Lisabon – klášter a kostel sv. Vincence (Lisboa – Mosteiro e Igreja de São Vicente de Fora)
Turistické cíle • Památky a muzea • Klášter
Klášter - a zejména jeho kostel - São Vicente de Fora patří k dominantám panoramatu hlavního města Portugalska. Nachází se v historické čtvrti Alfama a vznikl původně již v roce 1147. V té době se však jednalo o románský augustiniánský komplex, založený králem Alfonsem I. Dobyvatelem. Tehdy také ležel klášter, od počátku zasvěcený patronovi města sv. Vincencovi ze Zaragozy, jehož ostatky byly do Lisabonu převezeny ve 12. století, ještě mimo městské hradby. O tom, koneckonců, svědčí již jeho název. Současná podoba klášterního areálu začala vznikat až na konci období vlády krále Filipa II. Španělského, konkrétně roku 1582. A hned na úvod si ještě můžeme prozradit, že tento stavební komplex bývá označován střídavě jako klášter i kostel (s tím, že obé jedno jest) a že se většinou používá jen označení São Vicente de Fora, i když zasvěcení je ve skutečnosti rozšířeno i na sv. Tomáše a sv. Salvátora. Správný a úplný název tohoto komplexu tedy zní Mosteiro e Igreja de São Vicente, São Tomé e Salvador.
Klášterní areál je rovněž jedním z lisabonských panteonů i muzeí. Do první kategorie spadá díky tomu, že jsou zde pohřbeni členové významného portugalského královského rodu Braganzů, do té druhé jednak kvůli muzeu klášternímu, jednak kvůli neuvěřitelnému množství obrazců a výjevů, sestavených ze slavných modrobílých kachliček, tzv. azulejos. A aby toho nebylo málo, najdeme zde ještě jeden panteon. Ten je nazýván Panteão dos Patriarcas a jsou zde pohřbeni významní lisabonští patriarchové a kardinálové. Vždyť také jeden z názvů, používaných pro tento areál, je Patriarchální palác sv. Vincence (Paço Patriarcal de São Vicente).
Klášterní komplex i kostel, nacházející se na adrese Largo de São Vicente, bývají označovány jako manýristická stavba několika architektů. Nejčastěji přitom padají jména Filippo Terzi (italský jezuita), Juan de Herrera (Španěl) a Baltasar Alvares (Portugalec, nejvýznamnější z „druhé vlny“ stavitelů) s prvky manuelského slohu. Pozorný pozorovatel, samozřejmě, velmi rychle objeví rovněž přítomnost gotiky a baroka. Výstavba byla zahájena v roce 1582 a k vysvěcení došlo roku 1629. A abychom si přidali ještě jeden letopočet: od roku 1910 je mužský klášter řeholních kanovníků sv. Augustina prohlášen za portugalskou Národní památku. Tím měla být oceněna zejména jeho pozoruhodná umělecká hodnota, která zde vznikla za vlády králů Pedra II. a João VI. V té době (17. a 18. století) se zde také objevilo přibližně sto tisíc barokních kachliček, zobrazujících mj. La Fontaineovi bajky i některé malby renomovaných autorů tohoto období. Pozdější stavební úpravy klášterního komplexu měl pak na starosti architekt João Frederico Ludovice a poté Pedro Nunes Tinoco a Luís Nunes Tinoco.
Jedním z klenotů interiéru kostela (trolodí s množstvím postranních kaplí) s valenou klenbou je bezesporu impozantní – pod baldachýnem umístěný - barokní hlavní oltář. Jeho součástí je rovněž osm velkých pláten, pocházejících z dílen italské školy Mafra Ludoviciana, které představují sv. Vincence a sv. Sebastiána. Ty doplňují krásné sochy andělů, nacházející se u vstupních dveří do chóru kanovníků. Autorem samotného oltáře je významný portugalský sochař 18. století Joaquim Machado de Castro. Vysoce ceněné jsou rovněž malované štukové stropy. Varhany postavil v roce 1765 varhanář João Fontanes de Maqueixa (roku 1994 je rekonstruovali Francouzi Claude a Christine Rainolterové) a jedná se o špičkovou ukázku portugalského varhanářství 18. století. Podobu kostela, postaveného na půdorysu latinského kříže, doplňuje široký transept, kopule nad ním vznikla až po velkém zemětřesení v roce 1755.
Manýristické dvojvěžové průčelí Baltazara Álvarese je obdélníkové, dvojvěžové, italsky střízlivé a symetrické, zdobené zejména nadportálovými sochami svatých Augustina, Sebastiana a Vincence. Horizontálně je impozantní bílé průčelí rozděleno do tří částí. Ke kostelu nad prostorným náměstím Largo de São Vicente se stoupá po monumentálním jednoduchém schodišti. Součástí průčelí jsou také vlysy, římsy, dórské sloupy a tři prosté portály. Po jejich bocích jsou umístěny sochy sv. Dominika a sv. Antonína. V dalších dvou výklencích můžeme vidět sv. Norberta a sv. Bruna. Nechybí zde ani vrcholová otevřená terasa a dvě kopule. Celkově je tak kostel považován za sakrální stavbu římského typu.
Sousední areál bývalého augustiniánského kláštera si stále zachovává svou podobu z 16. století, včetně pozůstatku původní křížové chodby. Nejvíce ale zaujmou modrobílé dlaždicové panely z 18. století, které kromě La Fontaineových bajek zobrazují scény ze života krále Alfonse I. Portugalského nebo různé květinové vzory a andělíčky. Za jejich tvůrce bývá nejčastěji označován významný portugalský umělec tohoto období, Manuel dos Santos. Tyto dlaždičky se nachází rovněž na všech stěnách kolem ambitů. A potěší určitě i odpočinek ve stínu pod pergolou na atriovém Nádvoříčku pomerančovníků. To se nachází (při čelním pohledu) napravo od chrámového průčelí. A přes něj procházíme do zpoplatněné části klášterního komplexu s muzeem a kavárnou. Tam také narazíme na iluzivní malby, které roku 1710 vytvořil Italian Vincenzo Baccarelli.
Tam najdeme opravdu pestrou směsicí pozoruhodných prostor i exponátů. Zmínit musíme minimálně tunelovou středověkou cisternu z 12. století, nádhernou manýristickou sakristii s pestrobarevnými mramorovými obklady, dřevěným mobiliářem a krásnými nástropními malbami z 18. století. Samostatnou kapitolou jsou hroby rytířů krále Afonso Henriquese z 12. století, hrobka krále Carlose, kaple sv. Antonína nebo vrcholová terasa, nabízející úžasný výhled na lisabonské nábřeží. Královský panteon dynastie Braganza zde vznikl až v polovině 19. století. Nejprve byl klášter v roce 1834 přeměněn na arcibiskupský palác, a poté byly do starého mnišského refektáře přeneseny z hlavní kaple hrobky tohoto královského rodu.