Lhota u Kelče - další zajímavosti obce

Vesnice ležící 2.5 km jižně od městečka Kelč je dnes jeho místní částí, v níž žije 170 obyvatel. V dávné minulosti se její název několikrát změnil – před koncem 16.století bývala Lhotou Záhumní, před polovinou následujícího století se začala nazývat Malou Lhotou a od roku 1952 je Lhotou u Kelče. Ves bývala součástí statků olomouckého biskupství na Kelečském panství, později (do roku 1849) arcibiskupského panství Kelč. Než se stala kelčskou místní částí, spadala mezi lety 1976 až 1979 pod blízkou obec Babice.

 

Při procházce obcí, jejíž hlavním cílem se mi stala návštěva místních kaplí, jsem tu viděl mnoho dalších zajímavostí. Zástavba Lhoty se rozkládá v prudkých svazích nad oběma břehy potoka Točenky. Jediným rovinatějším místem je dno údolí, kterým vede silnice od Babic přes Lhotu do Kelče a kde jsou umístěny autobusové zastávky. Dále pak temeno kopce, na němž se nad strmou ulicí okolo návsi rozprostírá hlavní zástavba dědinky.

 

Já si ale nejprve prošel po okružní místní komunikací její menší jižní část. Za mostkem jsem ocenil několik velmi pěkných novodobých domů s přilehlými dvory. Zvláštně ten první, jehož majitel obzvláštnil přilehlé hospodářské stavení i plotu dřevěnými prvky ve formě žlutě natřených desek, což na kolemjdoucího čumila zapůsobilo velmi estetickým dojmem.

Zajímavé domy lemovaly cestu i výš ve stráni a těsně pod první lhotskou kaplí jsem minul starou roubenku, nacházející se bohužel už v dosti zchátralém stavu. Pak už okružní komunikace mezi dalšími domy spadala opět dolů k hlavní silnici. Ještě než jsem potok Točenku po mostku opět překročil, zaujal mne dřevěný štít stodoly ověšený dopravními značkami. Tady zřejmě bydlí nejaký místní pan sběratel...

 

 

Za zastávkou busu mne čekalo stoupání strmou ulicí okolo druhé větší kaple na rovinatější prostranství návsi. V její parčíkově upravené části stál vysoký kamenný kříž z roku 1932, vystavěný ve formě napodobeniny klasicistního slohu. Ozdobný podstavec je oživen pozlacenými sochami světců, umístěných do nik. Nad ním se vypíná užší sokl s vyrytým zpodobněním kalicha a úplně nahoře se na vlastním krucifixu nachází rovněž pozlacené tělo ukřižovaného Krista.

V levé části návsi mne na jejím začátku nad strmou ulicí zaujal krásný bývalý statek rozdělený na hlavní obytnou patrovou část a nižší stavení průjezdem s branou i brankou. Nachází se sice v poněkud dezolátním stavu, ale jak jsem si všimnul, na jeho obnově se už pomalu pracuje.

Na severním konci návsi stojí budova hasičské zbrojnice, v jejímž přízemí je umístěno Centrum pro rodinu.

Docela mne překvapilo, že jsem cestou přes vesničku nenarazil na žádnou hospůdku, natož obchod. Až jsem si říkal, jak tady můžou místní bez těchto kulturních výdobytků vůbec žít, ale cestou z návsi a poté poslední ulicí, z níž polní cesta klesala do údolí s Kelečskými rybníky, jsem minul poslední stavení. Z něj právě vyjíždělo ven auto a otevřená brána nabídla pohled na zastřešený kulturní areál se stoly a lavičkami, sloužící k pořádání různých kulturních akcí.

(Jak jsem pak doma na netu podle letecké mapy.cz zjistil, za tímto areálem se nacházelo také tenisové a fotbalové hřiště.)