Liberec – budova KÚ

Budova na pravém břehu Lužické Nisy  •  Fotografie (6)  • Foto: Bobkart

V dobách předlistopadových se tvrdilo, že výškové mrakodrapy, lépe řečeno mrakodrapy jsou symboly zahnívajícího kapitalismu, v našich končinách nikdo nemusel demonstrovat moc peněz. Sice tomu poněkud odporovaly některé stavby importované ze skvělého Sovětského svazu, které ale měly demonstrovat příchod zářných zítřků a všeobjímajícího lidského porozumění. Že to nakonec soudruhům nejen z SSSR (samozřejmě i NDR) jaksi nevyšlo vidíme aktuálně v zemi nazvané Kazachstán, ale to ponechme stranou.

Poblíž najdeme roubený Šolcův dům  •  Foto: Bobkart

Nutnost stavět výškové budovy se odvíjela v prvé řadě z ceny pozemků, což hlavně v celkem bohaté Americe vedlo k boomu výškových budov prvotně na ostrově Manhatann, později i v dalších centrech tamních megapolí. Povšimněme si ale faktu, že až na vyjímky se dnes nejvyšší budovy nestaví ve Spojených státech ale leckdy i tam, kde je místa dost, nicméně kde zrovna ty prachy chtějí ukázat (Perský záliv, Saudská Arábie apod.).

V předlistopadových dobách se u nás potřeba stavět výškové budovy příliš nenosila a pokud se nějaký ten „mrakodrap“ postavil, oproti svým vzorům ze zámoří vykazoval daleko skromnější parametry. Vlastně dlouho dobu byl v Československu k vidění jediný jakž takž slušný mrakodrap a to předválečná administrativní budova Baťova koncernu ve Zlíně z roku 1938 se 16 nadzemními podlažími a 77 m výšky (80 absolutně). První poválečný mrakodrap, hotel International projektanti šikovně schovali v Dejvickém dolíku a další větší budovy začaly vznikat až v na přelomu 60.-70. let minulého století (nezahrnují se stavby věžového typu, tedy vysílačky).

Sídlo CHKO Jizerské hory  •  Foto: Bobkart

Do období budování nových drapačů nebes tak spadá i výšková budova v Liberci dostavěná v roce 1976. Že se tak stalo zrovna v severočeské metropoli není zcela náhodou, v té době zde působil progresivní projektový ústav s architektem Karlem Hubáčkem, autorem vysílačem na Ještědu. Půda pro moderní výstavbu v Liberci tak byla příhodná.

Hlavním architektem výškové stavby byl ale Zdeněk Plesník, tehdy z Gottwaldova (dnes opět Zlína). Ten si nesl ještě solidní vzdělání z předmnichovské doby, kdy studoval UMPRUM u Pavla Janáka, později na AVU u Josefa Gočára, studia dokončil po válce u Jaroslav Fragnera.

Zaměstnán byl u Centroprojektu, nástupnické organizaci projekční kanceláře Baťa.

Stavba vznikla pro tehdejší Státní výzkumný ústav textilní. Stavba probíhala v letech 1967–76. Unikát ve své době (přesněji u nás poprvé použitý) spočíval v metodě litého betonu, kdy se do bednění odlilo několik pater železobetonu naráz. Metodu patentoval v USA Thomas Baker Jr. v roce 1954, takže velká novinka to už nebyla, ale v té době byl svým způsobem úspěch, že nějaká myšlenka nedorazila z východu.

Foto: Bobkart

V Liberci se použila metoda zdvihaných stropů, kdy se patro vybetonovalo naráz v jedné úrovni a po té se zdvihalo vzhůru. Budova má celkem 21 podlaží, 16 nadzemních. Místy „klame tělem“ díky falešným parapetům se zdá, že je pater víc. Hrubá budova ční nad terén do 78 m + 6m anténa.

V budově slouží nejvyšší oběžný výtah u nás, páter-noster.

Po zániku výzkumného ústavu sloužila budova nějaký čas jako sídlo okresu, po reorganizaci zeměsprávy je sídlem KÚ. Při rekonstrukci v l. 2000–2004 došlo k zateplení budovy, nebo výměně oken (kompletní umytí trvá cca týden, jednou do roka).

Ve své době se vlezl do desítky nejvyšších budov u nás, v současnosti (2022) je na 13. místě, vzhledem ke spoustě nových projektů se asi bude propadat, ale vzhledem k památkové hodnotě bude příkladem vývoje moderní architektury v našich končinách.