zdejšími lokalisty byli: v letech 1788-1793 P. Jan Zlatoústý Beneš, v letech 1793-1796 P. Mikuláš Veselý, v letech 1796-1806 P. Václav Webersík. Po nich působil v Býšti administrátor P. Jan David a zdejším prvofarářem se stal P. Josef Ollešík, jenž zde byl od 15. listopadu 1806 lokalistou.

Původní kostel byl postaven ze dřeva, ale časem zchátral a hrozil sesutím. Z tohoto důvodu byl stržen (až po dokončení nového objektu) a v roce 1796 postaven z kamene. Později byl ještě stavebně upraven a dostavěn. Stavební plány pocházejí z roku 1803 a kostel byl slavnostně vysvěcen 14. listopadu 1811, přičemž farním se stal 2. října 1807. Roku 1822 kostel vyhořel tak, že z něj zůstaly jen obvodové stěny. Služby Boží se tak konaly v márnici, a to až do následujícího roku, kdy byl vybudován současný svatostánek. V roce 1833 byly pořízeny dvoumanuálové varhany. Roku 1835 shořela část hlavního oltáře a hlavní obraz na něm. Jinak se naštěstí kostelu nic nestalo, protože byl požár včas uhašen. V roce 1841 došlo k opatření nového hlavního oltářního obrazu, roku 1847 byly zakoupeny potřebné hudební nástroje, v roce 1851 došlo ke zřízení Božího hrobu a roku 1852 byl vybudován oltář Panny Marie. V roce 1886 byly pořízeny patenky k nemocným a o 3 roky později oltářní lampy. V červnu 1899 zavítal do kostela královéhradecký biskup Msgre. Edvard Jan Brynych. Za faráře P. Šebestiána Karáska, jenž zde působil v letech 1902-1911, byl opraven hlavní oltář, kazatelna a pořízena nová křížová cesta. 28. dubna 1940 byl požehnán zrestaurovaný obraz sv. Jiří. V roce 1974 byla provedena rozsáhlá rekonstrukce vnitřního vybavení kostela včetně nejnutnější opravy fasády. Přifařeny jsou k němu obce a osady: Bělečko, Býšť, Drahoš, Hoděšovice, Hrachoviště a Rokytno. V současnosti je však administrován excurrendo ze Sezemic. K tomu ještě dodejme, že se v něm od roku 2008 konají zahajovací koncerty Mezinárodního hudebního festivalu Eduarda Nápravníka. To z toho důvodu, že tu býval varhaníkem František Nápravník, otec výše zmíněného hudebního skladatele a dirigenta.

Jedná o jednolodní orientovanou zděnou stavbu s do lodi mířící trojicí segmentových oken (loď má délku 33 m a šířku 9,4 m), trojbokým presbytářem, se 4,9 m dlouhou a 4,85 m širokou sakristií na severní straně, hranolovou věží v průčelí a bez opěrných pilířů. Původní klenutý vnitřek byl po posledním požáru nahrazen plochými stropy.

Původní hlavní oltář shořel spolu s celou barokní výbavou opět v roce 1835 a obnoven byl o 6 let později. Tehdy bylo nově pořízené zařízení vyvedeno již v klasicistním stylu, což není v našem prostředí příliš obvyklé (křtitelnice, kazatelna, boční oltáře Panny Marie a sv. Jana) a k němu přibylo ještě nějaké v neorenesančním slohu. Obraz sv. Jiří namaloval Antonín Špulák ze Žďáru (podle některých autorů jde ve skutečnosti nejspíše o Aloise Špuláka z Hradce Králové, neboť žádný jiný malíř Špulák není v této době doložen), což potvrzuje nápis pod ním: „Pinxit Antonius Špulák Zdiarensis tempore Curati Antonii Ponetz 1841.“ Postranní oltáře Panny Marie a Božího hrobu jsou také z pozdější doby. Portatile Božího hrobu má nápis: „Anno Domini 1602 die 2. Aprilis, quae fuit feria 3ia post Dominicam...per Rssm Dom. Dom. Boneum Dei & Apostol. sedis gratia Archiepiscopum Pragensem legatum natum consecratus est hie lapis ad honorem Dei & B. M. V. nec non SS. Epiphanii & Barbarae quorum reliquiae hic cond. sunt die ut supra etc.“ Oltářní kámen v Božím hrobě pochází z roku 1602. Za zmínku stojí ještě obraz sv. Rozálie z 18. století. V presbytáři navíc nalezneme rokokové lavice. Varhany od Josefa Jirušky z Hradce Králové jsou z roku 1833 a od roku 2016 probíhá jejich generální oprava, jež je rozdělená do tří etap. Více o varhanách zde: http://www.varhany.byst.org/index.php.

Zděná věž v průčelí má nízký plechový kryt s ploskou bání. Vždy v ní visela trojice zvonů, z nichž jeden vážil 15 centů. Ta původní, k jejímuž rozlití došlo při požáru v roce 1822, byla nahrazena jinými. Z rozlité zvonoviny byly ulity tři zvony: první s obrazem sv. Pavla a sv. Václava o hmotnosti 737,5 libry s nápisem: „Ke cti a chwale Bohu wšemohaucimu ulitý od Antonina Schneidra w Hradci Králowé w roku Páně 1829“, druhý s vyobrazením sv. Kříže a sv. Jiří o hmotnosti 360 liber s nápisem: „K e cti a chwále sw. Jiřímu patronu tohoto chramu r. 1829“ (prasklý) a třetí o hmotnosti 215 liber s nápisem: „Ke cti a chwále Pánu Ježíši!“ Praskl, ale roku 1855 byl přelit Karlem Bellmannem, přičemž jeho hmotnost byla od té doby 183 liber.